La paura

Snímek je obecně považován za drama, nicméně bych se nebránil označení "thriller". Někdo by toto konstatování mohl brát jako přestřelené, s pomyšlením, že jsem se na pomyslném terči trefil značně daleko od středu - avšak takto úžasně znepokojivý film jsem dlouho, předlouho neviděl. Píšu-li o žánrovém zařazení, nečekal bych, že podobný snímek uvidím od tvůrce, kterého jsem měl zařazeného jako neorealistického a pro někoho i "artového". A přitom mi čas strávený projekcí dal vzpomenout i na Rosselliniho mladší krajany, nepatřící zrovna do škatulky "velkých umělců"... nicméně nutno uznat, že dotyční by ve vypjatějších scénách dali větší průchod naturalismu, zatímco zde máme "jen" tu husí kůži. A jak se lze dočíst, tvůrčím záměrem bylo navázat na vlastní předchozí dílo "Německo v roce nula", s jakousi poctou německému expresionismu navrch. Už jen ta atmosféra nočních scén, zvláště v exteriérech Mnichova, mnou navštíveného předloni coby přestupní stanici právě v podzních večerních hodinách... To samé platí i u hereckého obsazení. Hvězdou je zde pochopitelně Ingrid Bergman, kdy sympatie k ní nutí být po celou dobu až (bez nadsázky) do poslední vteřiny ve střehu a zároveň na vážkách, nicméně skvěle se jí zde vyrovnává démonická Renate Mannhardt coby Frau Schultze - když tak nad jejím výkonem přemýšlím nahlas, v Langových či Murnauových filmech by se neztratila. A abych byl při vyjmenovávání kladů důsledný, musím ještě jednou zmínit jméno Rossellini - tentokrát však v souvislosti s hudbou, složenou režisérovým bratrem Renzem. Titulní melodie, jejíž motiv se nám tu a tam vrátí, patří mezi ty, které přibíjejí do křesla jako hřebík a zároveň říkají: "pojď, poslechni si mi ještě jednou, až se dodíváš"... Kdy po umělecké stránce se povedlo skvěle vystihnout pocit nejistoty, zneklidnění a úzkosti. Opětovné potvrzení mého dlouhodobého názoru, že kvalitu díla může posílit i jeho zvuková část. Jedinou výtku, kterou bych k snímku měl, jsou pasáže úprku na venkov, které vybočují z napjatého rámce a jsou spíše lyričtějšího charakteru - a tedy i v ostrém kontrastu se zbylým "městským" dějem, ke kterému se v tu chvíli chcete co nejdříve vrátit. Jako celek ale pozoruhodná záležitost, kdy platí podobným slova, věnovaná již dříve jiným tvůrcům: i kdyby mě kanonizovaná část režisérovy tvorby měla hypoteticky minout, díky aspoň za tento klenot. 90% (22.02.2021)

Německy ANGST. (31.03.2020)

Nad umělecky slabé melodrama se "Strach" povznáší jen názvuky černofilmu a zvratem na začátku poslední třetiny. Po celou dobu diváka provází výraz lovené zvěře, který Ingrid Bergman nasadila už v předchozí "Cestě do Itálie" ; přilepený happyend je ještě násilnější než ten ve výše jmenovaném díle, kde ho režisér zdůvodnil Božím zásahem. (10.01.2016)