poster

Cesta po Itálii

  • italský

    Viaggio in Italia

  • anglický

    Journey to Italy

  • francouzský

    Voyage en Italie

  • anglický

    Voyage in Italy

Drama / Romantický

Itálie / Francie, 1954, 97 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • garmon
    ****

    Pro mě první Rossellini, krom RoGoPaG. Vím už odkud vane linearita Antonioniho. Bergman jsem znal taky až z Podzimní sonáty - tady cítím linii k Blue Velvet - holky jsou si opravdu hodně podobné. Godard o tomhle někde řekl, že ho to utvrdilo v možnosti udělat film s dvěma lidmi v autě. Pro mě spíš "z auta" - hodně zajímavé, co se děje okolo. Jinak celkově velmi svěží, svižné, nekomplikované přílišným hermetismem; klasicistní, chtělo by se mi říct. Bergmanová hraje hollywoodsky - v tom nejlepším slova smyslu. Stejný účes měla Delphine Seyrig v Muriel. Celek průzračná filmařina - zachycování okolí. Hvězda dolů za ten snadný "zázračný" happy end - to už se od "Noci" naštěstí nedělo.(12.6.2012)

  • Anderton
    ***

    Cesta po Taliansku nie je neorealizmus, ale high society snobáreň o dvoch znudených ľuďoch. Taliansko sledujeme ich očami prostredníctvom návštev múzeí, prírodných krás a starovekých pamiatok. Prečo nie, vizuál je strhujúci, ibaže títo manželia nevzbudzujú sympatie. Ona aj áno, ale zase je nepochopiteľné, ako dokázala vydržať 8 rokov s niekým, kto ňou z časti pohŕda. Psychologickú vierohonosť narušujú vysvetľujúce monológy v aute a narýchlo spíchnuté rozriešenie krízy. Že korením dlhodobého vzťahu sú deti a nie drahé dovolenky, nie je žiadna novinka, ale ak si to jeden z dvojice po dlhom čase konečne uvedomí (tehotná žena na každom kroku v Taliansku), ako to vysvetliť tomu prihorenejšiemu?(10.2.2016)

  • poz3n
    ***

    Atraktivní scenáristický setting v kombinaci s přítomností Ingrid Bergman slibuje zajímavou vztahovku (navíc se přeci jedná o Martyho oblíbený film!). Co mi ve výsledku vadilo je vágnost, se kterou Rossellini, alespoň v mých očích, klouže po povrchu psychologie obou postav a jejich vztahu. Dokladem budiž především jalový závěr, který jakoukoliv serióznější vztahovou psychologii posílá do horoucích pekel Vesuvu. A je to škoda. Tyhlety kontemplativní vztahovky, kdy se celý film ve výsledku jen někde zevlí a vše podstatné se odehrává uvnitř postav, mám rád. Nebylo to špatné, mohlo to být výborné. 6/10(20.6.2019)

  • Dionysos
    ****

    Odliv a příliv v manželském vztahu dvou postav – doplněný opomíjenou třetí postavou, jíž je italský lid – vyjádřený ve spíše nedějovém pojetí pomocí precizně vycítěných kontaktů obou anglických manželů s italskou kulturou, lidmi a samozřejmě mezi sebou navzájem. Společný příjezd do Itálie, brzké vnitřní i vnější oddělení, kde každý pak sleduje odlišnou ale v podstatě obdobnou stezku (manžel se zbaví svého cynismu a „anglické“ serióznosti=chladu, ona svého umrtvujícího romantismu), až se nakonec shledají v objetí uprostřed sice líného atp., ale živoucí italského procesí. Tomuto závěru (jenž měl být podle Rosselliniho víceznačný, i když i já ho vnímám spíš jako „happy-end") předchází řada scén, v nichž se nám tento závěr přirozeně připravuje. Naneštěstí kvůli krátkosti filmu jsou tyto „vysvětlující“ scény rychle jedna za druhou, a proto jsem vždy neměl z filmu takový subtilní existenciální pocit, jelikož jsem cítil, že „jen“ zapadají do schématu. V tomto ohledu je Antonioni právě o těch několik let dál.(13.3.2014)

  • Jenni
    *****

    Motto: "Měli bychom ihned odjet do Pompejí. To si nemůžete nechat ujít. Je to zvláštní příležitost. Něco takového se stává velmi zřídka. Chystají se odlít dutinu, kterou v lávě vytvořilo lidské tělo! (...) Uvidíte člověka v pozici, v níž ho překvapila smrt. Je to neobyčejný zážitek." Podle posledního žebříčku časopisu Sight and Sound patří Cesta po Itálii mezi nejlepší filmy všech dob (konkrétně se dostala na 41. místo, hned za Sladký život). Ve své době nadchl alespoň Francoise Truffauta, který se o tom zmínil v dopise Robertu Rossellinimu. Ingrid Bergmanová naopak vzpomínala, že pro jejího filmového partnera George Sanderse bylo natáčení utrpením: "S Robertem to bylo jako na bitevním poli, kde ví jen generál, co mají jeho vojáci dělat. Nic nebylo dáno předem, pouze on měl všechno v hlavě, a to byla, jak jsem s oblibou říkávala, pouhá kostra plánu. Natáčel filmy, jako když spisovatel bere do ruky pero a papír a začíná psát příběh, jen s tím rozdílem, že to dělal s kamerou a na filmový materiál. (...) Velice často herci řekl: Tady je scéna. Jdeš po ulici a vrazíš do té či oné osoby. Co jí řekneš? (...) Vzpomínám si na chudáka George Sanderse, jak s námi přišel natáčet Cestu po Itálii. Nedokázal si na tuhle metodu, či spíše absenci metody zvyknout. Jednoduše se zhroutil. (...) Říkal: Nemůžu dál. Nedokážu dělat takovouhle komedii dell'arte, vymýšlet si dialogy na poslední chvíli." Myslím si, že klíčem k tomu, proč byla Cesta po Itálii dříve přehlížena a dnes ceněna, je fakt, že obě hollywoodské hvězdy kandidují na nejkyselejší pár všech dob (když jsou spolu, je vlastně každý nejvíc sám). Tedy, že jsou daleko od Hollywoodu. "Z téhle šílené země ochuravím. Kontaminuje leností. Chci se vrátit domů. Zpátky k práci." - "Konečně to velké slovo! Nějaký čas jsem ho od tebe neslyšela. 'Práce'. Počítám, že teď přijde na řadu 'povinnost'." Ale spíše než slova je pro film důležitá atmosféra, a přijde mi, že i místa, kam Ingrid zavítá (antické muzeum, pevnost, sirné prameny, katakomby Fontanelle, nakonec i ony zmiňované Pompeje), jsou důležitější než jakékoli postavy. V tomhle je film jedinečný a dokonalý (jako jeho restaurovaný obraz, který je pastvou pro oči). Je skutečnou cestou po Itálii. Kromě ionizace mám nejradši návštěvu neapolského muzea - Héraklés Farneský, Potrestání Dirky z jediného kusu mramoru nebo ti směšní císaři. Pokud jde o konec, Rosselliniho fascinovala víra, procesí, přenášení Madony, pláč, celá ta podívaná i vědomí, že zázraky se dějí. Roberto v zázraky věřil. "Řekni, že mě miluješ."(23.7.2015)