Dotýkání

Zachyceno náhodou včera na Dvojce (slovenské), kde běžel maraton studentských filmů, já o tom vůbec nevěděl a když to zjistil, chtěl jsem aspoň dva nebo tři filmy vidět. Nakonec jsem ale zůstal jen u tohohle, protože jsem ho chytil zrovna někde ve čtvrtině a jelikož trval 40 minut a dost mě vytočil, dál jsem radši nepokračoval. Já jsem hlavně netušil o co tam proboha půjde, takže jsem to zpočátku chtěl dokoukat z toho důvodu, že jsem chtěl vědět, jestli to bude další černobílý 4:3 pseudoart nebo ne a později z guilty pleasure důvodů, jelikož se té demenci nedalo nic jiného než vysmát. Nejen, že tím černobílým 4:3 pseudoartem přesně byl, zároveň to byl neskutečně vyděračský kýč plný klišé pro tenhle typ filmů typických (hlavního hrdinu, malého (asi osmiletého, nanejvýš kluka  Davida šikanují ve škole, nemá  bych mu tipl) kamarády, matka se o něj moc nezajímá, táta, který ho měl jako jediný z rodiny rád zdrhl někam za hranice, pořád se mu dějí jenom ty nejhorší věci, teoreticky ho všichni nesnáší a starší brácha se kterým se vzájemně osahávali na něj taky kašle... bů bů, litujte ho, chudák klučina!) a do toho všeho se to celé odehrává za doby komunismu, aby těch klišé nebylo málo. Přitom ta doba komunismu je tu skoro k ničemu a nepodstatná, klidně se to mohlo odehrávat v současnosti, jejich táta skutečně mohl bát námořníkem kdovíkde a domů se skoro nevracet. Stěžejním tématem tu ale má být, jak píše obsah, "první poznávání vlastní sexuality". Ehm. Za prvé si nemyslím, že by bylo bůhvíjak běžné, aby se dva malí kluci - bratři ve věku, kdy ani netuší na co jim ten penis slouží, vzájemně osahávali a nejspíš si tak dělali dobře, za druhé si myslím, že to je celé tak strašně pedofilní jen proto, že György sám trpí nějakými psychickými problémy. Já už od něj totiž kdysi něco viděl a už tehdy mi přišlo dost divné, že by v 15 někdo natočil film o homosexuálních a pojal to jako "tance" silně připomínající jakési orgie. Takže se nám tu evidentně klube slovenský Omerzu (co točí v češtině), který je asi ještě horší než Omerzu, protože z toho pedofilního nádechu mi bylo akorát tak na zvracení. Jako sorry, klidně si mě za to sežerte, že nechápu umění, ale tohle žádné umění prostě není, tohle ani není žádná výpověď, tohle je samoúčelná úchylárna sloužící jen pro to, aby si režisér vykompenzoval nějaké své fetiše a nejspíš i traumata. A já se ptám, co na tom mám shledávat zajímavým a atraktivním? Tohle je spíš na léčení než na cokoli jiného, protože po tomhle i dost pochybuji nad tím, že je György skutečně gay a jenom se na něm něco z dětství nepodepsalo. A i kdybych to téma dokázal brát jakkoli vážně, stejně je ten film odpad - hraje si na strašné umění, přitom jen naservíruje typický vyděračský kýč s přídavkem nějaké té perverzity a komunismu. Vedení herců taky stojí za prd, stejně tak ty jejich výkony a kamera se ve své snaze být strašným artem ani nesnaží o to, aby ty záběry nějak vypadaly, takže je to natočené naprosto nezajímavě. Ale musím uznat, že jsem se aspoň zasmál, protože to vršení kýčů a klišé mě v tom natolik bavilo, že jsem si v tom "napínavém" finále v řece pro sebe vesele skandoval "utop se!, utop se!, utop se!" - protože pak by bylo dílo naprosto dokonale dokonáno a György by tak byl prvním člověkem na světě, kdo stvořil naprosto čistý vyděračský kýč. I když k tomu by spíš bylo potřeba podřezání žil ve vaně (i s tou loďkou), pak už by to bylo bez chyby. Může vám to ode mě přijít hnusné, že jsem si přál v tom filmu jeho smrt, ale upřímně - to téma hnusné není, ne-li hnusnější? Jako sorry, ale tohle je fakt naprostý odpad, ať se na to koukám z jakéhokoli směru. (17.11.2021) (méně) (více)

