Europa '51

(1001) Když slova jsou od toho, aby se mluvila, a skutky jsou od toho, aby se činily. A to v docela exkluzivním provedení. (17.12.2009)

Rosselliniho nudně podané sociální drama, které nezachránila ani skvělá (a krásná) Ingrid Bergman. (21.01.2016)

Ingrid Bergman si príliš so svojim manželom nerozumela, ako po osobnostnej stránke, tak po umeleckej. O Európe 51 to našťastie neplatí. V neorealistickom príbehu hraje Ingrid ztelesnené dobro, sväticu, paradoxne v dobe, keď ju za jej opustenie manžela a svatbu s Rosselinim prestali považovať za sväticu v Hollywoode. Pekná irónia. Pokiaľ film vo svojej dobe pokladá otázku, či je možná takáto obetavá sebarealizácia, v dnešnej dobe by bola odpoveď jasná. (01.06.2012)

Článek obsahuje spoilery. Irene, žena z vyšší společnosti je natolik zabraná do udržování svého postavení, že nevěnuje dostatek času svému synovi. Ten vinou jejího přehlížení zemře. Irene si začne uvědomovat nedostatky svého třídního zařazení a začne pomáhat sociálně slabším rodinám (její snaha ji zavede až do továrny k běžícímu pásu). Její rodina (matka, manžel) nedokážou pochopit její empatii, soucítění s chudinou, odvrácení se od svého postavení. Ve chvíli, kdy Irene dopomůže k útěku mladého zločince („dopomůže“, samozřejmě však s těmi nejčistšími úmysly), její rodina toho využije, a aby zabránila skandálu, nechá Irene nastálo hospitalizovat v zařízení pro duševně choré. Irene se už ani nebrání, jelikož jen naprosté odloučení/samostatnost/samota ji sblíží se všemi ostatními. Dobrými i zlými. Evropa 51 nepropaguje socialismus, ani křesťanství. Přitom Irene tak trochu působí jako světice i hlasatel dělnických práv. Nad tím vším se klene hluboce humanistická myšlenka o tom, že všichni mají právo na kvalitní život, a tím, že se rozhodneme tento fakt ignorovat (nepodat pomocnou ruku), zabráníme i těm ojedinělým snahám o nápravu. Na druhou stranu Rossellini vypráví svůj příběh poměrně pateticky, nemá to tolik dokumentárních prvků jako první spolupráce Rossellini-Bergmanová Stromboli (když scéna z továrny je dostatečně vypovídající o realitě, i beze slov), příběh působí trochu vyumělkovaně. To celé ale prosvětluje skvělý výkon Bergmanové (její výraz je úplně jiný než v jiných filmech, takový zasněnější, ne tak drzí jako ve Stromboli), krásná kamera (ostře kontrastující černé obleky hrdinky a světlé dekorace za ní), a příjemná gradace děje. Na podobné filmy už se dnes nemůže dívat každý (vzhledem k tématu a způsobu vyprávění), ale kdo přistoupí na hru, bude odměněn příjemným zážitkem. (14.02.2006)

"Jste komunistka?" - "Ne." - "Chtěla byste být jeptiškou?" - "Ne," doznává v závěru filmu Ingrid Bergmann. A stejně by to mohl být epitaf tehdy doznívajícího neorealismu, tedy alespoň co se týče Rosselliniho. Celý film stojí na napětí mezi osobním příběhem matky prodělávající vnitřní proměnu a zevšeobecňujícím sdělením, jímž na nás chce autor (a autoři scénáře, již bylo více a je příznačné, že mezi němi byl i Fellini) zapůsobit. Celý film působí jako skrytá reklama na toto sdělení, kdy hlavní postava je vlastně jen trojským koněm poselství stejně, jako byly středověké legendy jen v tisícerých lokacích variované reklamy na pravdu boží. Zpočátku film vypadá na intimní drama jedné ženy, pak se mění na drama sociální a v závěru již sledujeme nefalšované podobenství o společnosti jako takové (proto onen odosobňující název filmu). V závěru by tak mělo být upozornění na product placement, v tomto případě však ne na red-bull nebo proletářskou třídu, ale na gratia dei. V tomto zvláštním rozporu, jenž pro někoho rozporem ani být nemusí, se dle mého názoru potýkal celý italský neorealismus, což mu sebralo na síle. Zkrátka, Rossellini se nám pokouší zprostředovat novou verzi náboženství, přičemž zároveň se do otho snaží zakomponovat dobu atomové bomby, studené války, konfliktu práce a kapitálu atd.. Výsledkem je dle mého názoru léhká schizofrenie. Každopádně je ale tento film dokonale vybroušené řemeslo, všechna čest. (11.11.2014)

