Ztracené dívky

Nechápu , že to není v červených číslech kdejaký thriller co je sračka má více než tohle na Imdb to má 61 ze 100 to taky není moc, ale pořád lepší než tady (určitě je to lepší než ten thriller s Tedem Bundym minulý rok) . Dále nechápu co je na tom jako mysteriózního teda , když už má film takovou nálepku čekám pod tím nějaké nadpřirozené prvky třeba duchy, mluvení s mrtvými a podobně to tu rozhodně není. Jinak k filmu asi takhle dcera zavolá matce, že ji přijde navštívit a neobjeví se. Matce někdo zavolá a řekne jí, že se o její dceru postaral a ona ji jde hledat. Zjistí, že měla 5 mobilů a účet na craiglistu a živila se jako prostitutka a její poslední hovor byl na policii kde chtěla pomoct, ale policie na ni hodila obří bobek. Celý film se snaží přesvědčovat policii, že její dceru někdo zabil, ale ta ji nevěří pak najde několik těl a začne tomu věřit více. 60 procent za téma (pokud pominu toho Bundyho od té doby jsem thriller podle skutečné události neviděl) a 20 přihodím za film. Z filmu jde vyvodit několik věcí buď to byl ten doktor pak prodal barák a vraždí třeba jinde nebo to byl ten jeho soused a chtěl to hodit na něho případně někdo z těch policistů (ten hlavní inspektor se chová divně od začátku) a chtěl to ututlat. (15.03.2020)

Na tomto filmu podle skutečné události je něco zvláštního, byl jsem rozuřený a nesmírně nespokojený. Příběh funguje lépe, pokud se před sledováním podíváte do Googlu. Celé to je takové smutně vážné a melancholické.Ztracené dívky zapadají do trendu současných kriminálek s ženskými hrdinkami, kde vyšetřovatelky často nejsou profesionální detektivové a k pátrání, které představuje středobod příběhu, je vedou osobní či rodinné vazby. Na druhou stranu tento chladný procedurální snímek může mnohé milovníky podobných krimi příběhů snadno odradit. Režisérka Garbusová cíleně vypráví tlumeně, takřka netečně. Přitom hlavně ze začátku tato metoda dovede strhnout. Film paralelně mluví o tom, jak různé instituce přehlížejí právě prostitutky, jako by jejich smrt byla zločinem nějakého druhého řádu. Režisérku však nakonec zradí právě ono rozkročení mezi sociálním dramatem a procedurální kriminálkou. Rozehraje mnoho témat, často mimoděk, ale v celkové stylizaci se motivy s obřím potenciálem rozutečou mezi prsty. Tak jako děj plyne bez větších vzruchů, odplynou i jemně dávkované detaily ze života hrdinek, třeba fakt, co vše matka zamlčela svým dcerám či policii. Na mnohých pnutích by se daly stavět celé dějové oblouky, tady však slouží jen jako dílky pestré, takřka dokumentaristicky pojaté skládačky, pro kterou se hodí přívlastky jako poctivá, ale nikoli intenzivní, zdrcující či alespoň dotažená. Ztracené dívky se nakonec rozplynou v té netečnosti, která se zprvu zdála být jejich největší devizou. Liz Garbusová si za dokumenty s podobnou sociální a kriminalistickou tematikou zasloužila pozornost na Oscarech i festivalu Sundance, v hraném formátu její schopnost širokého záběru a vršení drobností z životních osudů protagonistek nestačí. Sice natočila film, který je pravým opakem senzace, ale nakonec také dokonale utlumí sebe sama. Brutální tragická tečka za pohnutým životním příběhem Mari Gebertové se pouze mihne v závěrečných titulcích, pohozená na okraj. Nepůsobí však jako emoční šrapnel, spíš přiměje publikum zavrtět hlavou, zda by tak silný materiál, který napsala skutečnost, nestál za dramatičtější zpracování. Ztracené dívky jsou dva filmy v jednom. Ten první vypráví o bezpráví, o skutečném zločinu, který nikdy nebyl vyřešen a nad nímž visí stín podezření. Ten druhý hovoří o rodině, která k sobě neměla blízko ani předtím, než jí ten zločin vstoupil do života. Škoda, že se nakonec tvůrci o oba příběhy pouze otřou. (07.04.2020)

Film o kričiacej žene a neschopnej polícii. Autori sa nepokúšajú ani predostrieť možnosť, kto mohol byť páchateľom, ani sa nijako výnimočne nevenuje vyšetrovaniu či pochybeniam, ktoré polícia spravila, iba sledujú príbeh jednej matky ktorej umrela dcéra a tá je pochopiteľne nespokojná s prácou polície. Najmä v závere dokumentu, keď je objavené telo obete v značnom štádiu rozkladu a pitvou nie je dokázaná prítomnosť drog sa natíska otázka ako dlho ostanú stopy drog v ľudskom organizme a v rozloženom tkanive. Ich stopy možno nájsť 90 dní vo vlasoch živého človeka, ako je to pri mŕtvom tele by asi bolo otázkou pre súdneho lekára. Je smutné, že vrah 10 až 16 dievčat a mladých žien ostal nevystopovaný, no pre každého rodiča je jeho dieťa svätcom a množstvo matiek si myslí, že ich dcéry sa živia poctivou prácou ale skutočnosť je iná. Pomerne nič nehovoriaci film, ktorý by ako dokument vyzeral možno lepšie. (13.03.2020)

True-based film o nevyriešenom prípade zmiznutých dievčat v produkcii Netflixu sa začína nádejne. Jednotlivé časti príbehu (zahrnujúce aj problémy v rodine M. Gilbertovej) sú pred divákom odhalené postupne, zvolené prostredie pasuje pre príbeh a ani herecké výkony nie sú zlé (ale akoby boli čiastočne brzdené). V druhej polovici sa však stalo niečo. Celý film stagnuje, postupuje sa ešte pomalšie a ani herecké výkony zaostávajú za očakávaním. Záverečné emocionálne vyvrcholenie je na solídnej úrovni a ani objavenie sa skutočnej Mari Gilbert v krátokom videu nepôsobí tak, ako by mal. Z režisérskeho debutu Liz Garbus tak mám zmiešané pocity. Osobné hodnotenie: 66% (**) (16.03.2020)

Podle popisu jsem očekával napínavé, nervy drásající drama, dostal jsem však nicneříkající, extrémně nudný a laciný pokus o kvalitní drama. Atmosféra takřka nulová, nepovedl se taktéž výběr herců, kteří jsou vesměs nevýrazní a nemají čím zaujmout. Nelíbilo se mi ani celkové zpracování příběhu, který je sice založen na skutečných událostech, ale postrádá větší spád, silnější momenty jsou zde podány tak nudně, že absolutně nedokážou upoutat divákovu pozornost. Závěr filmu totálně o ničem. Jediné malé bezvýznamné plus patří Amy Ryan, bez které by byl tento film úplným propadákem. Když to tak shrnu, snímek mi nic nedal, ničím mě nezaujal a tak nudné drama jsem dlouho neviděl. Příště se však Ztraceným dívkám vyhnu obloukem, zbytečná ztráta času. 1/10. (08.10.2020)