Den sedmý, osmá noc

Rok 1969, scénář Zdeňka Mahlera, režijní spolupráce Evalda Schorma s Janem Kačerem. Film Den sedmý, osmá noc nemohl skončit jinak než v trezoru. Každý podezřívá každého a nikdo si nemůže být ničím jistý. Největší strach pramení z toho, co nelze spatřit, chytit za ruku, pojmenovat. Ale jde to po nás, po nás nebo po nich. Důvod určitě je. Pro každou z variant. "Existuju, tedy jsem vinen." Tísnivá paranoia, groteskní absurdita. Nakonec vše ztrácí smysl, protože se může stát cokoliv. Nebo také vůbec nic. V takovém ovzduší je vše ospravedlnitelné. (13.09.2017)

–Dneska je možný i nemožný –Jestli už není možný jen to nemožný. Pokud byly předchozí Schormovy filmy ve větší či menší míře otevřeny alegorickému výkladu, apokalyptický Den sedmý, osmá noc je plnokrevným podobenstvím, jež realistické čtení prakticky vylučuje. Film natáčený podle Mahlerova scénáře v okupační atmosféře roku 1969 vystihuje – podobně jako Smuteční slavnost, Ucho či Zabitá neděle – dobu svého vzniku náladou absolutní beznaděje i některými tématy (zneužívání moci, nedůvěra ve spravedlnost, davová psychóza). Všichni lidé jsou zlí, ještě horší, mají-li strach. Strach, že se někdo dívá, že někdo poslouchá, že má jejich životy v rukou. Strach, že po téhle noci nepřijde den. Už ani Ježíšovi nikdo nevěří a Máři Magdaléna byla deklasována na oběť mužského chtíče. Šokující otevřenost, ani špetka naděje, frustrující kvantum náznaků. Schorm prostřednictvím naturalistických výjevů jako z Boschových obrazů obnažuje absurditu světa, které se již nelze s trpkostí vysmát. Kdo se tváří tvář ohrožení nepřipadá k pudově jednající smečce, bude zničen. Lidskost a racionalita se vytratily. Ušetřen zůstává pouze místní blázen, kterého se šílenství netýká, protože mu již propadl. Totální morální rozklad jedné vesnice, svírané strachem z nikým nespatřeného nepřítele, byl příliš průhlednou alegorií posrpnového dění, aby film prošel dobovou cenzurou. Natáčení probíhalo mezi červnem a srpnem 1969. V prosinci byla hotova pracovní kopie. Na příkaz ústředního ředitele Čs. filmu Jiřího Purše putovala rovnou do trezoru. Zdůvodnění se zakládalo na tom, že film vyvolává pocity strachu a nejistoty. Premiéra pracovní verze proběhla až 17. května 1990 v pražské Lucerně a režisér výsledek nikdy nespatřil. Částečnou improvizací vznikající a ve spěchu dokončovaný film patří z pochopitelných důvodů k nejméně vyrovnaným dílům Evalda Schorma. Přesto jde o mrazivou a nadčasovou studii lidské malosti a krutosti, zvlášť relevantní v časech jako jsou ty dnešní, kdy je společnost opět nejistá, rozdělená a zmítaná vyhrocenými emocemi. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Adam Bernau, dzej dzej (06.05.2018)

Na pátou hvězdičku to není, protože na filmu je až příliš dobře znát, za jak složitých podmínek vznikal a jak urychleně se dokončoval, aby jeho realizaci neukončil zákaz ještě předtím, než poputuje do trezoru. Na druhou stranu jsou to opravdu čtyři silné poctivé hvězdičky, protože s odstupem času se mi spolu s Kachyňovým Uchem a Juráčkovým Případem pro začínajícího kata jeví jako ztělesnění myšlenkového kvasu a společenské kritiky z intelektuálních pozic a snímek má zkrátka pro onu éru symbolický význam. Dobře popisuje dobu, kdy se ještě mohlo naznačovat, ale nikoliv už sdělovat otevřeně a nazývat věci pravými jmény. Příběh jedné vesnice, jejíž obyvatelé po příjezdu hereckého souboru a několika náhodným okolnostem, jako je výpadek elektrického proudu a překážka na trati, dojdou k přesvědčení, že po nich někdo jde a začnou podléhat masové paranoie. Film je plný působivých a mrazivých replik, Zdeněk Mahler jako scénárista použil spoustu absurdních dialogů, které dobře charakterizují diktaturu reálného socialismu a šílenost doby. Reálný socialismus byl jako společenský systém díky cenzuře a utajování čehokoliv nesmírně náchylný k šíření nejrůznějších fám a konspiračních teorií a z toho si takhle černočerná komedie nepokrytě střílí (označení cynická satira by mi k tomuhle snímku sedělo víc než např. psychologické drama). Film si nejspíš vychutnají fanoušci absurdního divadla a intelektuálních hříček. Výborné herecké obsazení a předvedené výkony. Celkový dojem: 85 %. (02.12.2009)

