Blue

Už několik let se ve stále více zemích objevuje seriál, ke kterému neexistuje jediná rozsáhlejší záporná reakce. A ne, není to Černobyl, který byl obrovský hit, ale Bluey - australský animovaný seriál pro předškolní děti. Já na to prvně narazil před rokem a půl a strašně se divil tomu neskutečně vysokému hodnocení na IMDB, zvlášť při takovém počtu hodnocení. Za tu dobu se nezměnilo nic, jen to proniklo do Čech a momentálně to stoupá v žebříčku nejlepších seriálů podle ČSFD stále výš a výš. A záporná recenze, která by nebyla jen nicneříkající plk o dvou větách stále nikde. Ptal jsem se sám sebe a- co se to sakra děje. A tak jsem si řekl, že si pár dílů musím sehnat a zjistit, co na tom všichni proboha vidí. Pilotní díl jsem viděl hned nato - a připadal si jak z jiné planety. Přede mnou bylo mírně inteligentnější Prasátko Peppa, akorát bez vypravěče, s lepší animací a psí rodinou místo prasečí. Přišlo mi to přehypované a jako mezi slepými jednooký král, který hodnotí jen obří vlna rodičů. Jelikož se ale seriál s tolika krátkými díly nedá hodnotit dle jedné epizody (jako ostatně každý), chtěl jsem to víc rozkoukat. A pak jsem na to zapomněl, dokud jsem se nesetkal s dobrou kamarádkou a po druhém pivu z ní nevypadlo, že na to kouká s mladší ségrou, že to naprosto upřímně miluje a že je to strašně hluboké a ve spoustě dílech i dospělé. To mě zaskočilo, jelikož v pilotním dílu přesah pro staršího diváka prostě nebyl, ale slíbil jsem jí, že tomu dám ještě šanci. Stalo se to o dost později, kdy jsem si na to vzpomněl. Tak jsem sehnal další díly, některé z první série, jiné ze třetí, která je nejvíc uznávaná a šel jsem to zkoumat dál. Hned druhý díl jsem se přesvědčil ve stejném názoru a pořád jsem nechápal, jenže jsem se pak dostal k dílu čtvrtému s názvem Daddy Robot a tam mi to pomalu začalo docházet. Ona totiž ta zápletka o tom, jak si táta před dcerami hraje na robota a dcery ho nejprve využívají a pak na něj začnou brát ohled totiž vygraduje tak inteligentně, že by to Peppa takhle nezvládla ani zdaleka - a o ostatních předškolních hitech typu Tlakové patroly ani nemluvě.  Pak přišel díl s názvem Shadowlands a ten mě naprosto nadchl. Vlastně je o dětské hře, která je uvěřitelnou dětskou hrou a její gradace i pointa sice neotřese světem, ale pro děcka je dost přínosná. Tady už jsem tomu začínal přicházet na chuť a vrhl jsem se na pár dílů z třetí série, které v tomhle gradují nesčetněkrát víc. Flashbackový díl o minulosti Blueyiných rodičů je překvapivě silný (a upřímně!), díl v stavařství je naprostý banger. A teď si myslete co chcete, ale nacpat tolik témat funkčně do sedmiminutového dílu seriálu pro (primárně) předškolní děcka, to se prostě musí umět. A na tohle jsem teda zíral s otevřenou pusou, kolik z toho vzešlo. V Peppě vše často končilo tak, že všichni spadli do bláta a smáli se jak idioti, zato Bluey má závěry sice jasně poučné, ale tak nějak logicky, že se dají brát jako přesah a ne jako jednoduchá moralitka. Jestli ale Bluey obzvlášť něčím reaguje u dospělého publika, je to její hřejivost a optimismus. Když má nějaký (především) dětský seriál úspěch i u staršího publika, často je to tím, že onen seriál představuje problémy naší reality, ale s vírou ve šťastné vyřešení. Není to samozřejmě jediná možnost, ale je to vysvětlení, proč vznikl fandom nejen okolo Bluey, ale taky třeba okolo My Little Pony. Rodiče jsou tu tolerantní, ale pořád to jsou rodiče a mají nejen své meze, ale chápou svět okolo sebe víc než děcka, zatímco děcka jsou děcka, ale vždy, když dělají něco špatně, tak si to pak uvědomí. A tohle je jen moje teorie, jelikož děti nemám a nedokážu to tak objektivně posoudit, ale funguje to hlavně proto, že obraz rodičů je zde ukázlou ideálních rodičů a obraz dětí ukázkou ideálních dětí. Sice jsme pak v idealismu, který může a nemusí být závadný, ale koncept Bluey vede k určitému nenásilnému... ne poučení, ale spíš návodu, jak být lepší rodič/dítě. A hlavně - jak chápat problémy toho druhého. Přece jenom, děti nechápou věci, které často řeší rodiče, jelikož jsou na to moc malé a rodiče zase nejsou děti, jelikož z toho věku vyrostli a jsou prostě starší. V jednom díle (myslím, že ve Víkendu) je pro to ideální příklad - Bluey v jednu chvíli zaznamená sen svého táty (jelikož mluví ze spaní, jestli si to dobře pamatuji) kde hraje s kamarády rugby. Pak o tom říká mámě a ta jí vysvětlí, že táta dřív takhle rugby rád hrál, ale teď na to nemá tolik času, jelikož se stará o ni a její sestru. A tohle je jeden z mnoha momentů, kdy se do seriálu pro (především) předškoláky dostane něco, co byste nečekali. Děcko tak Bluey baví, protože je to prostě děcko a rodiče u toho netrpí, protože se rodiče chovají jako skuteční rodiče. Chci to zkoumat dál a ještě podrobněji, ale zatím souhlasím s tím hypem okolo toho. Jen prostě nevěřím v univerzálně dokonalé dílo - vždycky se najde někdo, komu se to nelíbí, z jakéhokoli důvodu. A jednou někdo takový přijde i u Blueyho a přijde s novým, negativním pohledem. Ne, že bych to tomu seriálu přál, ale nevěřím tomu, že by bezchybnost byla v lidských silách. Ostatně, tohle taky má své chyby - některé díly jsou jen (byť kreativní) hry děcek bez silných point. Proto zatím nebudu přehánět a plný počet nevrazím, i když k němu mám blízko. Silné 4* (23.04.2024) (méně) (více)