Viaggio in Italia
Voyage en Italie
Voyage in Italy
Režie:
Roberto RosselliniKamera:
Enzo SerafinHrají:
Ingrid Bergman, George Sanders, Maria Mauban, Anna Proclemer, Paul Müller, Anthony La Penna, Natalia Ray, Jackie Frost, Bianca Maria Cerasoli (více)Obsahy(1)
Alexander (George Sanders) a Katherine (Ingrid Bergman) Joyceovi, zámožný anglický pár, zdědí dům v Itálii. Po fádním desetiletém manželství a znuděni jeden druhým stojí těsně před rozvodem. Rozhodnou se nicméně vybočit ze svých obvyklých stereotypů a vypraví se na cestu do Itálie... (Charlotte Chandler: Ingrid)
Recenze (23)
Třetí filmové setkání Roberta Rosselliniho s jeho tehdejší manželkou Ingrid Bergman se zaměřuje na téma manželské krize, které je zpracováno podobně jako například ve snímcích Dva na cestě nebo Pohrdání. Jeden z oblíbených filmů Martina Scorseseho, který na něj odkazuje i názvem svého dokumentu Il Mio viaggio in Italia. ()
V jednoduchosti je síla, to Rossellini vždy dobře věděl. I zde umí velmi lehce načrtnout své téma, probrat ho s pomocí několika trefných zkratek a docílit dostatečně vypointovaného závěru. Pěkné. ()
Co dokáže rozbořit obranné valy, které unavení manželé vystavěli kolem svých já, aby se nemuseli darovat? Jen zázrak, ničím nezasloužený zásah milosti, může krunýře prorazit a znovu otevřít cestu zranitelnosti lásky. Byl by to smutný film o erozi vztahu, kdyby Rosseliniho vidění světa nebylo otevřeno dokonce i větším divům, než je uzdravení slepých… ()
Cesta po Taliansku nie je neorealizmus, ale high society snobáreň o dvoch znudených ľuďoch. Taliansko sledujeme ich očami prostredníctvom návštev múzeí, prírodných krás a starovekých pamiatok. Prečo nie, vizuál je strhujúci, ibaže títo manželia nevzbudzujú sympatie. Ona aj áno, ale zase je nepochopiteľné, ako dokázala vydržať 8 rokov s niekým, kto ňou z časti pohŕda. Psychologickú vierohonosť narušujú vysvetľujúce monológy v aute a narýchlo spíchnuté rozriešenie krízy. Že korením dlhodobého vzťahu sú deti a nie drahé dovolenky, nie je žiadna novinka, ale ak si to jeden z dvojice po dlhom čase konečne uvedomí (tehotná žena na každom kroku v Taliansku), ako to vysvetliť tomu prihorenejšiemu? ()
Taliansky, (neo)realistický režisér Roberto Rossellini, podľa môjho skromného názoru, najskôr nakrútil akýsi dejepisno-turistický titul s naprosto všelijakými neapolskými kultúrnymi pamiatkami v nasledovných podobách: múzeí, katakomb, a k tomu i prírodných úkazov, a až snáď následne potom prichádzalo do úvahy i všetko ostatné, čo by mohli kľudne predstavovať 2, akože ústredné postavy v podobe Ingrid Bergmanovej & Georgea Sandersa; nakoľko zrejme až tak nedokázal vhodným spôsobom vykryť svoj vlastný, vskutku dosť plytký scenár s prípadnými, zaujímavými dialógmi medzi postavami, ktoré sa v titule predsa v trochu menšej miere občasne vyskytovali, tak si pomerne veľmi často "vypomáhal" zrovna týmito vsuvkami, keď svoju švédsko-americko-taliansku manželku Ingrid Bergmanovú, umiestňoval hneď uprostred týchto „turistických atrakcií”, vrátane i samotných Pompejí, čo v podstate aspoňže korešpondovalo s krátkou stopážou, v opačnom prípade by boli moje konečné dojmy ešte i o čosi málo nepriaznivejšími, než teda v skutočnosti sú. • Áno, vonkoncom ani nepopieram to, že sa z mojej strany jednalo o určité sklamanie, pričom počas úvodných tituliek najprv znela sympatická pieseň: ♪ Málem jsem se rozbrečel ♪ / ♪ ze samého štěstí. ♪ / ♪ Sním či bdím, ♪ opravdu jsem v Neapoli? ♪ atď; a práve preto som si myslel, že sa to bude niesť v podobnom duchu, no nie je to celkom tak... ()
