Mahler
Mahler
Mahler
Režie:
Ken RussellScénář:
Ken RussellKamera:
Dick BushHrají:
Robert Powell, Georgina Hale, Lee Montague, Rosalie Crutchley, Angela Down, Kenneth Colley, Oliver Reed, Ronald Pickup, George Coulouris, Miriam Karlin (více)Obsahy(2)
Snímek, který byl v roce 1974 na filmovém festivalu v Cannes nominován na Zlatou palmu, je jedním z nejkrásnějších filmových počinů Kena Russella. Příběh se odehrává v roce 1911 a vrhá světlo na poslední dny v životě Gustava Mahlera. Mahlerovi bylo padesát, když dirigoval svůj poslední koncert Newyorské filharmonie, v níž od roku 1909 působil jako hudební ředitel. V době, kdy skládal svou Desátou symfonii, vážně onemocněl. Byl velice zesláblý, když se vrátil do Paříže, aby zde podstoupil léčbu, a 18. května roku 1911 zemřel. Ken Russell prokládá film množstvím retrospektivních scén, v nichž Mahlera představuje nejen jako nebohé dítě sužované otcovým hněvem, ale také jako mladého muzikanta frustrovaného antisemitismem a připraveného konvertovat ke katolické církvi, manžela terorizujícího svou ženu, které si nesmírně vážil a nakonec i jako starostlivého a milujícího otce zdrceného ze smrti své dcery. (Cinemax)
(více)Recenze (27)
Zlatá Palma - výběr ()
Od životopisných filmů divák zpravidla těžko může čekat krátké stopáže, už jen proto, kolik je toho většinou potřeba do nich nacpat, nicméně pokud není látka dostatečně dramatická, může začít lehce nudit. Russell vlastně s ničím dramatickým a chytlavým nepřišel, tak se nudě snažil předejít po svém, totiž značnou (pře) stylizovaností a snahou o jakousi rádoby kontroverzi či provokaci. Ano, mám na mysli inscenovaný Mahlerův pohřeb a hlavně…ehm, nezapomenutelnou pasáž konvertování, která jistě nikoho nenechá chladným (jenže přiznejme si, kolik diváků si dokáže s časovým odstupem vzpomenout na něco víc než právě na ni?). Když si tento typ „pobuřujících“ scén publikum odmyslí, zbude mu už jen skladatelova hudba (a povedený odkaz na Smrt v Benátkách). Mahler v Russelově podání je tak akorát veskrze rutinní, místy dost nudný a až otravně zdlouhavý životopisný film (v naprosto neautentické a nehodící se angličtině). Možná trochu přísné, ale z mého pohledu „zasloužené“ 2*. ()
Na Russella méně bizarní, spíše umírněné drama, kde si lze ovšem vychutnat jak výtvarnou kameru a skvělou kompozici obrazů, tak monumentální, pompézní hudbu G.Mahlera. Jeho život sledujeme jako mozaiku - váza života se roztříštila a Russell se ji pokusil poslepovat. Do toho se prolínají sny, představy, vzpomínky, fantazie. Mahler svoji hudbu nejen slyší a cítí, ale především vidí. Divák se dočká řady nápaditých scén - vtipné jsou momenty, kdy Alma pobíhá krajinou, aby utišila všechny zvuky, co mistra ruší (kravské zvonce, zvon z kostelíka, pastevcova flétna, bujará dechovka....a...vrány!). Naopak satiricky vážná je mytologická scéna, kdy Mahler přestupuje na katolickou víru - drak, fašismus a Wagnerova Jízda valkýr! A pohřeb -Mahler snažící se dostat z rakve, tanec na rakvi, krematorium, zpopelnění - je jak z italského hororu. Kupodivu chybí nahota (je jí špetka), vášnivý a zvrácený sex a krvavé scény. Russell je ve svých filmech kontroverzní, o tom není pochyb.Co mu však nelze upřít, je kromě výtvarného vidění (pro film tak důležitého) a skvělé výstavby přiblížení hudebních velikánů i těm, kteří by se s nimi jinak nesetkali. Russelovy filmy snad ani nelze hodnotit prostým líbí-nelíbí. Jeho přínosem je samotné originální ztvárnění, nezkrocená fantazie, a tedy připomenutí, že film je dílo obrazové, na což se často zapomíná... ()
Ten, jehož potomci žijí i u nás. ()
