Alchymická pec
Alchemical Furnace
Obsahy(1)
Během prací na posledním celovečerním filmu surrealistického tvůrce Jana Švankmajera Hmyz, na němž se Jan Daňhel podílel jako střihač a Adam Oľha jako kameraman, byli osloveni filmovým producentem Jaromírem Kallistou a režisérem Janem Švankmajerem, aby se skrze dokumentární film pokusili odhalit a zakonzervovat tvořivé procesy, kvasící v útrobách jejich filmové společnosti Athanor. V Athanoru – středověké alchymické peci – však spolu soupeří tři principy: Rtuť, Síra a Sůl. Tím třetím je v tomto případě Švankmajerova osudová žena a mimořádná spolupracovnice Eva Švankmajerová, s níž prožil 45 let společného života, bytost, která, ačkoli zemřela v roce 2005, působí dodnes jako trvalé a vše prostupující hermeticky neoddělitelné agens. Bez její kritické intuice a k permanentnímu osvobozování neustále vybízejícího ducha by Švankmajerova tvorba nebyla kompletní a byla by zcela nepochybně jiná.
Producent a surrealista – jak to jde dohromady? Jsou to spojité nádoby? Dají se obsese, štítivosti, magické myšlení, hry, infantilismus, imaginace a nevědomí, něco tak bytostně tekutého a procesuálního vůbec prodat? Dá se proces tvorby nacenit a zpeněžit? Kde se vlastně bere, jaké je jeho zřídlo? Co je „krutý teror lásky“, tato Kallistova producentská metoda, jak vyextrahovat ze spolupracovníků co nejvíce „sladké“ šťávy? Zároveň měli tvůrci obavy z pověstné uzavřenosti Jana Švankmajera, který až dosud jakoukoli výraznější sebeprezentaci odmítal. Byli však překvapeni, že jim dovolil vstoupit i do značně hlubinných vrstev a laločnatě intimních zákoutí své osobnosti a svého života.
Film nekatalogicky rozkrývá Švankmajerovo dosavadní myšlení a tvorbu, nechce být pouhým shrnujícím dokumentem, ale především živým, imaginativním a hravým situačním filmem. A především ukazuje, že i světová kinematografie může vznikat „na koleně“ a že skrze autentický prožitek magického světa lze možná zvítězit… i nad smrtí.
(CinemArt)
Recenze (23)
Český surrealistický art, díky tomuto človíčkovi, žije již dlouhé desítky let, a bude žít navěky. Záviděníhodný život zasvěcený poctivému, technicky nesmírně složitému filmovému kumštu a životní filozofie bez hranic...po všech těch krátkometrážních i celovečerních filmových diktátech, přichází mistr, společně se svou ženou, napůl čarodějkou, ještě s návodem na život...díky moc! Škoda, že nemluvil o Liškovi, ten bad trip mě moc mrzí, nicméně tu Vaši fetiš sbírku bych jednou moc rád viděl...klidně v Amstru, snad se jednou zadaří. Nezbývá než poděkovat za Vaše dílo, za Váš život, stal jste se nesmrtelným již dnes... ()
Hodně zvláštní pojetí, Švankmajer je nejdříve představen jako nafoukaný sobec, který suverénně tvrdí, že jen surrealismus je invenční umění, že nad něj není. A až pak nám ukáže vtipného, vzdělaného, snivého a hravého muže, kterým bezesporu Švankmajer je. Jako každý, kdo něco miluje, dokáže o svých láskách, surrealismu a ženě Evě dlouho s nadšením vyprávět, pravda o surrealismu vypráví mnohem nadšeněji. Snílek Švankmajer však dokáže být i glosátor, který se suchým humorem dokáže odpovědět i na otázku, proč Japonci stále fotí. Pokud vás zajímá odpověď, určitě se na tento dokument podívejte. ()
Dokument o produkční firmě Athanor naráží na neexistenci jakéhokoliv archivního materiálu. Proto je tam pro život i filmy Jana Švankmajera zásadní manželka Eva jen opakovaně asi ve dvou stále stejných záběrech. Čekal jsem, že autoři zvolí surrealističtější přístup, ale asi se v případě dokumentu neodvážili (70%). ()