Cesta po Taliansku je vlastne cesta k sebe ( alebo definitívne od seba) rozvádzajúcich sa manželov. V podstate jednoduchý príbeh, kde má každá z postáv svoj part a herci ho zvládajú bez problémov. Bez kvalitných hercov by tento film nemal svoju vnútornú silu. ()
Atraktivní scenáristický setting v kombinaci s přítomností Ingrid Bergman slibuje zajímavou vztahovku (navíc se přeci jedná o Martyho oblíbený film!). Co mi ve výsledku vadilo je vágnost, se kterou Rossellini, alespoň v mých očích, klouže po povrchu psychologie obou postav a jejich vztahu. Dokladem budiž především jalový závěr, který jakoukoliv serióznější vztahovou psychologii posílá do horoucích pekel Vesuvu. A je to škoda. Tyhlety kontemplativní vztahovky, kdy se celý film ve výsledku jen někde zevlí a vše podstatné se odehrává uvnitř postav, mám rád. Nebylo to špatné, mohlo to být výborné. 6/10 ()
Moje první setkání s Rosselinim. FIlm tak trochu o ničem a hlavně docela nuda. Ani to scénické využití italských exteriérů nebylo tak dobré, jako třeba v Prázdninách v Římě. Na druhou stranu je dobře, že film byl restaurován. Každopádně mi přijde film značně přeceňován. ()
Odliv a příliv v manželském vztahu dvou postav – doplněný opomíjenou třetí postavou, jíž je italský lid – vyjádřený ve spíše nedějovém pojetí pomocí precizně vycítěných kontaktů obou anglických manželů s italskou kulturou, lidmi a samozřejmě mezi sebou navzájem. Společný příjezd do Itálie, brzké vnitřní i vnější oddělení, kde každý pak sleduje odlišnou ale v podstatě obdobnou stezku (manžel se zbaví svého cynismu a „anglické“ serióznosti=chladu, ona svého umrtvujícího romantismu), až se nakonec shledají v objetí uprostřed sice líného atp., ale živoucí italského procesí. Tomuto závěru (jenž měl být podle Rosselliniho víceznačný, i když i já ho vnímám spíš jako „happy-end") předchází řada scén, v nichž se nám tento závěr přirozeně připravuje. Naneštěstí kvůli krátkosti filmu jsou tyto „vysvětlující“ scény rychle jedna za druhou, a proto jsem vždy neměl z filmu takový subtilní existenciální pocit, jelikož jsem cítil, že „jen“ zapadají do schématu. V tomto ohledu je Antonioni právě o těch několik let dál. ()
Manželská kríza na rosselliniovksý spôsob. Ukecaná, fádna a neoriginálna. Čiže aspekty, ktoré režisér často nepoužíval. ()
Pro mě první Rossellini, krom RoGoPaG. Vím už odkud vane linearita Antonioniho. Bergman jsem znal taky až z Podzimní sonáty - tady cítím linii k Blue Velvet - holky jsou si opravdu hodně podobné. Godard o tomhle někde řekl, že ho to utvrdilo v možnosti udělat film s dvěma lidmi v autě. Pro mě spíš "z auta" - hodně zajímavé, co se děje okolo. Jinak celkově velmi svěží, svižné, nekomplikované přílišným hermetismem; klasicistní, chtělo by se mi říct. Bergmanová hraje hollywoodsky - v tom nejlepším slova smyslu. Stejný účes měla Delphine Seyrig v Muriel. Celek průzračná filmařina - zachycování okolí. Hvězda dolů za ten snadný "zázračný" happy end - to už se od "Noci" naštěstí nedělo. ()
Citlivé a přesto vlastně docela kruté. Dva lidé, kteří se milovali, vzali se, nyní hledají cestu k sobě - anebo od sebe - a při výletu přes Itálii. Skvělé herecké obsazení zafungovalo a Sanders a Bergman jsou úchvatnou hereckou dvojicí, kterým tu na první pohled obyčejnou cestu věříte. Ale ještě více jim věříte jejich emoce, které jsou opravdu skutečné. ()
