Stromboli, země boží
Stromboli
Stromboli
Obsahy(1)
Karen z Litvy sa vydá za Taliana Antonia, aby unikla z internačného tábora a odsťahuje sa s ním na jeho rodný ostrov Stromboli. Dedina na úpätí aktívnej sopky je takmer vyľudnená a tí obyvatelia, ktorí v nej ostali, sa na cudzinku, ktorá nerozumie miestnemu dialektu, pozerajú s pohŕdaním. Miesto sa pre Karen čoskoro stáva novým väzením a ona zúfalo hľadá spôsob, ako by z neho unikla. (RTVS)
(více)Recenze (19)
Zlatý Lev - výběr ()
Jak se na něco těším, dopadne to většinou špatně. Buď byla má očekávaní příliš velká nebo jsem byla jen divácky nepozorná, ale Stromboli mě nezasáhlo, byť jsem řadu věcí dokázala ocenit. ()
Další z Rosselliniho skvělých, milostí korunovaných duchovních dramat. Dále se SPOILERY. Karen se chce tak trochu změnit. S prstýnkem na ruce chce teď žít normální, spořádaný, středostavovský život se snědým Italem na středomořském ostrově; nebýt už běhnou. Jenže ten Ital je dutý neomalenec z předsudků plné vsi. A ten ostrov Stromboli, sopka, na jejíchž svazích nevyroste kytka, natož strom. Co teď, Karen? Zkoušet změnit muže a jeho okolí je marné. Na cestu pryč nejsou peníze. Chápavý kněz, v jehož objetí hledáš útěchu, tě odmítne, když ho zkusíš dotknout. A sebeletmější pokus o románek se strážcem majáku znamená rány od manžela. Co dál? Útěk na pevninu… anebo do jícnu sopky? Na to první nemáš prostředky, na to druhé odvahu. Nakonec je ta osvícená mezi barbary, ta, které schází podle venkovanek skromnost, přeci jen přinucena k modlitbě. „Je to tu všechno strašné… ale já jsem ještě horší.“ Pomyslí na dítě, které nosí pod srdcem. „Zachráním tě… mé dítě. Bože! Pomoz! Dej mi sílu… pochopení… a odvahu! Milosrdný Bože!“ A divák zjišťuje, že právě o tom ve filmu celou dobu šlo – o konverzi. Tak jako ve Viaggio in Italia. A že odpovědí není útěk, ale změna vlastního srdce. Rosselini je mistr konců. To, čím nechává procházet svou hrdinku, připomíná Waughovo drásání postav v Brideshead Revisited. Je to ohnivá pec. Nezůstává tu prostor pro pozemské štěstí… ale pouta a bezvýchodnost se stávají bloudivé duši laboratoří svatosti. Dokud by měla Karen, kam utéct, utíkala by. Ale nyní je zkrocena Bohem-sopkou – zprvu se jevícím jako děsivý živel, ale stačilo vystoupat blíž a hora odhalila i svou krásu. Stromboli… terra di Dio. Přesně v tomto duchu se nesou slova Leona Bloye (Katolíci moroví), která jsem dnes četl: "Tato obludná láska vyčkává sice, protože chce naše svobodné rozhodnutí; ale při tom stále číhá, a jak jen na okamžik přestaneme se jí vzpírat (neboť to je hlavním křesťanovým zaměstnáním), vrhá se nám do náručí, usidluje se v našem srdci, jež to nechápe, převrací náš život a činí nás odpornými sobě samým i celému světu. Neopouští nás nikdy, neboť její žádost jest věčná. Při sebe menší známce slabosti vrhá se na naši duši, osvobozuje ji od ní samé, duše se zmáhá šílenství, a hůře než to, duše láskou tou otupí pro vše světské. Stává se účastnou trýzní této lásky, vzbuzuje v ní tužby, jimž nenalézá výrazu, žádost, které si nemůže přiznat, láska ta v ní vzrůstá a zabila by ji, kdyby mohla zemřít, ale žije, aby trpěla." ()