Moje cesta k hudbě Gustava Mahlera byla dlouhá a trnitá. Poprvé jsem se k němu dostala v období, kdy mým sluchátkům vládl John Cage, Karlheinz Stockhausen a jim blízcí. Nebyla to ta správná chvíle. Navíc šlo o období pubertálního vzdoru, kdy vše krásné a dokonalé bylo jednoznačně nejhorší. Druhý pokus proniknout do jeho hudby přišel v době, když jsem poznala Wagnera. Jeho příchod však zastínil vše ostatní... Přibližně před rokem jsem se k Mahlerovi dostala naposledy a tentokrát jsem mu naprosto propadla. Nejen jeho hudbě, ale i jeho osobnosti o níž jsem se snažila nasbírat co nejvíce informací. A právě při tomto vytrvalém objevování jsem se dostala i k této naprosté zrůdnosti. 115 minut nenávistného hledění na obrazovku, 115 minut zesilujících se nadávek a hlavně 115 minut sebekontroly a neustálého připomínání, že prohodím-li ovladač televizí, nebude z toho nic dobrého. Naprosto se ztotožňuji s komentářem uživatele Maq. Russella bych přikurtovala k židli a nechala jej na Mahlera koukat týden v kuse! Ohavné... ()
Ken Russell sa odklonil od svojej povesti a natočil striedmu životopisnú etudu zo života skladateľa Gustava Mahlera. Hoci snímok skrýva určité kvality, predsa len režisérova zdržanlivosť bola príliš umiernená a niekedy pôsobila nudne. ()
Životopisný snímek o rakouském hudebním skladateli Mahlerovi. Film vtáhne do děje svižným příběhem, skvělou hudbou a hereckými výkony. Originální a nekonvenčí ztvárnění plné temných surrealistických vizí o fašismu a temných hlubinách duše. Zvláštní je scéna na nádraží, kde vidíme přesnou kopii scény ze Smrti v Benátkách, kdy se polský chlapec Tadzio nenuceně ale pro hlavního hrdinu koketně točí okolo sloupu. Výborný a originálně natočený životopisný film. ()
Životopisný snímek Kena Russella prokládaný surrealistickými intermezzy a doplněný autorskou hudbou skladatele, kterého na základě filmu divák miluje i nenávidí zároveň, je natočen fascinujícím a hlavně poutavým způsobem. Zdánlivě ledabyle rozsypané kousky Mahlerova života se během cesty vlakem postupně seskládají v pestrobarevnou životní mozaiku, ukazujíce tak Mahlera z mnoha úhlů pohledu a v mnoha rolích. Kamera opisující pohyby postav dokáže šikovně vtáhnout do děje a stejně tak nenápadné využití střihového primingu divákem jemně manipuluje. Dějové pasáže jsou slepeny pasážemi fantasmagoricky snovými a to vše se odehrává na nesmírně zajímavých lokacích. Taktéž herecké osazenstvo (nesoustředíme-li se příliš na jejich chrup) lahodí oku i uchu a hudba více či méně nenásilně dotváří atmosféru jednotlivých scén. Film je plný hravé erotiky spletené jak do scén značně sexistických, tak do scén neoddiskutovatelně emancipačních. Celou dobu si kamera pohrává se světlem a stínem, zahalením a následným prokouknutím postav, často snímá postavy z profilu proti světlu a film jakoby tak stále skrýval a tajil druhou tvář. Otevřeným symbolismem se však Ken Russell rozhodně nijak netají – od obyčejných náboženských symbolů (kříže, židovská hvězda) přes nacistické svastiky až po kdoví jak zamýšlené kosočtverce na smutečním závoji Almy – symbolika filmem prokvétá nejrůznějšími způsoby a s nejrůznější intenzitou. Mahler tak v divákovi zanechá pocit zhlédnutí opery, činohry a muzikálu, stejně tak komedie, hororu a dramatu v jednom lyricko-epickém biografickém klubku filmové pásky. Je to film plný života a smrti nejen Gustava Mahlera. ()
"Jakého jsi vyznání? Jsem skladatel." Asi nejironičtější díl této neoficiální trilogie "životopisů" hudebních skladatelů. Rozhodně scéna přetvoření Žida Mahlera v Nového Siegfrieda je velmi groteskní. Ale vedle toho jsou tam i jiné scény - mytické bloudění malého Gustava lesem, kde se mu zjevuje bílý kůň, hororová scéna pohřbu zaživa nebo sice lehce směšné, ale zároveň i dojímavé vykreslení Mahlerova otce. Přes všechnu fantasmagoričnost asi nejpřístupnější dílo trilogie. ()