Především je třeba brát v úvahu, že se jedná o studentský film. Od toho jistě nebudeme očekávat, že se pro své tvůrce stane nějakým „životním dílem“, protože se teprve učí (ostatně vzpomeňme například na Menzelovy „Domy z panelů“ – to byl také studentský film, a nedomnívám se, že by se s ním jeho režisér ve své pozdější kariéře zrovna dvakrát chlubil, protože se jednalo o nijak zvlášť nápaditou „agitku“ bez nejmenšího náznaku tvůrčího přístupu ke zvolenému tématu). To za prvé. Za druhé, hovoří-li kritika o nějaké „homosexualitě“, jedná se o hluboké nepochopení fabule i syžetu tohoto díla. Ono totiž nejde o to, co spolu sourozenci dělají nebo nedělají – ostatně příslušné scény se odehrávají „mimo záběr“, nehledě už k tomu, že oba protagonisté mají na sobě nejen spodní prádlo, ale i nátělníky, v jednom případě dokonce pyžama, takže je otevřenou otázkou, v čem to jejich „dotýkání“ vlastně spočívá. Vsadil bych se, že se ve skutečnosti jednalo jen o docela nevinné mazlení a hlazení mezi dětmi, které se vůbec nemuselo vztahovat na „nepočestné“ části těla (ostatně mezi odbornými poradci je v titulcích filmu uveden i jeden právník a jeden sexuolog, kteří jistě režisérovi vysvětlili, co je z obou jejich odborných hledisek přípustné a co nikoliv). Ve skutečnosti jde o proměnu vztahu mezi dvěma sourozenci. Každý sourozenecký vztah (možná s výjimkou jednovaječných dvojčat, i když kdo ví jestli…) je totiž dříve či později vystaven zatěžkávací zkoušce v podobě nástupu puberty u staršího ze sourozenců. Výsledkem je nejen to, že starší sourozenec najednou ztrácí zájem o dětské hry a zábavy, které už mu připadají „pod jeho úroveň“, ale i o mladšího sourozence jako takového. Důležitější jsou pro něj vztahy s vrstevníky, a snad ještě více s „vrstevnicemi“. Zkrátka a dobře, starší Marek raději vysedává na lavičce se spolužačkou, než aby si šel pouštět lodičky s mladším Davidem. Že to málem dopadne tragicky, dodává ději určitý spád, avšak případný vliv této události na vztah mezi oběma sourozenci již ve filmu není nijak reflektován, protože vše končí scénkou po cestě v osobním automobilu. Mimochodem, z dobových reálií (děj se odehrává v roce 1984) se většinu podařilo úspěšně napodobit (včetně rodinného domku tzv. šumperského typu zvaného též lidově „šumperák“ a jeho zařízení), nicméně chybička se přece jen tu a tam vloudila. Za největší kiks bych považoval uzamykatelné skříňky pro jednotlivé žáky ve školních šatnách. Pokud vím, nic takového na základních školách v dané době neexistovalo, šatny byly vždy společné pro jednotlivé třídy a měly podobu průchozích „klecí“ s lavičkami a věšáky po stranách. Ty „individuální“ uzamykatelné skříňky ve školních šatnách vyloženě kazí dojem, který se nedá napravit ani dobovými státními znaky či vlajkami (které se, mimochodem, vyvěšovaly jen na státní svátky, kdy se ale do školy nechodilo). Režisérovi bych to však zas až tolik nevyčítal – on tu dobu zkrátka nezažil, stejně jako celá dnešní mladá generace, jejíž představy o reálném socialismu bývají mnohdy značně zkreslené. (16.12.2021) (méně) (více)