Jeden gól

Taikův jemný, lidumilný novozélandský humor je mému srdci fakt blízký a ještě když se tu dá dívat na mnou milovaného Fassbendera, jsou to jenom plusové body. Není to kdovíjak divoký humor, ale není to taky ten americký na sílu tlačený debilní humor plný dvojsmyslů, ale humor dobrých srdcí v podání samojských lidských figurek, které to s vámi vždycky budou myslet dobře ve svém pozitivním přístupu k životu. Za mě by se měl Taika drže těchto svých malých, upřímných a silně oduševnělých komediálních předloh a ne se falešně chytat tzv. magnetů na peníze jako jsou blockbustery o trapných Marvel světech, které člověku nedají nic. Tohle je totiž čistokrevné duševní wellness. (17.02.2024)

Já jsem z této podívané upřímně dost zklamaný, a to jsem zrovna jí tolik věřil. Jednak proto, že fotbal patří hned po filmech k mým nejoblíbenějším koníčkům, dále jméno Taika Waititi pro mě vždy též představovalo záruku prvotřídní zábavy a v neposlední řádě i samotné téma filmu, to vše prostě naznačovalo, že půjde zkrátka o film přímo dělaný pro mě, ovšem nyní po jeho shlédnutí jsem docela v rozpacích a rozhodně jsem si ho ani náhodou neužil tak, jak jsem doufal. Od zápletky jsem tedy už dopředu neočekával, že se bude jednat o nějakou náročnou záležitost, nicméně že bude až tak přímočará a především neskutečně nenápaditá, to mě až šokovalo, a to právě hlavně vzhledem k jménu jejího tvůrce, který své předchozí filmy vždy dokázal obohatit o nemalé množství originálních, neotřelých a zajímavých prvků, zde ovšem jak příběh, tak veškeré postavy působí naprosto plochým a jednoduchým způsobem, bez nápadu, bez inovace, bez tvůrčího nadšení, prostě bych to přirovnal asi tak sto minutové noční jízdě po pustině, bez zatáček a bez života. Další zásadní překvapení pak pro mě představovala i absence humoru a až na výjimku v úplném závěru nepotěší ani nefunkčnost emocí, na které tu byl kladen nemalý důraz. Kupodivu mi zde herecky navíc ani trochu nesedl v hlavní roli účinkující Michael Fassbender, jenž mi přišel velmi nesympatický a nevýrazný, no alespoň trochu to v tomto ohledu zas ale vyrovnávali ostatní přítomní (ne)herci, kteří mě ve výsledku oslovili mnohem víc, než právě výše jmenovaná hvězda . Tudíž opakuji, Next Goal Wins na mě působí jako nezáživný, nechutně přímočarý a prakticky v žádném ohledu působivý snímek, který nemá šanci zaujmout ani příznivce filmu, ani příznivce fotbalu. (01.03.2025)

Waititi stratil cit pre humor a príbeh. Next Goal Wins predstavuje tradičný príbeh o skupinke neschopných underdogs a coachovi, ktorý je emočne bloknutý a preto nevie robiť to, čo robí najlepšie. Takéto filmy pozeráme kvôli charakterom a zaslúženým emóciám. Tie síce využívajú všetky možné klišé, ale vďaka uveriteľným postavám to funguje. Lenže problém s filmom je ten, že kĺže po povrchu. Emočná scéna je len jedna a hoci je dobrá, príde mi nie práve zaslúžená ( pep talk po prvom polčase). Humoru je tu na rozdávanie, ale väčšinu času nefunguje. A Fassbender tu hrá rutinne, čo by nevadilo, ak by som mu toho jeho coacha veril. Premárnená príležitosť ktorej jedinou devízou je funkčná transgender postava. Nenadchlo ma to. A Waititi v úlohe kňaza je vyslovene trápny. (03.05.2024)

Waititiho humoru jsem se po přesunu k hollywoodským blockbusterům tak trošku přejedl a Next Goal Wins beru jako úkrok stranou a malý návrat ke kořenům založený na skutečných událostech. Klasický sportovní feel good film, kdy dříve úspěšný trenér (Fassbender) padá na dno a jde trénovat jeden z nejhorších týmů na světě do Americké Samoy. Na místě nejenom že pochopí mentalitu místních, ale zároveň najde řešení všech svých osobních problémů. Zní to jako klišé a obrovské klišé to také je, ale za mě to ve finále poměrně dobře funguje a byla to příjemně strávená hodinka a půl. (16.04.2024)

Mám rád fotbal a nepokrytě si užívám styl Taiky Waititiho, takže jsem tak nějak počítal s tím, že se mi jeho nový počin bude líbit. A nemýlil jsem se. Jeden gól sice neoslní originální příběhem a stojí na vcelku jednoduchém poselství, ale výsledkem je tak pohodový film, že mi to vůbec nevadí. Celý tým včetně kouče Thomase Rongena totiž diváka od začátku baví a není vůbec složité jim držet palce. Vše doplňuje typický humor, který je místy brilantní, ale měl jsem pocit, že zrovna v tomhle aspektu mohl režisér klidně ubrat, jelikož to občas nečekaně trochu drhne a menší kadence vtipů by možná neuškodila. Vynahrazuje to však konec, při kterém na mě překvapivě silně emočně dolehl trenérův proslov v šatně a s ním související zvrat. Následné finále jsem si navzdory klišé neskutečně užil a během závěrečných titulků se jednoduše nelze ubránit širokému úsměvu. Vše umocňuje fakt, že (skoro) takhle se to skutečně stalo. Velmi příjemná záležitost, která je zkrátka jednou za čas potřeba. 7/10 (08.01.2024)