Paisa

Jakkoli se „kanonickým“ dílem stal ŘÍM, OTEVŘENÉ MĚSTO, byl to spíše snímek PAISA, jenž svým přístupem k reprezentaci historického traumatu, k vnitřní výstavbě vyprávění či kaleidoskopickým pojetím válečné zkušenosti na mezinárodní úrovni otevřel diskusi o nové, neorealistické estetice. ___ Jestliže v ŘÍMĚ, OTEVŘENÉM MĚSTĚ Rossellini ukázal italskou válečnou zkušenost z perspektivy města, v případě snímku PAISA perspektivu rozšířil na celou zemi. Na zkušenost nazřenou v šesti povídkách volně spojených časoprostorovou trajektorií spojeneckého postupu při osvobozování Itálie po roce 1943: Sicílie, Neapol, Řím, Florencie, Romagna, Pádská nížina. S výjimkou poslední je každá uvedena dokumentárními záběry s týdeníkovým komentářem, které jako by následující příběh plynule rozvíjel. ___  Tento model umožnil nabídnout kaleidoskopický obraz mnohosti traumat, zkušeností a variant porážek či hořkých zjištění. Paisa totiž není oslavou vítězství, osvobození či velkých hrdinských činů – a pokud se s hrdinstvím setkáváme, jde o akty osobní, palčivě nepochopené či bez naděje něco změnit. Ačkoli byl přitom snímek původně napsán Klausem Mannem z americké perspektivy, postupně byl složitě přepsán do perspektivy italské – byť americký motiv zůstal přítomen a natolik problematizován, až se dobová kritika neshodla, do jaké míry je film pro-, či protiamerický. ___  Spojujícím motivem je přitom vedle silných point právě (neschopnost) komunikace mezi „osvoboditeli“ a „domorodci“: formy nedorozumění a proces vyjednávání mezi perspektivami, zpočátku na úrovni jazyka, postupně na složitější kulturní bázi. Vzdor mýtům o bezprostřednosti, průběžnosti a náhodnosti vzniku filmu v souladu s neorealistickými tezemi je jeho tvar výsledkem pečlivých příprav, šesti měsíců přepisování scénáře, natáčení v ateliérech i postsynchronů, kdy se ostatně varianta americko-italského vyjednávání mezi pohledy promítala i do samotné tvorby. ___  Sám oceňuji i zpravidla nezmiňovanou kompoziční kvalitu snímku, pyramidální konstrukci. První a šestý příběh jsou si paralelní zobrazením množství pohledů, přítomností osobního gesta a reprezentací posunu v ne/porozumění. Druhý a pátý příběh jsou vlastně etnografické miniatury, v nichž představitel jedné kultury vstupuje do prostředí jiné a dospívá ke znejasnění svého výkladu věcí. Třetí a čtvrtá povídka jsou melodramata: milostným příběhem s „labyrintizací“ zápletky flashbackem a akčně-válečným příběhem s „labyrintizací“ prostoru. ___ Rosselliniho žel ve fázi dokončování snímku postihla rodinná tragédie a byl s to jej do zamýšlené (dnešní) podoby dopracovat až k uvedení v Paříži, kde se mu nicméně dostalo vřelého přijetí od francouzských kritiků v čele s Andrém Bazinem, což Rosselliniho i jeho přístup definitivně umělecky etablovalo. [Napsáno pro LFŠ 2023] (10.08.2023)

Oscar 1 nominace: Námět a scénář (26.05.2004)

Jedno ze stěžejních děl italského neorealismu, zejména toho se zřetelem k válečné minulosti či takřka přítomnosti. Šest jedinečných, hluboce realistických příběhů především o tragédií italského národa z civilního pohledu - tragédii žen různé kvality (1. příběh) nebo i tragédie dětské (2. příběh).. (04.05.2005)

(1001) Z pohledu moderního diváka bych řekla, že k větší nadčasovosti (zda-li vůbec lze slovo nadčasovost stupňovat) by prospěla jiná práce se zvukem a hudebním doprovodem. To by byla ještě větší pecka do čela, než je to teď. Co se týče italských válečných filmů, tak u mě i nadále vede Monicelliho Velká válka. Je to trochu jiný žánr, manipulovaný a komponovaný s velkým odstupem. Bezprostřednost v tomhle ohledu dělá z Paisy něco výjimečného, ale vedení dějové linky ji velmi jasně odděluje od dokumentární tvorby. Možná i proto se trochu zdráhám použít při popisu slovo syrovost. Ačkoliv nesmírně působivá, pořád je Paisa důkaz o tom, že realita/pravda je kamerou nepostižitelná. (05.04.2017)