Dokonalej portrét muže a ženy, Rossellini oboum pohlavím rozuměl, jak vidno :-). A k tomu fantastická atmosféra Neapole a okolí. Práven jeden z nej filmů všech dob. Taky Ital Rossellini nezapře svou vrozenou spiritualitu a krásně nás vede po kultovních místech Neapole, což vrcholí poslední scénou v mariánském procesí. Kdopak nám to asi dal ústřední dvojici zase šťastně dohromady :-)?! ()
Dlouho jsem italské období Ingrid odkládal, neboť viděno "fanouškovským" pohledem: cítil jsem spíše trpký pocit z nuceného přerušení skvěle rozjeté dráhy za mořem... Nicméně čas s vlastním stárnutím dokázali otupit hrany, plus mě tento konkrétní kousek lákal skrz vychválení ze strany Martina Scorseseho, jednoho z filmově nejvzdělanějších režisérů vůbec. Most mezi neorealismem a standardním diváckým filmem, chce se mi říct. Na jednu stranu zde vidíme dokumentárně laděné prostřihy, samotné jihoevropské prostředí a jeho tamní autenticitu. Zároveň však zde vystupují herečtí profesionálové s pečlivým dramatickým přednesem, nikoli neherci, jak bývalo u tohoto kinematografického směru zvykem. Více je vidět vliv toho prvního - převládá pocit jakéhosi protipólu k idylkám všeho druhu, zde konkrétně k "pohádkovým dovoleným", na kterých jeden pozná, že k druhému ho pojí ještě něco více... aneb ideální námět pro komerční film dneška - kdy jsem z diváckého pohledu radši, že mi situace z tohoto fikčního světa přijde o poznání zajímavější. Stejně tak onen vliv vyplouvá na povrch, když zde před sebou máme - s nadsázkou řečeno - jakéhosi zfilmovaného průvodce Neapolí a dalšími turistickými cíli. Čímž je snímek vlastně výborným začátkem pro ty diváky, kteří by se s touto etapou filmové historie chtěli seznámit, ale mají obavy z toho, že by jim čistý zástupce nemusel napoprvé sednout. A když hovořím o vzájemném sednutí si... subjektivně jsem rád ve zlomení přesvědčení, že spolupráce s Rossellinim byla pro Ingrid jedním velkým šlápnutím vedle - což mi v krátkém čase potvrdil i "Strach", natočený ve stejném roce. 70% ()
Celkem nuda, závěr mi připadal jakoby už to Rosselliniho nebavilo, tak to utnul. ()
Brilantní minipříběh páru, který si je a není tak blízký, a jak z názvu filmu asi cítíte, vše bude katalyzovat v Itálii. Rossellini dává až moc prostoru místním reáliím před květnatými či osudovými dialogy, ale přesto zvládá skvěle vykreslit složitý vztah Ingrid Bergman a George Sanderse. Pokud se chcete na 100 minut ztratit v Neapoli a jejím okolí, tohle je ten nejlevnější způsob jak toho docílit. 70 % ()
Rossellini se pustil do těžkého úkolu. Postavy se v jeho filmu nudí a zdánlivě nic nedělají. Jak je možné, že se nenudí divák? Tohle neorealisté opravdu uměli !! Postava je důležitější, nežli děj... U nás málo známý film, proč? ()
Rossellini v tomto filme opúšťa svoj dovtedajší neorealistický štýl, zaoberajúci sa sociálnymi otázkami a venuje sa citovej vyprahnutosti znudených bohatých ľudí. Akoby tým predznamenal filmársky štýl, ktorý doviedol do dokonalosti Antonioni vo svojej tetralógii citov. Rossellini tu podobným spôsobom ukazuje dlhé, dokumentárne zábery krajiny, mesta, (napr. z idúceho auta), vnútorný boj hlavných postáv, ich neschopnosť vyjadriť city. Znudený zámožný pár z Anglicka Alexander a Katherine prichádza do Talianska, aby predali vilu v blízkosti Neapola, ktorú práve zdedili. Dochádza pritom k stretu dvoch veľmi odlišných kultúr a nátur - anglickej chladnej rezervovanosti a horúceho talianskeho temperamentu. Pôsobenie cudzej kultúry vyvoláva u inak vyrovnaných manželov neistotu, občas až nervozitu. Starobylé prostredie akoby dodávalo históriu k ich osobnému príbehu manželstva (vykopaná dvojica v Pompejach), umiestňuje ich malú krízu do kozmického cyklu zrodenia a smrti. Katherine (výborná Ingrid Bergman) je neustále konfrontovaná s oboma protipólmi tohto cyklu, tak so zrodením (množstvo tehotných žien) ako aj so smrťou (kostry). Odrazu pocíti strach zo smrti a súčasne zatúži po dieťati, hoci ho doteraz odmietala. Filmu vyčítam, že je nakrútený miestami trochu fádne (ďalšia jazda autom, ďalšie prezeranie pamiatok) a že je psychológia postáv dosť povrchná, keď sa najskôr v pohode znášajú, potom sa bez zjavnej príčiny pohádajú až tak, že sa idú rozvádzať a napokon si z ničoho nič začnú vyznávať lásku (zázrak?). ()
Motto: "Měli bychom ihned odjet do Pompejí. To si nemůžete nechat ujít. Je to zvláštní příležitost. Něco takového se stává velmi zřídka. Chystají se odlít dutinu, kterou v lávě vytvořilo lidské tělo! (...) Uvidíte člověka v pozici, v níž ho překvapila smrt. Je to neobyčejný zážitek." Podle posledního žebříčku časopisu Sight and Sound patří Cesta po Itálii mezi nejlepší filmy všech dob (konkrétně se dostala na 41. místo, hned za Sladký život). Ve své době nadchl alespoň Francoise Truffauta, který se o tom zmínil v dopise Robertu Rossellinimu. Ingrid Bergmanová naopak vzpomínala, že pro jejího filmového partnera George Sanderse bylo natáčení utrpením: "S Robertem to bylo jako na bitevním poli, kde ví jen generál, co mají jeho vojáci dělat. Nic nebylo dáno předem, pouze on měl všechno v hlavě, a to byla, jak jsem s oblibou říkávala, pouhá kostra plánu. Natáčel filmy, jako když spisovatel bere do ruky pero a papír a začíná psát příběh, jen s tím rozdílem, že to dělal s kamerou a na filmový materiál. (...) Velice často herci řekl: Tady je scéna. Jdeš po ulici a vrazíš do té či oné osoby. Co jí řekneš? (...) Vzpomínám si na chudáka George Sanderse, jak s námi přišel natáčet Cestu po Itálii. Nedokázal si na tuhle metodu, či spíše absenci metody zvyknout. Jednoduše se zhroutil. (...) Říkal: Nemůžu dál. Nedokážu dělat takovouhle komedii dell'arte, vymýšlet si dialogy na poslední chvíli." Myslím si, že klíčem k tomu, proč byla Cesta po Itálii dříve přehlížena a dnes ceněna, je fakt, že obě hollywoodské hvězdy kandidují na nejkyselejší pár všech dob (když jsou spolu, je vlastně každý nejvíc sám). Tedy, že jsou daleko od Hollywoodu. "Z téhle šílené země ochuravím. Kontaminuje leností. Chci se vrátit domů. Zpátky k práci." - "Konečně to velké slovo! Nějaký čas jsem ho od tebe neslyšela. 'Práce'. Počítám, že teď přijde na řadu 'povinnost'." Ale spíše než slova je pro film důležitá atmosféra, a přijde mi, že i místa, kam Ingrid zavítá (antické muzeum, pevnost, sirné prameny, katakomby Fontanelle, nakonec i ony zmiňované Pompeje), jsou důležitější než jakékoli postavy. V tomhle je film jedinečný a dokonalý (jako jeho restaurovaný obraz, který je pastvou pro oči). Je skutečnou cestou po Itálii. Kromě ionizace mám nejradši návštěvu neapolského muzea - Héraklés Farneský, Potrestání Dirky z jediného kusu mramoru nebo ti směšní císaři. Pokud jde o konec, Rosselliniho fascinovala víra, procesí, přenášení Madony, pláč, celá ta podívaná i vědomí, že zázraky se dějí. Roberto v zázraky věřil. "Řekni, že mě miluješ." ()