Na prvý pohľad klasický neorealistický film, na ten druhý aj dráma jednej utrápenej ženskej duše, katastrofický film a film o osude. Je nám daný, je jeho symbolom práve stále aktívna sopka? No, to môže byť Karen jedno, jej ide hlavne o to, aby sa z toho prekliateho ostrova nakoniec dostala. Ale prečo vlastne, možno sa budú pýtať viacerí diváci. Sopkou to skutočne nebude. Popravde ma Stromboli dostal až vo svojej záverečnej tretine, kedy Bergmanová začala skutočne hrať ako o život, sopka začala opäť dávať najavo, na čo tam vlastne je a Rossellini sa ako režisér do toho skutočne oprel. No a ako to teda skončilo, režisér nechá tak trochu na vás... ()
Odmietnutie udelenia prisťahovaleckého víza argentínskym konzulom, túžba uniknúť z tábora a manželstvo, ktorého dôsledkom je príchod na sopečný ostrov, z ktorého každý, kto môže, uniká, to sú tri vstupné parametre, ktoré určujú ďalší vývoj príbehu. Karen je cudzím prvkom v tradičnej štruktúre obyvateľov ostrova a jej zúfalé snahy o únik z neho pripomínajú tuniakov zmietajúcich sa v rybárskej sieti. Roberto Rosselini vložil do filmu svoje režisérske umenie, Ingrid Bergman svoj herecký talent a 70 rokov od vzniku filmu svoj erodujúci vplyv. Preto som viac ako tri hviezdičky nedokázal dať. ()
Neviem, čo som si mal zobrať z tohto filmu. Jedine to, že Taliani hovoria anglicky tak asi ako Pakistanci. Ale to asi nebolo zámerom. Osamelá žena, tehuľka na skalách, veselá hudba dáva sem tam lepšiu atmosféru, ale bez farby si ani to more človek nevychutná. A tak slávy tomto filmu urobila snáď len aféra Bergmanovej s Rossellinim. A z tých italských folkových songov mi začal prirodzene tvrdnúť maz v ušiach. Utrápené a uplakané to dosť bolo. ()
Roberto Rossellini ako klasik neorealistického filmu v manželskej dráme, ktorá sa odohráva na stredomorskom ostrove. Manželka prichádza so svojim manželom do jeho rodného miesta a nedokáže sa stotožniť s jeho predstavou života na ostrove. Ingrid Bergman je spoľahlivá, ale problém je v príbehu. ()
V textu se asi nachází nějaké SPOILERY, tak pozor. Hrdinka si vezme italského vojáka, aby se dostala z válečného tábora. Možná v tu chvíli ještě doufá, že život s ním bude idylický. Život na vzdáleném ostrově kdesi ve Středozemním moři. Jenže krásný ostrov je ve skutečnosti sopka. V místech, kde se lávové vyvřeliny stýkají s mořem leží vesnice. Obyvatelstvo je ohrožováno nenadálými výbuchy stále aktivního vulkánu. Hrdinka proto přijíždí do světa, který už téměř všichni obyvatelé opustili. Do světa, jehož jedinou nadějí je důvěra v boží dohled a štěstí při rybolovu. Následuje klasické schéma, ve kterém se žena nedokáže sžít s manželovým světem, nikdo jí nerozumí. Nakonec je nucena tento svět opustit. Rossellini je chvílemi až dokumentární. Neprotlačuje hrdinku za každou cenu dopředu, a třeba ve chvílích, kdy dojde k výbuchu sopky, téměř marně ji hledáme mezi prchajícími davy (nebo jejího manžela ve scéně rybolovu). Tento přístup, dnes už asi vyhynulý, působí neuvěřitelně svěžím dojme (dnes je hvězdav davu vždy v první řadě, v ohnisku každého záběru). Dokumentární přístup se projevuje nejlépe v nádherné scéně rybolovu, kdy dlouze sledujeme pomalé vytahování sítě, potom vidíme nepatrné míhání pod hladinou, a nakonec se vše změní v chaotickou změť prohýbajících se těl. Ohromné ryby jsou háky vytahovány a