Z řadou filmů italského neorealismu mám problém - jsou pro mě zkrátka obtížně stravitelné, ale Paisa k nim nepatří. Je to v každém ohledu výborný válečný snímek, který hodně vypovídá o tom, co válka znamená pro její aktéry a civilní obyvatelstvo. Je to povídkový film se šesti uzavřenými příběhy, které pochopitelně nemají, jak už je to u povídkových filmů typické, stejnou úroveň, ale všechny mají slušnou a sdělnou pointu. Je pravda, že Rossellini neumí válečné scény, ale to není výrazně na škodu věci, protože v tomhle filmu o válce se vlastně objevuje jediná bitevní scéna v závěrečné povídce. Ta je chaoticky sestříhaná a špatně nasnímaná, ale v Paise jsou mnohem důležitější mikropříběhy, které vůbec nesouvisí bezprostředně s válečnou vřavou. Jednotlivé epizody vypadají hodně nahodile, ale dohromady tvoří působivý celek, autentický a i s odstupem času hodně vypovídající o atmosféře země, kterou prostupuje fronta. Působivá pro mě byla povídka odehrávající se ve stařičkém klášteře, který navštíví trojice polních amerických kněží, a dojde ke konfrontaci katolického myšlení s americkou otevřeností. Pro italské řeholníky je naprosto nemožné pochopit, že katolický kněz dobře vychází s protestantským knězem i s židovským rabínem a spolu utěšují vojáky. Pro všechny povídky je typické, že pojmy jako pravda, láska, spravedlnost a statečnost můžou být ve vyhrocených situacích hodně relativní. Rossellini nemoralizuje, prostě jenom ukazuje to, čeho byl za války svědkem. Celkový dojem: 90 %. (22.09.2008)

V pořadí druhý poválečný film Rosselliniho, určitě klasické dílo neorealismu. Šest epizod budí dojem přímo natáčených dokumentů bezprostředně ve válečné vřavě. Kdybychom hledali paralelu v naší kinematografii třetí republiky, asi nejblíže by stála ULOUPENÁ HRANICE režiséra Jiřího Weisse. Drcené lidské osudy, smrti, o kterých nikdo se stoprocentní jistotou nemůže říci, že byly spravedlivé a nutné, to všechno jen dále zesiluje syrovost pohledu, který se sice nemá za co schovat, a vyjevuje proto skutečnost v její nezahalené podobě, ale současně nedokáže - a asi ani nechce - kamuflovat neexistující černobílou interpretaci. Jen z hodně velké dálky je vidět citlivá režisérova ruka, která s úspěchem integrované syrovosti dává i jiný než stroze dokumentární záběr. Klasické nadčasové dílo, jež by mělo být propagováno mnohem více. Právě pro svou klasičnost a nic nepředstírající syrovost. (20.10.2007)

Smazání hranice mezi fikčním světem filmu a reálem a natáčení v autentickém prostředí se v poválečné Evropě jistě nabízí a určitě ho filmaři chápali nejen jako příležitost, ale i povinnost. Povinnost zanechat nám svědectví, a to samozřejmě děsivé a zároveň co nejobsáhlejší, protože těch hrůz přece bylo tolik. To s sebou často nese angažmá neherců, strohé výrazové prostředky a distancovanost od postav. Ovšem pro člověka, jako jsem já, je těžké se s tím vyrovnat. Já nechci jen náhledy do osudů nepřehledného množství lidí a dialogy, do kterých se lze zaposlouchat jen výjimečně, jelikož většinou jsou naprosto bez barvy. Je tu pár působivých míst a také hezký hudební motiv, ale jako celek na mě Paisa působí příliš vlažně. Ano, patří právem k (po)válečným kánonům, ale já mám radši, když se kanonizaci trošičku vzdoruje. (24.05.2008)

6 svižných epizód z bojov v Taliansku a sledujúce postup americkej armády. Každá z nich je odlišná a ukazuje, ako všelijako možno zobraziť vojnu. Z každej by sa dal urobiť dlhometrážny film, ale práve toto rozhodnutie obdivujem na filme najviac. Za dve hodiny sa Rossellinimu takto totiž darí zobraziť omnoho viac a nemám pocit, že by epizódam niečo chýbalo. Pozor, sú to vojnové historky a happy end tu nemá miesto. Prevláda krutosť a vraždenie, ale cítiť tu ten pocit, že je proste už po a Taliani mohli sledovať tento film na jednej strane s hrôzou v očiach, spôsobeným pripomínaním udalostí, ktoré sa im zjavovali čerstvo vo snoch, na strane druhej s určitou úľavou, že toto je už minulosť. (20.10.2015)

