Homo Faber

Príliš veľa neuveriteľných náhod hneď za sebou robí z tohto filmu iba takú romantickú rozprávku pre dospelých. Avšak aj keď rozprávka, pozeralo sa na to fantasticky - pútavé už od začiatku, trpko-smutné a s myšlienkou zlej predtuchy niekde v pozadí. Ten Faberov život musel byť veru zaujímavý, no neviem dokedy by ma niečo také bavilo - stále niekde na cestách. Koniec bol presne taký aký som čakal, zdrcujúci a nemilosrdný. Slušný nadpriemer. 80/100 (28.05.2019)

Slabší román Maxe Frische (alespoň ve srovnání se "Stillerem" nebo "Gantenbeinem"). Konstrukce románu i filmu je příliš svěřepá a neohebná. I když veškerá Frischova díla se obepínají, jako vistárie (levotočivě), kolem vykonstruované fatality, zde je to příliš úporné. Homo faber, čili člověk pracovitý, je tak technologicky orientován, že se mu muselo stát právě tohle a nic jiného. Pozn.: Co se zde stalo za dvě hodiny, dovedl Leroy Carr vyjádřit v pár vteřinách (písnička Careless Love zazní při závěrečných titulcích - Schlöndorff to měl v hlavě dobře srovnané): Love, oh love, oh careless love /You've fly through my head like wine /You've wrecked the life of a many poor girl/ And you nearly spoiled this life of mine (Lásko, ach lehkomyslná lásko/ proudíš mou hlavou jak víno/ zkazilas život mnohé ubožačce/ a málem ho zničila i mně) - ale to je blues, žádná filmová dramo-romantika. (10.11.2015)

Závěr filmu je poněkud zjednodušen (oproti knize). Je ale určitě dobré tento film vidět. Už proto, že tematizuje to, co většinou není za literárním, ale ani filmovým dílem vidět - totiž způsob, jakým je pojata dějovost. Z logického hlediska je výstavba děje nějakého díla vždy předurčená - autor děj vymýšlí, či jej dosazuje z několika možných variant. Homo Faber naznačuje, že toto u lidského života neplatí. Sled absolutních náhod, který Němci označují slovem "Zufallskette", se z větší perspektivy začíná jevit jako záměrný. To samozřejmě vyvolává otázky po původci záměru a tak podobně. Paradoxnost Homo Fabera a podobných děl je v tom, že i když je sám stvořen, a tedy pečlivě zkonstruován, vypovídá o tom, že my naše kroky neřídíme. Otázkou pak je, na základě čeho přikládáme jevu, jejž nazýváme "osud", možnost existence... že by srovnáním s vlastní zkušeností? (05.10.2008)

Homo Faber: to je zlomyslný osud v soukolí antické tragédie moderní doby. Homo Faber, to je askeze technologické racionality versus spojený sbor mystiky, přírody, mytologie a umění. Věcnost techniky spojená s odosobněním se pod vlivem střetu s neodolatelným kouzlem poezie života a krutou neodvratností starořeckého mýtu dostává do stavu niterné rozervanosti a bilancování životní cesty si pod tíhou všech okolností začíná uvědomovat mrzkost životního postoje, jemuž schází ta skutečná bezprostřednost živočišnosti života. A za vším stojí bolest lásky. Volker Schlöndorff zfilmoval další významnější počin evropské literatury - stejnojmenný román z roku 1957 švýcarského spisovatele Maxe Frische. V rytmu vystihl odosobnění a odcizení hrdiny osudové hříčky, obrazy kameramanů Jorga Arvanitise a Pierra Lhommeho jsou utkány z okvětních plátků poezie a kontrastů probouzejícího se nitra člověka z obranného pásma přísné racionality. Zajatcem zlomyslného osudu pod taktovkou antické tragédie je Walter Faber (velmi zajímavý Sam Shepard), inženýr, zaměřený na stavbu přehrad a jejich energetické využití. Řetěz náhod ho konfrontuje s jeho vlastní minulostí a nepřekonanou bolestí nitra, život ho smyslně svádí, aby si s ním krutě pohrál, nabudil a rozžvýkal. Hlavní ženskou postavou je Elisabeth Piper neboli Sabeth, neboli Elsbeth (zářící Julie Delpy), mladá a z poezie života a umění nadšená dívka na cestě ze Spokojených států do domova v Athénách. Vždyť i jaro smáčí své nedočkavé oči ve sladkých odstínech její jemné pleti. Důležitou postavou příběhu je Hannah Piper (zajímavá Barbara Sukowa), německá archeoložka, žijící a pracující v Athénách, Elisabethina matka a dávná Walterova láska z dob curyšských studií. A hříčka osudu dostává tu nejzlomyslnější příchuť. Z dalších rolí: německý obchodník na obchodní cestě po Latinské Americe a při hledání bratra Herbert Hencke (Dieter Kirchlechner), Walterova milenka z jeho domovského New Yorku Ivy (Deborra-Lee Furness), příkladná letuška z Caracasu do New Yorku Charlene (Traci Lind), Hannin první manžel, Walterův kamarád z časů studií a Herbertův bratr v guatemalském dobrodružství Joachim Hencke (August Zirner), nebo Elisabethin milenec při cestě lodí Kurt (Thomas Heinze). Film Homo Faber je poezií života a velkolepou antickou tragédií nepřejícně zlomyslného osudu. Obraz je sytý, uhnětený z poezie a řeckých mýtů, dostává se do nitra, jeho nadějí i bezvýchodnosti. Věrohodně je vybudované prostředí padesátých let 20. století. Příjemný filmový prožitek. (15.09.2021)

