Otec

Působivý pohled do nemocné mysli člověka postiženého demencí. Musím říct, že mě nenapadá jediný příklad filmu, kde by tato problematika byla ukazována ne ze strany rodiny a přihlížejících, ale právě z pohledu samotného nemocného. Ten vnitřní zmatek, tříštící se a znovu spojující realita i iluze... V tomhle ohledu je to film geniální a velmi originální. A taky neuvěřitelně smutný. Anthony Hopkins to hraje tak přesvědčivě, že až zabolí u srdce. Myslím, že největší hodnotou filmu je právě jeho forma, která tak proměňuje i vidění diváka. Dává příležitost vžít se přímo do zkušenosti hlavní postavy, která ztrácí kontakt s realitou a bloudí a tápe uvnitř své mysli. Vede to k mnohem hlubšímu pochopení a soucitu než kdybychom děj sledovali pouze z pohledu ostatních postav a jejich "zdravé" mysli. Tohle je za mě obrovská přidaná hodnota, kterou film má. A když se tento velký přínos připojí k dalším kvalitám filmu (včetně výborných hereckých výkonů, scénáře, kamery...), tak opravdu nelze hodnotit jinak. (Viděno v rámci Febiofestu 2021.) ~(4,8★)~ (27.09.2021)

Depresivní schíza v čele s výborným Hopkinsem a jeho úctyhodným výkonem, ale v jádru je to pořád... prostě jen drama. Dokáže vzbudit nepříjemné pocity, dokáže zabavit a slabší povahy rozbrečet a současně zaujmout Hopkinsovým charakterem, ale na druhé straně stále nejde o nic převratného, ničím nešokuje a žánrových dramat je tady spousta. Silnější trojhvězda, ale zase opatrně s tím vyzvedáváním filmu do nebes... (06.05.2021)

Převedení alzheimrovských trablí do filmové řeči vytváří postmoderní horor po vzoru Lynche či Wheatleyho. Já si dokonce myslím, že se tak děje neplánovaně, což je na něm nejstrašidelnější. Budeme kolem tohohle filmu hodně poslouchat o hereckých koncertech a proč ne, když Hopkins si ve svých 83 letech vezme na bedra tak trýznivou roli, mně každopádně nejvíce imponuje předložená pravda o tom, že stáří jednoduše nemůže mít šťastný konec. (04.04.2021)

Nesnesitelná lehkost hraní. Dobře si vzpomínám na exkluzivní rozhovor Hopkinse pro Reflex, kde prohlásil, že „…herectví je nejlehčí profese na světě…“. Takže sir Anthony si střihl další divadelní roli, jíž podobné ztvárnil za svůj život stovky na prknách, která znamenají svět a ještě za to, jen tak mimochodem, dostal Oscara. Jo, herectví je krásná profese, když se to umí. (07.05.2021)

Ano, léky jsem si vzal, ale vy jste jako kdo? Náladový, vztahovačný i vystrašený důchodce Anthony Hopkins žije v prostorném londýnském bytě. Na scéně se střídavě objevuje jeho dcera, její manžel, pečovatelka. Informace, které se k divákovi dostávají a které se opakují, jsou ze začátku matoucí. Záměrně. Anthony totiž trpí stařeckou demencí. Ačkoliv jde o adaptaci divadelní hry, výsledek je naštěstí víc filmový než divadelní. Popisuje vliv nemocného člověka na jeho blízké okolí, a to tím, že se mu dostáváme tak nějak přímo do hlavy. Jeho psychická frustrace je pak hmatatelná hlavně díky legendárnímu Hopkinsovi, který na nás sype další hereckou krasojízdu. V detailech je až mrazivě přesvědčivý. Nominace na hereckého Oscara je zcela zasloužená. Na výsledek se dívá velmi příjemně, ovšem zároveň je u něj divákovi (který tuší, že něco takového bude brzy třeba u svých rodičů také řešit) tak nějak smutno. Přesto gradaci ve finální části bych čekal malinko zajímavější. (06.04.2021)