Ztracený svět

Za sebe musím říct, že se přání A. C. Doyla - v nečekaném, ale o to potěšitelnějším cameu (mimochodem, přesně tak jsem si vždycky představoval doktora Watsona) - tvůrcům splnit podařilo a dopřáli mi tu hodinu a půl skvělé zábavy, o níž už jsem skoro nedoufal, že ji ještě zažiju. Možná začínám bejt sentimentální, ale po celou dobu filmu jsem se cítil jako desetiletej kluk, když jsem tehdy zkraje devadesátých let hltal nejen Doylův román, ale i komiks, co v té době vyšel v jednom díle ABC speciálu. Právě čtení komiksu mi totiž němý film se svými úžasnými obrázky a mezititulky připomínal nejvíc. Živelný profesor Challenger, úžasný triky, dívčí postavy, co jsou skutečně dívčí (ne ošklivý skorochlapi jako ve většině němých filmů), hrůzu nahánějící opičí muž, závěr s "brontosaurem", co demoluje Londýn... skutečně okouzlující výprava do ztraceného světa, a to nejen toho v Amazonii, ale i do mého. (25.05.2013)

Pôvabná, doslovná (až na tú nešťastnú ženu, ktorú by ste v knižke hľadali zbytočne), nemá a čierno-biela adaptácia Doyleovho ("Pes baskervillský") útleho chlapčenského románu stojí na atmosfére veľkého dobrodružstva, výkone cholerického mastodonta Wallacea Beerya (profesor Challenger) a silných trikoch. (09.01.2007)

Maně vzpomínám na všechny filmové adaptace Doylova románu, které jsem viděl, a připadá mi, že tato je nakonec nejvěrnější. A samozřejmě je stylotvorná, vždyť ten motiv, zde na konci filmu použitý, kdy prapotvora demoluje město a rozhání panikařící obyvatelstvo, byl následně použit mnohokráte. Kdekdo z toho filmu opisoval či čerpal inspiraci, i Karel Zeman k své Cestě do pravěku. Záběry ze Ztraceného světa jsou výtvarně skvělé a pranic nevadí ani ta trhaná animace pravěkých monster. Na expresivní herectví  se lehce zvykne, snad s výjimkou Miss White, podloudně do příběhu propašované "romantické" ženské hrdinky, která má zde snad jediný úkol, a to hrůzou třeštit oči. Zato postava prof. Challengera je skvěle obsazená a zahraná, nějak takhle jsem si ho kdysi při četbě představoval. Přes své stáří,  přes tíhnutí k senzačnosti, přes všechny zoologické lapsy, přes občasné dobou zaviněné technické nedokonalosti si ten film zaslouží plný počet hvězdiček, protože je to počátek jedné větve filmových příběhů. (31.05.2021)

Kouzlo dobrodružného eskapismu. Dějový oblouk je velmi jednoduchý a značně melodramatický, jak se tomu ostatně u raných začátků kinematografie slušelo a patřilo, nicméně stále velmi dobře funguje a svým archetypem prakticky předznamenává legendární díla, jako jsou původní King Kong i relativně mladý Jurský park. Navíc zde opravdu kraluje práce s miniaturami a speciálními efekty, které by (zvláště v bombastické poslední půlhodině) prakticky zcela obstály i ve filmu o tři dekády mladším - ano, tenhle Ztracený svět v mnohém předčí i mnohá americká sci-fi vzniklá v 50. a 60. letech minulého století. Totální žánrový milník. (15.06.2022)

Co může divákovi nabídnout Ztracený svět z roku 1925 kromě slastného pocitu, že sleduje první filmové zpracování slavného románu Barbara Conana Doyla? Je to jasné, jsou to přeci k sežrání roztomiloučké vizuální efekty, které si vůbec nezadají s osm let mladším King Kongem ( od stejných trikařů) a dokonce se ani pranic nemusí stydět vedle filmů, jejichž datum výroby napovídá, že vznikly i o 50 let později ( "Ne, Krakene, já to tak nemyslel! Ááááááá! "Buchš, splaš, duc, duc, chramst"). O moc víc tenhle film nenabízí, rozhodně tedy ne v rámci rozvíjení charakterů, které snímek odbývá značně svižně. I když je fakt, že v seriálu z roku 1999 jsem si takového Roxtona užil až až, takže teď jsem se raději díval na toho papundeklového brontosaura a slintal. Obdivuji tvůrce, že s něčím takovým počítali. Plánoval jsem sice dát méně, ale ta boží závěrečná pětiminutovka mě dostala. (05.06.2007)