Popkulturní fantazie na kulturní téma. Strašně hloupé. Místy ještě horší. Zobrazení Almy coby árijské blondýnky (v kroji!) je urážlivé. A inscenace Mahlerovy konverze v režii Cosimy Wagner je přímo nechutná. Mahlera arci lze považovat za prorockého vizionáře, ale kdyby jeho tvorbu inspirovaly takovéhle kraviny, jeho vize a hudba by se ujaly nanejvýš v putykách. ()
Život a dílo Gustava Mahlera. Nepovažuji se za žádného velkého znalce vážné hudby, ale měl jsem možnost slyšet celé dvě symfonie tohoto rakouského skladatele a obě se mi zdály velmi dobré, přičemž ta s pořadovým číslem 1 určitě patří mezi jeho nejzdařilejší díla. Jelikož jsem zvyklý zaujímat kritičtější postoj k hudbě než k filmu, očekával jsem, že mě možná tento film nadchne mnohem víc, než již zmíněná Mahlerova hudba, ale obě složky jsou pro mě asi srovnatelné. Na tomto pobuřujícím snímku mi nejvíce neseděly pseudorealistické obrazy a sny. Občas byly sice podařené, ale některé působily směšně nebo až trapně. Nejsem si úplně jistý, jestli je životopisné hudební drama a surrealistický film vhodná kombinace, ale i tak, jako celek to bylo fajn. ()
V jednotlivostech zajímavé, jako celek však nudné a (přinejmenším pro mě) málo srozumitelné. 1) Nemám rád filmy s asynchronním dějem. 2) Navíc mi nesedl ani anglický projev německého žida z Iglau (Jihlavy). ()
Výborný, originálny životopisný film...Rukopis Kena Russela sa mi teda dostáva riadne pod kožu...Uchvátil ma už v The Devils ( 1971) a tu takisto "chrochkám" blahom. Niekedy temné, niekedy surrealistické, niekedy dosť dekadentné - scéna na nádraží dýcha zvláštnym homosexuálnym dusnom, pripomínajúcim slávnu Smrť v Benátkach. Skvelý výkon Roberta Powella len korunuje tento polozabudnutý klenot. ()
ocenenia : MFF Cannes 1974 - Cena spoločnosti "Commission supérieure technique de l'image et du son" (CST) ()
Mě se na Kenu Russellovi líbí, že z jeho filmu stačí vidět libovolnou minutu a hned je jasné, že je to jeho film. Koho by (kór tehdy!) napadlo, že životopisný film o Gustavu Mahlerovi začne výbuchem domku na molu a záběrem na ženu lezoucí z jakési kukly? Tyhle úvodní scény ale rozhodly o tom, že tohle mě prostě bude bavit, pokud se to časem nerozmělní a jak jsem čekal, nerozmělnilo. Místo toho Russell vrší stále bizarnější scény, což pak vyvrcholí šílenou scénou, ve které Mahler konvertuje ke křesťanství a má ještě působivý dozvuk v poslední scéně filmu, která je až nečekaně cynická. Chápu, že tohle musí diváky rozdělovat dodnes a nejeden Mahlerův fanoušek ten film musí nenávidět (ačkoli se řídí fakty), ale já jsem určitě na té straně, kterou to nadchlo. Nemám rád generické životopisy, kde je ústřední postava vykreslována naprosto kladně, dočká se co největšího happy endu a jeho/její cesta k němu je plná patosu a neskrývaného kýče - a když už chce autor vykreslit i něco negativního, tak co nejjemněji, aby nepošlapal kult osobnosti a nikoho neurazil. Russell na to ale jde úplně jinak, u Mahlera vystihuje hlavně negativa, ale zároveň to nepřehání, takže je tu Gustav Mahler vykreslen jako naprosto uvěřitelný člověk a do toho všeho zapojuje svoje bizarní nápady, které ale mají své opodstatnění a své místo, jen je třeba se s nimi smířit. Udivilo mě, jak moc to Russell měl celé detailně propracované a popravdě už jsem dlouho neviděl tak krásnou práci s retrospektivním vyprávěním. A byl bych z toho naprosto nadšený, nebýt toho, že se zde naprosto kašle na důvěryhodnost reálií a tak tu všichni mluví neustále plynně anglicky a Česko s Rakouskem regulérně vypadá jako Anglie. U filmů odehrávajících se v jiných zemích, než je země původu onoho filmu, mi to vždycky dost vadí, když se reálie nedodržují, ale Russell to tu posunul na tak vysoký level, jaký jsem ještě nikde jinde neviděl. Je to škoda, protože jinak by mi na tom filmu nevadilo nic... až teda ještě na divně zakomponované křesťanství s drsnou parodií na Wagnera a Wagnerovou v oné kultovní scéně. I tak je to ale dost významný film, který mě dost nalákal i na další Russellovy hudební životopisy. 4* ()