K Rosselliniho neorealistické hagiografii snad jen pár slov z jejích - ne nejzanedbatelnějších - pramenů: „To bude nový úsvit, nové slunce, které vyjde tam, kde to opotřebované zapadne, a přinese světlo těm, kteří žijí v temnotách a v nejistotě, místo onoho opotřebovaného slunce, které pro ně nezáří.“ (Dante) (21.08.2015)

51% (16.04.2013)

Výborný výkon Ingrid Bergman v mnohostranné roli ženy, která prošla radikální proměnou od lehkomyslné buržoazní paničky až k altruistické světici. Rossellini v ní objektivně paralelizoval kritiku sociální situace v poválečné Evropě s tendencí k ideologii a k zjednodušování. Jak by mohla moderní společnost reagovat na jedince, kteří se chtějí oddaně obětovat pro potřeby druhých, zobrazuje velice působivý závěr. (14.06.2011)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (24.01.2009)

Radikálna premena ústrednej postavy z dominantnej boháčky na doslova sväticu bohatú už len dušou, je pomerne reálne podaná. A to vďaka skvelému hereckému výkonu Ingrid Bergman. Film ako celok mi však pripadá, ako keby sa džbán poskladal z črepov viacerých typov tejto nádoby. Nieje kompaktný a nieje dejom na diváka pútavý. Možno majstrovské dielo talianskej kinematografie, možno len mierne nadpriemerný kúsok svojho režiséra. (30.09.2015)

Silné drama o ženě, která hodně ztratila a chce najít smysl v životě po tragické události. Rozhodne se, že ten smysl je v pomoci chudákům, ale její konání se nesetkává vždy jen s pochopením. Jako kdyby takový člověk do současné společnosti nepatřil. Za sílu filmu může jak skvělá režie a kamera, která je v podstatě netečná, tak i krásná Ingrid Bergman, která je rozhodně víc než jen pěkná žena. (07.11.2014)

ocenenia : MFF Benátky 1952 - Najlepšia herečka (Ingrid Bergman), Medzinárodná cena (13.01.2017)

Ani po rokoch nic moc socialna drama. Ingirid Bergman bola len lakadlom, aby sa divaci chytili. Kecy o svatom Farntiskovi z Assissi /1180 - 1240/ ma tiez neujali, lebo to boli kecy v kleci. Retronuda. Rosseliniho najlepsie filmy ostavaju Germania Anno Zero 1948 a este i Paisa 1946 s vybornou Giulettou Masinou. 50 % (28.03.2021)

"Darling, I think we'd rather change the subject, huh? Andre is slightly radical." "Oh, a socialist." "Worst than than that, I'm afraid."  Film s humanistickým posolstvom, ktorý je veľmi ťažko zaraditeľný do nejakej škatuľky, keďže neustále mení svoj štýl. Je to v podstate melodráma, ale s etickým a spoločenským presahom - pojednáva o povahe dobra a zla a kritizuje spoločnosť (najmä buržoáziu), ktorá bráni základnému právu človeka na sebaurčenie. Film neobsahuje nič, čo by ma nejako iritovalo, ale ani nič, čo by ma zase uchvátilo (aj keď Ingrid Bergman k tomu nebola ďaleko).  "I think that's exactly what causes all the evil in this world, this necessity we feel to change people. We should improve their nature. Who are we to dare to change them. God made them as they are." (14.06.2022)

Poutavý film se zajímavým příběhem a -řekněme - otázkami v něm. Bohužel Ingrid Bergman zrovna nepatří mezi mé oblíbené herečky, a to ani po tomto snímku (občas jsem jí neveřila). Ale opět mě bavila Giulietta Masina - nezdolná energie. (14.08.2011)

Citlivý příběh, který ani svou šablonovitostí a předvídatelným poselstvím neodradí. (28.10.2011)

Prvních asi 45 minut nuda, ale jakmile Iren poprvé opustila svůj domov, začalo to být velmi zajímavé. "Only the one who is bound to nothing is bound to all human beings." O tom budu přemýšlet. (21.02.2011)

#674 The Criterion Collection - http://www.criterion.com/films/28108-europe-51 (16.11.2013)