vláčeny přes okraj paluby. Pocit z této scény je nepopsatelný. Ryby tu působí monumentálně, současně bezbranně. Snad proto hrdinku tolik trápí sledování jejich masakru, stejně jako usmrcení králíka fretkou. Jinak bystrý, mrštný organismus nemá šanci dostat se ze smrtícího sevření, je v pasti. Podvědomě v tom vidí samu sebe. Ingrid Bergmanová je skvělá. Jediné, kde film vskutku vázne a patos se stává až příliš přehnaným, je závěr. Hrdinka na dýmající sopce vzpíná ruce k obloze a prosí Boha o odvahu. Prosí ho tak vehementně, až to může působit směšně. Pokud jste však ochotni přistoupit na lehce zpátečnický styl italských neorealistů, kteří ve statických záběrech a strohosti obrazu viděli pravdivost, Stromboli za vidění stojí. ()
Karin (Ingrid Bergmanová) nezlomila válka ani drsný život na Stromboli, až pak příroda/bůh ve své krásné a netečné velikosti. Bohu, který hází hořící kameny ze země, se nelze zpěčovat, nelze si na něm nic vynutit silou ani rozumem, jen pokorou. Rosselliniho filmy tvoří kodex, kterým se řídili nejen báječní režiséři italského neorealismu, nýbrž je platný pro veškerou kinematografii do konce minulého století. Na jeho základě je možno filmy nejen sledovat, ale také posuzovat a hodnotit.... (Lov tuňáků a jeho dopad na Karin viz Anais) ()
ocenenia : MFF Benátky 1950 - súťažný výber ()
Je to můj první film s Ingrid Bergmanovou a musím říct, že je to zas něco nového, něco, co mi přineslo nové pohledy na život a na svět. Myslím si, že Stromboli mi na dlouhou dobu utkví v paměti. ()
Velice působivý film z pera Roberta Rosselliniho s vynikající (obzvláště v druhé polovině) Ingrid Bergman v hlavní roli i sopkou Stromboli v roli nejenom vedlejší. Dechberoucí drama cizinky, která se z jednoho vězení (internační tábor) dostává do vězení druhého (díky nevydařenému vztahu i nesnadnému soužití se zbytky populace na skoro opuštěném ostrově) a když se do toho všeho významným způsobem zapojí aktivita Stromboli, je opravdu na co koukat, ale především přemýšlet o osudu hlavní hrdinky ,která se dostala do odlišné kultury a své "místo" zde si "musí vybojovat" bez ohledu na to, jak to může všechno dopadnout a s ohromným hendikepem, že je na to všechno sama (tedy pominu - li její víru). ()
Čo môže byť pre novomanželov romantickejšie ako život na stredomorskom ostrove vo vlastnom domčeku. Z jednej strany výhľad na more a z druhej strany na sopku. Aktívnu. Život sa ale stáva väzením, keď niet úniku z ostrova, zo vzťahu, zo zaostalých pomerov a nakoniec pred sopkou. Tak ako nemajú únik tuniaky zo zatiahnutej rybárskej siete, a ten lov bol pre mňa silnejším zážitkom ako samotná erupcia sopky, keď režisér asi len zužitkoval zábery zo skutočnej erupcie. –––– Svätý Bartolomej, náš patrón, vás bude ochraňovať. Po veľkej erupcii v roku 1941 to bol práve svätý Bartolomej, kto zastavil prúd lávy, uhasil požiar a zachránil naše domovy. Určite tu budete šťastní. Teraz to je váš domov. ()