Nemám rád, keď gro filmu, ešte k tomu životopisného, tvoria retrospektívne pohľady, ešte takto časovo rôzne poprehadzované. Vytvára to chaos. Mám rád, keď je dej kontinuálny, pri živopisných filmoch to platí dvojnásobne. Režisér Russell to ešte doplňuje akousi formou bdelých snov, ktoré sú často absurdné, a keď na druhej strane nepostrádajú invenciu a podivný humor. Obsadenie Powella bola správna voľba. Fajn je aj tragikomický záver. Celkovo však film pôsobí nudne. A operné árie som musel pretáčať, to sa nedalo počúvať. Pasáží, kde napr. Mahler vysvetľuje svoje vnímanie boha svojim malým ratolestiam, je ako šafránu. ()
Velice zajímavě zpracovaný životopisný snímek. Scény, jako je Mahlerův pohřeb nebo jeho změna víry jsou opravdu dechberoucí. Nemohu jinak než smeknout před režisérem a hvězdou tohoto dnímku Robertem Powellem. ()
„Diriguji abych žil, žiji abych komponoval“ Film odehrávající v posledním údobí života hudebního génia Gustava Mahlera, je vskutku zvláštní. Klasický životopisný film to není ani náhodou, i když v těch retrospektivách odehrávající se ve skladatelově mysli během jeho cesty se svou ženou vlakem po návratu do Paříže ze Spojených států, se pár střípků z jeho skutečného života objeví (včetně jednoho z období jeho dětství). Ale mnohem více si z celého filmu budu pamatovat scénu fantaskního zobrazení Mahlerovo obrácení na katolictví, které bylo nutné, aby dotyčný získal "klíče od království vídeňské opery". Tahle scéna (zinscenovaná jako takový film ve filmu) mi na jednu stranu přišla dost nevkusná (viz Mahler stoupající s velkou židovskou hvězdou na bájnou horu Walhalla, kde musí projít pokořením od zdejší „kněžky“ ala Cossimy Wagnerové), ale když dotyční začnou na Wagnerovu Jízdu Valkýr zpívat („Už nejsi žid, boj skončil, jsi jeden z nás. Teď jsi goj, dvěře jsou dokořán diktátor oper, Mahlere Seig heil,“), říkal jsem si, že je to i docela vtipná parodie. Vtipná je i scéna, kdy se Mahlerovi v mdlobách zdá, že ho zaživa pohřbívají. Takže pokud člověk k tomuto filmu přistoupí s vědomí, co tento film nabízí (velmi pěkné filmové záběry na přírodu – Mahlerovu životní inspiraci a především pak jeho úchvatnou hudba), a odprostí se od toho, co nabídnout nemůže (objektivně pojatý pohled na život skladatele), může být docela spokojený. ()
Russellova pomsta milovníkům vážné hudby číslo 2. Po Čajkovském přišel na řadu Mahler a je to skoro totéž. Russell rozsekal příběh chaoticky do flashbacků, které spojuje cesta nemocného skladatele vlakem. O Mahlerovi jsem se z těch střípků dověděl, že byl Žid, miloval přírodu, ale nedokázal milovat svou ženu. Byl to schopný zapřít víru a bojoval mezi tím skládat a dirigovat cizí díla pro peníze. Jeho hudba mě neřekla vůbec nic, vůbec nic jsem neznal. Horší (neznámí) herci než v Milovnících hudby, slabší příběh a subjektivně slabší postava i hudba. A samozřejmě si sem Russell nacpal svoje dementní psychedelie, které se naprosto nehodí a otravují... ovšem přiznám se, že u "pohřeb zaživa" nebo "konverze" jsem se i zasmál, i když na účet režiséra. A pár scén (příroda, dětství) je celkem pěkně natočené, takže aspoň ty 2* dám. ()
Russellovy životopisné filmy o (především) hudebních velikánech byly kritikou v době svého vzniku přijímány hodně rozporuplně, přičemž negativní hodnocení převažovalo. Já ale musím přiznat, že jeho sofistikovaně ironický přístup, který směřuje k odlegendizování a demýtizaci těch málem až mramorových pomníků, mě většinou docela baví. Jednak se vyznačuje stylově čistou formou, jednak svým způsobem o nějakých patnáct let předbíhá později tak nadšeně velebenou postmodernu. ()