Co se zdá být středobodem Walterova vesmíru? Kolem čeho se vždy nakonec točí finální moment jeho rozhodnutí? Rozhodnutí odjet do Paříže na lodi, najít svého přítele v džungli, opustit předčasně pařížskou konferenci? Jsou to ženy. Jediný element ve Walterově životě, který doposud nedokázal spoutat. Tato snaha sahá dost možná ještě před první filmem vyobrazenou zkušenost s nevypočitatelností života. Mohlo by se zdát, že teprve první neočekávané dítě z Waltera udělalo to, čím je, nebo alespoň on si to tak možná myslí. Snad v něm ale tento postoj k životu byl vždy. To přesvědčení, které se nejlépe odráží v jeho zaměstnání. Tedy, že svět kolem nás lze dokonale poznat, ovládnout, všechny věci pojmenovat a setřídit. Odpor k tomu, co nelze předem vypočítat a odhadnout. Na druhou stranu ale, vně oblasti jeho (pracovního) zájmu, která se týká výhradě neživého světa, Walter odmítá uznat existenci absolutních pravd. Walter se snažil i na zbylý svět aplikovat premisu, že nic nemá hodnotu (dobré/špatné) samo o sobě, ale že jí těmto věcem přisuzuje jednání lidí. Myslí si, že je strůjcem svého vlastního osudu, že se nemůže mýlit v tom, co činí. Jenže tak to nefunguje - ve světě, kde jakýsi vyšší princip existuje, každého jeho vlastní osud nakonec dostihne. Jenže Walter tak docela na to, že by byl strůjcem vlastního osudu, nevěří. Nevěří totiž v nahodilost, že více náhodných událostí za sebou jsou pouhou shodou okolností a že nesměřují k něčemu vyššímu. Jak si tuto jeho zásadní protimluvu vyložit? Je totiž rozdíl mezi tím, čemu chceme věřit a mezi tím, jak jisté věci prostě cítíme. Rozpor mezi rozumem a srdcem. Přeci jen jsme lidé a své vnímání světa mnohdy přizpůsobujeme vlastním potřebám, omlouvajíce tak své chování sami před sebou. Nakonec se jednalo o setkání dvou zcela odlišných lidí, kteří personifikovali odlišné pohledy na svět. Na jedné straně snaha o uchopení světového okolí seshora, o poznání nejdříve obecně platných skutečností, na straně druhé pohled na život ze spodu – tedy snaha o pochopení toho, co se odehrává na těch nejnižších úrovních a od toho se pak odvíjí toto porozumění. Přijde mi, že Walter se především za ten realistický pohled na svět schovával. Vyvrcholení všech těch nakupených událostí jej pak muselo konečně zlomit... (26.03.2012)