"Domov. Některá slova jsou zakázána, mezi ně patří domov. Domov je omyl! Proboha! Jenom po dobrém, naše ideály jsou odlišné. My nesmíme, my nemůžeme, my musíme! My jsme přece jiný! Vzpamatujte se! Voni jsou zlý, voni by to z tebe dostali! Stejně jsi nikdy neuměl lhát. Jednotlivec se musí podřídit, chápeš? Já přece vím, že jsi nevinnej, ale ty jsi nás viděl! Musíš to uznat! Jdi dál, násada je dlouhá. To já abych ti ulevil, mrtvých je víc než živých, nic se neděje. Buďme hodni svého utrpení, vody se zavírají, země rozpadá, nic je jen nové něco, není kratší cesty, kde je pouhá nutnost není odměny, naše srdce jsou otevřená....." Nejbrutálnější podobenství, apokalypsa plná symbolických gest a obrazů, bezprostřední parafráze na okupaci naší země ruskými vojsky v osmašedesátém. Peklo, strach, očistec. Jakoby chaotická alegorie, taková směs obrazů. Vlak stojící na nádraží, nikdo neví, proč tam přijel, jestli ty lidi bude odvážet...a jestli do koncentráku nebo kam. Znásilnění herečky členy Národního výboru na hřbitově. Taková ta neustálá, všudypřítomná atmosféra podivného strachu, vzájemného podezírání. Bezvýchodnost. A hlavně ten strach. Natočené nádherné divoké záběry, působící až dokumentárním dojmem. Ještě dřív, než byl film dostříhaný, už byl zakázaný a po dokončení nešel ani do distribuce a okamžitě byl odklizen do trezoru. Podle mě to je toto dílo králem všech trezorových filmů! Tolik narážek a dvojsmyslných vět, tolik odkazů na bestialitu komunistického režimu v naturalistických symbolických parabolách se v žádném jiném trezorovém filmu nevyskytuje. Výsledný film neviděl ani Evald jako režisér, ani Jan Kačer jako hlavní protagonista, premiéru měl až v roce 1990. Vyznívá jako historická zpráva o době, která vlastně nikdy neztratí svoji hodnotu a film působí jako umělecký obraz nějakého zklamání, přepadání, přepadnutí bezbranného člověka, jeho zešílení z nenormality. Genialita Evalda Schorma spočívala v tom, že on, jehož povaha byla hodná, jemná, až citlivě lyrická, dokázal natočit takový násilný a zlý film. V československé kinematografii nemá obdoby. Velkou zásluhu na tom má i scénárista Zdeněk Mahler, který napsal scénář ihned po příjezdu Rusáků. "Já tam zavolám, přiznám se svobodně." "Cos proved?" "To nevím, ale něco jistě. Existuju, tedy jsem vinen!" "Každé utrpení má svoji hodnotu. Jsme-li absolutně zbaveni práv, stáváme se úplně svobodnými. Odnikud nemůžeme nic očekávat, všechno je tudíž na nás......." (07.03.2020)

„Respektive ono to říká…ale něco jinýho. Všim sis tý smrtky? Samý narážky, samý symboly…“ Věta, jež dokonale vystihuje film, u kterého musíte (chtít) přemýšlet a rozpoznávat, protože ne vždy jsou narážky a symboly tak úplně zřejmé. Film totiž zdaleka není jen jakousi metaforou a reakcí na příjezd sovětských vojsk, jak jsem se domníval před zhlédnutím. Zajímá se o psychologii člověka a její proměnu v davu (ať už sleduje místního blázna/učitele či stádo). To nejlepší na filmu je atmosféra. Vzrůstající paranoia, nedůvěra, hysterie, hrůza, nejistota, pocit nebezpečí, zasévání strachu a pochyb, rozvracení, lynčování, vylučování z vlastních řad, totální davová psychóza, postupná přeměna lidí ve zvířata, psychedelické „nálety talířů“…to vše tvoří nezaměnitelnou, nepříjemnou a fascinující atmosféru, která jisté věci pojmenovává a charakterizuje až mrazivě přesně. Jako celek film působí možná poněkud těžce, ale na kvalitách a celkovém dojmu to nic neubírá, za mě to budou silné 4*. „Co sníme, to nám nikdo neveme!“ (11.11.2017)