Bohyně štěstěna

"Víte, že bohyně štěstěna má jedno tajemství? Takové kouzlo. Jak někoho přimějete, aby se do vás navždy zamiloval? Upřeně se na něj zadíváte. Tak získáte jeho obraz. Pak zavřete oči a necháte je pevně zavřené. A obraz se dostane až do srdce. Od té chvíle s vámi ta osoba bude navždy." Bohyně štěstěna má takřka hororový úvod, který hned člověku do hlavy nasadí brouka. Snímek v sobě umným způsobem mísí dramatickou a komediální linii - na jedné straně se divák nechá pobavit výjevy s každodenního života, na druhé straně stojí vstříc seriózním tématům jako je vážná nemoc či partnerská krize - přičemž obě linie fungují a působí přirozeně. I když má film bezmála dvě hodiny, vůbec mě nenudil, a s napětím jsem očekával, jakým směrem se vše vyvine. Možná bych našel pár much - nicméně tato italská tragikomedie si mě opravdu získala, takže hodnotím plným počtem. "Narodili jsme se s problémy. Tak si přiděláme další." (09.11.2020)

+3* nejnovější film Ferzana Ozpetka nezklamal, ale neodnesl jsem si z něho kýžené blažené pocity jako z jeho nejznámějších kousků (Neřízené střely a Falešné vztahy). Kromě vztahového dramatu, který odlehčeně vypraví o partnerech, kterým vpadne do života nečekaně i nějaká ta zodpovědnost, se v příběhu objevuje i tajuplné neznámo, které je tam však na můj vkus nadbytečné. Herecky i filmařsky slušné, tak v tomto si nemůžu stěžovat. Takže nijak výjimečný počin, který si však své spokojené diváky najde, a to myslím nejen gaye. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (30.11.2020)

Konečně jsem se na italském filmovém festivalu Mittel Cinema Fest setkal s lidsky pěkným příběhem. A i když by se v něm řvát klasicky po italsku dalo, tak se zde nijak zásadně neřve. A když už se řve, tak to není prvoplánové a vše dává daleko hlubší smysl. Dlouho jsem se nesetkal s tak upřímně odvyprávěným příběhem různých lidí na naší planetě. Smutné, ale kouzelné zároveň. Pozitivní a negativní emoce se neustále střídaly a setkání s babičkou pro mě byla solidní studená sprcha. Takoví lidé by navždy měli žít v samotě a nikomu nezasahovat do života. Bohyně štěstěna je jeden z nejemotivnějších italských filmů za poslední léta, který jsem zažil. Navíc ty kulisy, to je jednoduše krása pohledět. (04.12.2020)

Nejspíš jsem si to pustil ve správnej čas. Vtáhlo mě to, dospělej film, dospělý problémy, parádní soundtrack, vymazleně natočený. Konec byl možná trochu moc, ale k tomu italskýmu výrazu to sedne. Bravo. PS: Nejvíc scéna? Když Alessandro najde Artura a děti spát nad ránem na palubě trajektu za tónů nádherný Luna Diamante. (10.02.2021)

Bohyně štěstěna je mnohem více smutná, něž veselá, což mě mrzí. Na Oztepekových filmech mám ráda ty prvky úsměvné, veselé, přirozeně vyplývající z italské mentality, umí je mistrně zkombinovat s dramatickými lidskými milníky, skvěle dokáže vystřihnout temperamentní italskou rodinnou atmosféru, drobné třenice, až po životní hádky, přičemž poukáže na to citlivé, v čem se mnoho lidí najde, ale tady mu to až tak nevyšlo. Zpočátku bylo přeplácáno, nepřehledno, změť tváří i humoru, ale ihned jsme rovnýma nohama skočili do vážného, tíživého, pomalého, až mírně hororového čehosi, co mě až tak moc nebavilo. Více mi seděly Neřízené střely, u kterých jsem se chvílemi z plných plic zasmála, jindy zatlačila slzičku dojetí. U Bohyně štěstěny byla řada dobrých momentů, ale že bych film chtěla někomu doporučit, to zas ne. Krásně natočeno, ale drhlo mi to i na obsazení. Své publikum si najde, mě ale ovládal dojem, jakoby se to snažilo být jako starší Pedro Almodóvar, přičemž Pedro je Pedro. Ten má cit vyšroubovaný do vyšších obrátek. (25.11.2020)