Zlovolné historky z předměstí

Je nepopsatelně krásné vidět hloubku, zoufalství a drsný přístup severských dramat promítnutý v italském prostředí. Ne že by tam lidé chovali smutné soby, ale svéráz s jakým s jakým film útočí na scénáře se severským obdobám vyrovná a mnohdy i předčí, což je naprosto výjimečné. V kombinaci se slunnou Itálií naprosto svěží a vynikající snímek. (17.10.2020)

Film o tom, jak přesně by nemělo vypadat rodičovství a jak snadno jsou děti ovlivnitelné svým okolím. Bratři D'Innocenzovi připravili publiku syrový nemorální film z italského předměstí a nešetří absurdními dialogy a chováním postav. Černohumorová jednohubka, která asi neuchvátí, ale aspoň na chvíli vás donutí se nad ní zamyslet a třeba si i uvědomit, jaké priority doma nastavit, pokud zrovna třeba plánujete rodinu. Je to tak trochu morální výkřik do dnešní zkažené společnosti, která si dělá děti jen proto, aby je mohla jako mimina chovat a následně mít jejich vývoj u prdele. Proto tento film neházím do žita a říkám, že je škoda, aby se na něj okamžitě zapomnělo. Viděno v rámci (TADY VARY) . (02.08.2020)

Průměrné italské drama, které odkazuje na nějaké zajeté italské stereotypy a docela dost se v něm řve. Hlavně ten fotr od rodiny, to byl docela debil. Standardně to odsírají děti a tak tu s dětmi jsou citlivé scény, které jsou docela zajímavé, ale i agresivně napjaté scény, které jsou spíš na blití. (01.12.2020)

Zatímco v původním názvu je obsažena pohádkovost, český název je zlovolný. Zatímco dvojčata D'Innocenzovic schválně nijak své dílo neukotvují a jde tedy o libovolné předměstí, v české anotaci dostanete předměstí Říma hned v prvních dvou slovech. Takže snadno přijdete na jiný film, než čekáte. Osobně mi čím dál víc připadá, že mám problémy s festivalovými filmy oceněnými za nejlepší scénář. I tady bych klidně ocenil režiséry za výbornou práci s dětskými herci, ale samotný příběh(y) filmu mě nakonec nechal(y) chladným. (08.07.2020)

Mnohdy člověk neví, do čeho jde. A někdy to končí docela zvláštně. Toto je případ toho, kdy jsem čekal hodně, ale možnost, že půjdu na film bez příběhu, lehce dost surrealistický s něčím jako magickým realismem a já nevím čím vším, to bych opravdu neřekl. Prvních několik minut vlastně ani člověk neví, o co jde. A i když se za dalších pár minut trochu orientuje, stejně se nikdy opravdu nezorientuje. Na filmu je přeci jen hodně zajímavé, že jsem se u něj nasmál asi víc než u jakékoliv jiné komedie, která byla mířena jako komedie. A to za hodně dlouhou dobu. V tomto stylu se to táhne nějakých pár určitých minut a poté jste opět vhozeni do nejistoty. A jdete vstříc trpkému a smutnému finále. Co na to říci? Přes všechny ony cikány s motykou bez bazénu a já nevím, co ještě všechno, kdy jsem umíral smíchy, i tak došlo na zvláštní situace, které prostě byli hodně troufalé, což by mi nevadilo. Jako spíše to, že já jsem obecně osoba, která vždy ve všem hledá příběh. Ať je to film, kniha, píseň, cokoliv. A zde se mi tohoto moc nedostává. V rámci určitého odkazu na to vše zanechávám zlatý střed. Ale nemluvím o zázraku, ani o katastrofě. (08.07.2020)