Ingrid Bergman v neorealistickém bijáku Roberta Rosseliniho: Koncept dává smysl jen skrze optiku jejich milostného vztahu, jímž vzalo za své režisérovo randění s Annou Magnani. Tolik nečerstvé drby. Zaláskovaný Rosselini se nejspíš pořádně zapotil, než ze záminky pro angažmá vnadné chladné severské nadženy shrben nad psacím strojem vypotil alespoň trochu filmařsky smysluplný projekt. Nutno konstatovat, že nosná psychologická rovina je ta slabší. Bergmanová je sice skvělá herečka, ale vklínit věrohodně osobní torturu ženy s minulostí v konfrontaci se sicilskými vidláky se moc nedaří, když navíc scénář místy nepomáhá (pokus o ošustění kněze, motiv hlavní hrdinky nechat se odvézt na Stromboli). Skupinový hrdina stvárněný davem naturščiků, do něhož Rosselini zahrnul i sympatického prosťáčka, chotě hlavní hrdinky, se vyznamenává daleko nad laťku školené herečky a zakládá nekonzistenci, která je největší vadou na syrové kráse filmu. Ten je nakonec logicky nejzajímavější v momentech, kdy souměrná tvářička hollywoodské superhvězdy nenarušuje autentické dění - třeba ve strhujících scénách výlovu tuňáků, který Bergmanové nudění se v závětří probublávající řitě světa dělí ve dví na dvě různě intenzivní části. Zatímco se v první potýká dosti neobratně s sociokulturními odlištnostmi, ve druhé přeřadí Rosselini na vyšší rychlostní stupeň a nechává promlouvat přírodu a Boha, čímž završí příběh v podstatně lepší formě, než jak jej načal. Krásný, ale hodně, hodně starý film. ()
A konec si domysli, laskavý diváku! Za jednu škrtnutou hvězdičku, jinak by to bylo jasných pět hvězdiček. Tohle sociálně kritické drama jej postavené na dvou protikladech. Litevka Karen, pocházející ze zámožné rodiny, se po peripetiích za války dostává do internačního tábora na Sicílii, odkud se dostává, když se provdá za Antonia, který s ní odchází domů na Stromboli. Zde plyne jakési bezčasí, kdy část ostrovanů před ukrutnou bídou, zaostalostí, ale i často vybuchující sopkou odchází do světa, druhá část lpí na starých vyčpělých mravních zásadách. Karen je otřesena, ale zdá se, že se díky lásce Antoniovi s ostrovem smíří, ale po novém výbuchu sopky pochopí, že žije ve světě založeném na základech, jež se jí bytostně příčí, a od manžela utíká - až k vrcholu sopky. Zde příběh končí. Kdo ví, jak to pak dopadne? Už se nedozvíme. ()
Můj čtvrtý Rossellini a opět naprostá spokojenost. Výborná Ingrid Bergmanová a hezké "dokumentární" záběry lovu ryb. Pozor, snímek není vhodný pro ochránce zvířat - jednak ono lovení ryb a také scéna, kdy necitelný manžel ukazuje Ingrid, jak fretka rdousí roztomilého zajíčka. A pokud se těšíte na italštinu, tak vězte, že se zde mluví spíše anglicky. ()
#673 The Criterion Collection - http://www.criterion.com/films/28082-stromboli ()
Naprosto vynikající film, kde Bergmanová hraje zcela rozpolcenou ženu, která si vezme za manžela pohledného venkovana (i když ona z venkova není) - což je pro ní totálně nová situace - nejenom soužítí s vlastním manželem, ale i chování ostatních obyvatel jí nedává spát a situace se stále vyhrocuje a Ingrid trpí .... ()
Tak na tenhle film musí mít člověk náladu. Ale výkon Bergmanové je skvělý. Námět taky zajímavý, až by se dalo říci, že je psaný Ingrid na tělo, která se dokáže velmi dobře do hlavní hrdinky vcítit. Scéna kdy ji manžel porvé ukazuje nové "hnízdečko" je ohromující, jako by si v tu chvíli říkala - Panebože, to nemůže myslet vážně, to je zlý sen - a ona je to tvrdá realita. Myslím, že v tomhle filmu si kousek sebe sama najde opravdu každý. ()