Lízino štěstí

Mám své srdéčko volné, pěje klášterní premiantka Líza a dává tím jasně najevo, že láska není jen pro pošetilce. Ano, jistě, je to červená knihovna, jak se těmto filmům tak často přezdívá, ale i tu občas potřebujeme. A žádný příběh není přitažlivější než ten, v němž je hlavním tématem láska, která musí čelit různým překážkám. Démonická mater Filomena. Nafrněná Jela. Přísná babička Nedošinská. Oddaný komorník Pištěk. Nešťastně zamilovaný Hrušínský. Gollová v rouše řeholním. Rozpustilý dívčí kolektiv. Ptačice v dluzích. Sanatorium spásy. Nepoddajný doktůrek s jiskrou v oku. A obětavá Líza, která se vzdává pěvecké kariéry ve prospěch druhých. Kdo by odolal? (03.10.2008)

z toho samého sentimentu, jako u prvního dílu, i zde musím dát plný počet. Jediné moje moje protesty v době, kdy jsem film viděla, spočívaly v tom, že v knize je Líza tanečnice, TANEČNICE, a ne nějaká hloupá zpěvačka. PO OPĚTOVNÉM PODÍVÁNÍ si stále stojím za svým hodnocením, dokonce bych i hvězdičky přidala, kdyby to šlo. Za Any Flossovou, za tu dívku, která má ve skříňce nalepeného Napoleona Bonaparte, za skupinové repliky typu :" Budeme přítelkyně, ano? Budeme se spolu učiti...",celkově všechny ty dívky v penzionátu, které vypadají, jako by vypadly z nějaké hodně špatné parodie, za hlavního mužského představitele, který své vyznání Líze pronáší stylem "dnes jsem jedl dva rohliky se šunkou".... (27.08.2010)

Tato jednoduchá prostinká romance z dob dávno minulých má svou vlídnou atmosféru těchto starých zapomenutých časů. Mám tento příběh s dobrým koncem ráda, protože zde stejně jako v první části najdu své oblíbené herce a na svou dobu slušné herecké výkony. Možná by se místo Ladislava Boháče našel jiný, mým představám více odpovídající herec, ale to je jen muška. A ještě jedna zajímavost. Ve třetím díle knihy Růženy Utěšilové Lízin let do nebe, která byla předlohou filmu a byla vydaná v roce 1938 jsou už i fotografie z tohoto snímku, který byl dle zdejšího záhlaví natočen až o rok později. Pozoruhodné! (28.05.2011)

Popravdě mi ta druhá schovanka, co ji tak protlačovala tetička matka představená a která nevěděla, jestli svého snoubence chce, nebo ne, přišla životnější a že umí líp zpívat, než tohle na pohled křehké kvítko s neustále rozevřenýma očima a rádoby andělsky čistou duší. Píšu rádoby, protože chvílemi se ta holka chovala, že by ji člověk nejraději nakopnul, aby se trochu vrátila na zem. Jinak jsem celou dobu čekal, kdy se to rozjede, kdy přijdou nějaké intriky a protivenství, ale kromě pár drobností vlastně o ničem se nic nestalo a najednou zničehožnic přišel heppáč. (17.01.2024)

Ano, film je naivní, ale tak krásně naivní, že člověk neodolá... Moc se mi na něm líbí ta jednoduchost a čistota charakterů. I prostředí příběhu, totiž klášter s chovankami, je v éře prvorepublikového filmu spíše vzácností. A Zdeňka Sulanová s Ladislavem Boháčem si zde znovu střihli milenecký pár a nutno říci, že jim to opět slušelo. Některé fáze/dialogy mohou z dnešního pohledu působit naivně, nepředstavitelně, tehdy to však bylo normální. A pro mě osobně mají tyto "přehmaty" opravdu kouzlo... (18.01.2008)