Frida Viva La Vida

Je těžší téma pro dokument, než osobnost tak známá a snadno zapamatovatelná jako právě Frida? Snad i těm největším ignorantům se vybaví její ikonický vzhled, těm více sečtělým většina její podmanivé tvorby a těm nejvíce zvídavým, kteří chtějí nahlédnout pod pokličku tajemství, kterou tento snímek slibuje otevřít, se vyrojí v hlavě myšlenka, jestli si neměli další informace zjistit spíše sami, ideálně nějakou přitažlivější formou. "Frida - Viva la vida" má několik rovin a začnu popisem té nejpoutavější. Odvíjí se v podobě interpretace známých děl - jak z hlediska symboliky, emočního spojení, tvůrčího procesu a velmi dobrého zasazení do kontextu. Navíc jsou některá místa doplněna o čtené úryvky z jejích deníků a dopisů, což dodává celkový pocit autentičnosti. A jedeme z kopce. Popisová část je slušně řečeno ubohá. Je to jen referát stažený z Wikipedie, ani o kousek navíc, jen nudně poskládaná data. Další proložení, jak už je pro tento žánr typické, obstarávají rozhovory s nějakým způsobem zainteresovanými lidmi. Výběr je tu více než pochybný. Schválně - kdo vás rozčiloval nejvíc? Celému tomu fiasku ale vévodí chabý pokus o pseudopoetické záběry ukazující Fridě neuvěřitelně nepodobnou dívku v různých rádoby hloubavých a symbolických momentech. Celé to spíše připomíná nějaké amatérské (záměrně nepíšu studentské) video. Přidejme k tomu zdlouhavé záběry na mexické hlavní město, komiksově ztvárněné přechody kapitol dokumentu a téměř drze vyznívající pasáž o tom, že nedávno objevené osobní věci z Fridina domu převratně změní pohled na celý její život, a vznikne opravdu špatný mišmaš nehodný zhlédnutí. (16.07.2020)

Naprosto podprůměrný dokument o zajímavé ženě. Příšerné vstupy rádoby silných žen, které tančí mezi keři, svlékají se jakože pociťují vnitřní bolest nebo deklamují rádoby myšlenky do kamery. Divák pociťuje stud, jakože fakt. Totální dokumentární klišé, které by se nemělo dostat na plátna kin a tím méně do zahraniční distribuce. Ti, co o Fridě Kahlo něco ví, budou zklamaní, protože jde pouze o špatně odvyprávěný životopis s mnoha chybami, ve kterém další zajímavé ženy pracující v muzeích (kéž by mluvily jen ony) říkají, že otevření osobní koupelny Fridy Kahlo ukázalo umělkyni v novém světle - v jakém, to se ale nedozvíte. Na Youtube najdete lepší věci a zadarmo. (20.07.2020)

Frida se mi dostala pod kůži už dávno, dokument bych v žádném případě neoznačila jako odpad, jelikož pokud ji člověk nezná, ale disponuje přirozenou zvědavostí, dozví se mnohé, naopak ten, který ji má nastudovanou důkladně, třeba jako já, toho toto zpracování v nejmenším nepohorší, ačkoli vidí věci, které zná. A divák něco mezitím buď o Fridu zájem má, podívá se a objektivně zhodnotí o čem to bylo nebo zájem nemá a bude jen vyhryzávat. Forma dokumentu byla vedena citlivě, místy pietně, což mi nijak nevadilo, protože Frida je pro mě synonymem bolesti i svobody zároveň. Její díla ani vizáž nemusí být každému po chuti, ale zrovna v tomto dokumentu se může dozvědět, proč tomu tak bylo a co tím Frida sledovala, přesto to byla ikona, která chtěla světu něco strašně moc říct a ono se jí to, soudě dle všeobecných ohlasů, povedlo. V roce 2018 byla v Budapešti její veliká, nádherná výstava. Evropská kulturní událost roku. Když jsem přišla nahoru, před Budu a uviděla na náměstí frontu, jakou vídáme v Praze na korunovační klenoty, musela jsem se smát. Frida by měla radost. Tohle se jí povedlo. Kdo jste jí přišli na chuť, dokument si určitě pusťte. Nebudete litovat. Bude vás bavit hodně věcí. Oděvy, šperky, fotky, záběry, hraná pasáž měla také svůj význam, nijak mě nerušila. Ano, existují asi dokumenty namakanější, ale tak.. je to o Fridě, o které bylo napsáno a natočeno tolik, že co byste chtěli? . „Nemaluji sny ani noční můry, maluji svou vlastní realitu.“ „Zamiluj se do sebe, do života a pak do koho chceš…“ „Doufám, že můj odchod ze života bude veselý a už se sem nikdy nevrátím!“ (29.11.2020)

Takhle... Možná, že byl konec dobrej. Možná, že geniální. Ale já to nevím, protože po 40 minutách jsem to prostě vzdal. Protože ani k tomu nejgeniálnějšímu konci se nemůžete prokousávat skrze toporné a přehrávané vyprávění statické (a démonické) vypravěčky s vadou řeči, která s pohledem naštvané úřednice čte text nad kamerou, skrze lyrické hrané pasáže, které se hodí možná tak Kalendária. Nedostanete se tam ani díky rychlým střihům s nesouvisejícími záběry, které ač mají pouze dokreslovat (nijakou) atmosféru, spíše ničí zážitek z hloubky Frídiných textů. Za 40 minut se nedozvíte nic, co byste už nevěděli nebo neviděli ve filmu Frida (do té doby celkem průměrném, po tomto zážitku mistrovském životopisném díle). Na začátku dokumentu se od pracovnice muzea Fridy Kahlo dozvíte, že vše už o ni bylo řečeno. A přesně to si měl uvědomit režisér dokumentu a udělat ho jinak. Jedna hvězdička za celkem slušnou kameru. (23.07.2020)