První povídka je skvělá, ale každá další byla pro mně méně stravitelnější a posledních čtyřicet minut filmu jsem se nesnesitelně nudil. Rosselini vážně není pro mně. (25.03.2008)

Pod taktovkou štúdia MGM a v réžii Roberta Rosselliniho vznikajú citlivé príbehy z osudov 2.svetovej vojny,ktoré sú rozdelené na 6.častí,kde sa odvíjajú smutné kapitoly dejín Talianska,kde jeho obyvatelia prechádzajú rôznymi mestami,pričom v každom z nich sa nachádza americký vojak,ktorý prichádza do styku s rôznymi talianskymi občanmi... Miesta sú autentické,mával som pocit,že sa ma to dotýka,nepríjemné skutočné brilantné vystavanie hlavných point,ktoré s začiatkom s dvojicou talianskej babenky Carmely a vojaka Joea kritickým okom dokazujú,čo sa automaticky stáva,v takomto trende to pokračuje. Najlepšia je štvrtá časť so sestričkou Harriet,ktorá s Massimom v ostrieľanom meste Firenze pod smrtonosnými guľkami zo striel nemeckých vojakov sa snažia každý z nich nájsť svojho blízkeho... Alebo aj tretia so zamilovanými Francesca a Fred... (25.04.2014)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (22.01.2009)

Antivojnový epizódny snímok neobsahuje príbehy, ktoré by chytili za srdce. Vo väčšine prípadov ide o vykalkulovanosť, resp. iba tieň niečoho, čo mohlo byť o dosť lepšie. Neorealizmus ma zatiaľ neuchvátil ( viď. aj RÍM, OTVORENÉ MESTO ). (31.05.2015)

Realistický pohled na osvobozování Itálie s působivým využitím lokací poničených válkou, největší míry neorealismu je dosaženo v poslední povídce z pádské delty. První a třetí povídka jsou pro mě nejpůsobivější, druhá polovina snímku je však trochu zdlouhavější, hlavně povídka z kláštera vystavěná kolem jednoduché myšlenky. (02.06.2009)

Ďalší z vrcholov talianskeho neorealizmu od R.Rosselliniho. Film rozoberá v 6 epizódach vojnový dopad na ľudí - rozpráva príbehy vojakov, detí, partizánov, pouličných dievčat, mníchov či bežných ľudí. S nehercami, bez zbytočného pátosu sleduje film postupujúci front v Taliansku každý na inom príbehu z iných končín. Na mňa zapôsobil ešte viac ako daľšia slávna snímka od RR - Rím, otvorené mesto. (06.05.2005)

Neorealismus nemusí sednout každému, ale prostě mu nejde upřít, že v tom, co zobrazuje a jak to zobrazuje, je síla. Když Američané ve snímku "Nejlepší léta našeho života" dali jednu z hlavních roli muži, který skutečně přišel o ruce, bylo to kritizováno. Není se čemu divit, protože to v hollywoodském stylu vypadá jako přetvářka. V případě neorealismu tohle nehrozí. Ten počítá s neherci a tím i silným dopadem na emoce diváka. A zde jsou scény, které tenhle dopad mají. (30.09.2014)

Poutavé dílo, působící coby dokument o lidském údělu v kruté době 2.světové války. Všechny ty příběhy jsou vcelku slušné, některé méně zajímavé, některé s trošku překvapivým koncem, vše ale působí celistvě. 65%. (18.10.2009)

gudaulin ***** případně říká, že "jednotlivé epizody vypadají hodně nahodile, ale dohromady tvoří působivý celek." Je to asi proto, že válka se dá popsat i smrtí, byť jediného člověka; pak už je to jen násobení, případně mocnění. A možná i proto se právě tady jeví skvělý Roberto Rossellini spíš jako dirigent než direktor, a to spíš při zkoušce než při koncertu. Těžko říct, zda víc než o válku, nešlo Rossellinimu o střet dvou, mentálně nekompatibilních světů, (staro)italského a (novo)amerického, prostého a sofistikovaného, chaotického a uspořádaného. Pomohlo by nám, kdybychom věděli, v jakém smyslu slovo "paisá/ paisano" používá. Pokud si jej osvěžíme: 1. civilista, 2. sedlák, 3. krajan, 4. soudruh, 5, kamarád, pak asi musíme dojít k závěru, že jde o všechny uvedené (Podobně i SoolenJV ****: "Válka je sice všudypřítomná, ale film se více soustředí na obyčejné lidi – partyzány, chudé rybáře, mnichy v klášteře..." - tento výčet je ovšem třeba ještě značně rozšířit...). (29.02.2016)

