V paprscích slunce

Ta nejlepší adaptace Orwellova románu 1984, jakou jsem viděl. Opravdu, to už snad ani nejde nazývat komunismem, to už je řádově úplně někde jinde. Je to strašné. A ze všeho nejvíc snad ta všednost, ten obyčejný život zachycený v postranních pohledech a záběrech. Na jednu stranu je děsivé vidět masu lidí, kterým je systematicky vymýván mozek, jsou permanentně kontrolováni a ve všem řízeni a kteří žijí jen pro svého milovaného vůdce, který na ně shlíží z milionů portrétů v ulicích, institucích i ve vlastních domovech. Ale něco mi přesto připadalo ještě děsivější. Přemýšlel jsem, co je tak divného na těch ulicích v postranních záběrech... a pak mi to došlo, je to to všudypřítomné ticho (mimo záběry s řízenými oslavami a megafony). Nikdo se s nikým nebaví, nikdo se nesměje (o křiku a zpěvu ani nemluvě). Pak jsem došel lehce k tomu, co mi připadá divného na těch lidech... je to ten nesmazatelný smutek ve tvářích, které se smějí jen na povel. To narušuje jen ten ještě nevinný dětský živel, neklidný v zástupech, usínající při projevech, smějící se směšnému... dokud i jeho systém nesemele. A v tom je nejmrazivější závěr celého filmu: Mysli na něco hezkého. - Na co? - Na něco pěkného. - Já nevím... - Vzpomeň si na nějakou hezkou básničku. - Mám recitovat? Uf. (28.08.2017)

Zarmútenosť a vyprahnutosť ducha človeka, vyrastajúceho v Severnej Kórei, približuje tento dokument ako žiaden iný. Podarilo sa mu nazrieť nielen v precízne komponovaných záberoch do ulíc Pchjongjangu, ale aj komornou optikou do duší ľudí, ktorí po nej každodenne kráčajú ako stroje. Podarilo sa mu odhaliť dôvody nastavenia ich zatemnených myslí. Dlhý detailný záber na tvár dievčatka, utierajúceho si slzy a nechápajúceho čo po ňom režisér chce, keď mu povie, aby si spomenulo na niečo pekné a veselé a usmialo sa, hovorí za všetko. Dievčatko začne spievať báseň o úžasnom Maršálovi. Komunizmus je mor ľudského ducha. (16.03.2016)

Velice poutavý dokument, který ocení hlavně znalci propagandy a metod práce u filmu. Celý se věnuje natáčení propagandistického videa. Příběh, který ví o tom, co je cílem natáčení, a proto ukazuje i maximum omáčky okolo, aby lidi mohli prohlédnout jaká lež se buduje, a jak režim pracuje s lidmi s cílem budovat tu či onu iluzi. Celá ta bublina se postupně nafukuje, aby v samotném závěru byla hlavní protagonistkou tohoto divadla splasknuta v podobě odpovědi na jednu jedinou otázku, která není ve scénáři. Upřímné dítě odpoví naprosto přirozeně jednoduchou větu z níž zamrazí, protože vám dojde, že niterně celou dobu vše prožívala naprosto jinak, a že co očekává není zářná budoucnost, ale něco zcela jiného. Pomyslnou tečkou je pak projev konkrétní emoce a reakce na to, když se jí štáb snaží uklidnit. Tam i laikovi dojde, že žít v Severní Korei není žádný med. Nechci nic víc prozrazovat, abyste případně k těmto zjištěním mohli dojít sami. Za mě velký palec nahoru a plný počet hvězd. 85% (20.11.2017)

Na tento dokument jsem se dlouho tesil. Bohuzel jsem zklaman. Kdo ceka nejake sokujici fakta nebo odhaleni, nedocka se. Je to nudne od zacatku do konce. Ano neni to dokument v pravem slova smyslu a hodne toho je nahrane pro kamery, ale to neni samo o sobe nic mimoradneho. Zabery zachycuji bezny zivot v zemi, ktera se od te nasi proste lisi a nektere sceny nam muzou pripadat legracni. Pokud to melo byt nejakeho odhaleni temne stranky zivota v KLDR, tak je to bohuzel dost slabe. V zadnem pripade to nemuze prekonat ryze cesky dokument Vitejte v KLDR. (01.10.2016)

I trochu sofistikovanější software by dokázal vytvořit inteligentnější dialogy, než jaké zaznívají ve filmu. Tentokrát ovšem záměr tvůrců funguje. Při opakujících se proklamacích můžeme přemýšlet, co si skutečně ti lidé myslí. Ani sám režisér to netuší. Manskij říká, že vůbec neměl možnost s rodinou mluvit, i když o ní točil film. Severní Korea je země, kde se lidé smějí, jen když musí. Klanění se Kimům a pěstování nenávisti. Kam se hrabe náš komunistický režim, takový výplach mozků jsme tady niky nezažili. (29.04.2016)