ocenenia : MFF Benátky 1946 - Najlepší film ◘◘◘◘ až po Florenciu to bolo vynikajúce... Sicília - statočná žena ktorú zatratili Nemci a (súhrou okolností) aj Spojenci (jeden z najsilnejších momentov filmu), Neapol - príbeh kamarátstva medzi trošku rozjareným černošským americkým vojakom a malým neapolským zlodejíčkom (veta "Nespi! Když zaspíš, ukradnu ti boty!" bola asi tou najtragikomickejšou v celom filme :), Rím - príbeh dobrého dievčaťa, ktoré po čase stretáva spojeneckého vojaka, ktorého spoznala pri oslobodení mesta a sľúbili si, že sa vyhľadajú - realita dopadne oveľa smutnejšie :( (záverečná scéna bola opäť jedným z najsilnejších momentov)..... v ďalších príbehoch sa pomaly vytrácala porovnateľná "veľká pointa", a tým aj pútavosť.... dokumentárne poňatie filmu však aj druhú trojicu epizód držalo vysoko nad priemerom, najmä 4. a 6. epizóda.... piata epizóda je opäť tak trošku na odľahčenie (podobne ako druhá), kedy do kláštora sa prichádza ubytovať trojica vojenských duchovných. Panika medzi kláštornými bratmi nastane vo chvíli, keď zistia že jeden z nich je žid, a druhý protestant :).... ako celok je Paisá vysoko hodnotný a trpko-krásny film (a to taliansky neorealizmus nie je zrovna môj "šálek kávy") ... 80% (06.02.2011)

Taxom si dal za ulohu napozerat vsetky filmy vyboirnej herecky Giuletty Masiny, a dobre som urobil. Ide o vrcholne dilelo talianskeho neorealizmu. Ide tu o cestu spojeneckych vojakov napriec Talkiansko, ktori bojovali proti hytlerovskym hordam. Zaverecne boje sa konali v Padskej nizine , Mussolini bol zbaveny moci - len tak na okraj - 25. 7. 1943. 86 % (28.03.2021)

Zajímavý a působivý povídkový film z období osvobozování Itálie a postupu amerických a anglických jednotek z jihu na sever. Povídky jsou trochu nevyrovnané a trochu sklouzávají k sentimentálnímu zobrazení utrpení prostých lidí v přetěžké poválečné době. Jejich dokumentárně-hraný charakter je ale přesto velkou vypovídající předností, navíc i s částečným originálním obsazením skutečných účastníků událostí. V první povídce na Sicílii při prvotním vyloďování Spojenců je zobrazeno drama dívky Carmely (Carmela Sazio), která je i přes svou hrdinskou smrt odvržena pro prvotní podezřívavý strach a nedorozumění. Dalším aspektem povídky je nejednoduché dorozumívání Carmely s americkým vojákem Joem (Robert Van Loon), aniž by ovládali jazyk toho druhého. Ve druhé povídce v Neapoli se příslušník americké vojenské policie Joe (Dots Johnson) seznamuje prostřednictvím malého chlapce Pasqualeho (Alfonsino Pasca) se složitou situací těch nejobyčejnějších lidí a neveselými důsledky války. Ve třetí syrově romantické povídce z Říma se americký voják Fred (Gar Moore) po půl roce znovu střetává se svým andělem Francescou (Maria Michi), aniž by ji poznal v její nové pracovní pozici. Ve čtvrté povídce při osvobozování Florencie hledá americká zdravotní sestra Harriet (Harriet Medin) a italský partyzán Massimo (Renzo Avanzo) své blízké v části, která je stále obsazená okupanty. V páté povídce se američtí vojenští kněží katolík Bill Martin (William Tubbs), rabín Feldman (Elmer Feldman) a protestant Jones (Newell Jones) střetávají v apeninském klášteře s italským konzervativním pojetím katolické víry se svou tendencí k sebetrýznění a obětování. V šesté povídce z Pádské delty v Porto Tolle se vodní jednotka, pod velením Daleho (Dale Edmonds) a za pomoci partyzánů, snaží vzdorovat přesile německých jednotek. A partyzáni jsou Němci vždy považováni za kolaboranty. Je to zajímavý a působivý film silný svým autentickým vyprávěním. (07.04.2012)