Dokument měl jít do našich kin 22. října, ale měl smůlu na uzavření veškeré kultury kvůli pandemii Covidu 19. Byl k vidění na online festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na dokument je to moc dlouhé, což v vlastně v Úvodu Švankmajer vyvrací "Máš jen 90% pravdu, z 10% ta délka má nějaký důvod". Pár věcí se mi velmi líbilo. V úvodu umělec říká: „Uvidíte samé staré lidi, ale my jsme taky byli mladí, plní optimismu a blbí, podívejte,“ ukáže fotku manželky a spolupracovnice Evy Švankmajerové, která zemřela před patnácti lety. Ve filmu se na ní hodně vzpomíná až je to taková romance. Nálada veteše sběratelských kuriozit, střídají se barevné formáty s černobílým, režisér zábavně polemizuje s producentem. Švankmajer má v dokumentu hodně tváří. ()
Paráda! Naprosto švankmajerovský velký dokument o Janu Švankmajerovi s Janem Švankmajerem, tou bezednou studnicí surrealismu, snové fantazie a obdivuhodné práce. Perfektní. Moc se mi to líbilo. A teď jdu dělat tatarák, protože na ten se mi sbíhaly sliny během celého filmu. ()
Tak jako pocta umělci a jeho kolegovi (a jeho ženě) je to určitě dobře natočené, včetně těch záběrů z natáčení, starších materiálů a pokusů o ozvláštnění dokumentu ve švankmajerovském surrealistickém stylu. Ale mně ten dokument nic nedal. Kromě krve, hnusu a pár obecných úvah. Nějak mi v tom chyběla moudrost, nějaké poznání, když už "poodhrnovali ten závěs běžných pravidel a dívali se za ně". Výpovědí mi to přišlo prostě plytké - a dokonce zbytečné. A to mám tvorbu Švankmajera poměrně v oblibě. ()
Alchymická pec mi pár dní po projekci Muže se zaječíma ušima potvrdila, že Šulíkovo vykreslení zestárnuvšího sobeckého umělce přesně trefilo hřebík do hlavy. Starý Švankmajer totiž s Krobotovou postavou sdílí nejeden charakterový aspekt. Oproti tomu je ale Alchymická pec oslavným dokumentem, za čímž nejenže stojí léta důkazů umělcových schopností či jeho pokročilý věk, ale i často odzbrojující upřímnost, často obhajující autorovo neústupné jájínkovství. Tomu se přizpůsobuje i forma dokumentu, kde například nejsme informováni o tom, kdo je tam kdo a jestli tenhle člověk je Švankmajerův filmový producent nebo nějaká stará chytrota od piva. Koresponduje to s protagonistovým vnímáním, kdy divák zkrátka ví, kdo je Švankmajer a kdo jsou ostatní je vole jedno, nezájem. Všimněte si, že kdykoli, jakkoli debilní otázku dostane, tak nám na ní slavný umělec dokáže odpovědět v rozsahu odstavce. Pokud vás to nebude bavit, dejte si panáka kdykoli, kdy ve filmu někdo řekne 'taktilní' nebo 'imaginace' a dobrou noc. Já jsem si celou dobu připadal jak u fotra na chatě a chlámal se, jak jsou si všechny tihle výtvarníci z jednoho období, podobní. ()
"Umělecké aktivity by neměly být odměňovány, protože autentická tvorba je vždycky sobecká. A sobectví není hezká vlastnost. Čili myslím si, že by se umělci neměli nijak odměňovat. Nicméně za tuto cenu velmi děkuji a vážím si jí." ()
Rozhodně ideální průvodce základy Švankmajerovy tvorby, který pokrývá všechny její důležité fasety od fascinace hmatovostí (prvotním smyslem tak přítomným prakticky v každém záběru od tohoto tvůrce), přes pozoruhodnou recepci Š. filmů v Japonsku, neustálé odkazy na "žravost" konzumní civilizace, až k stěžejním konceptům freudianství (eros a thanatos). Nejvíc mi utkvěla věta, která odráží Švankmajerův vztah k médiu filmu: "Film je typický homunuklus, tj. oživování neživé věci". ()
Surrealismus žitý. Pozoruhodný dokument o pozoruhodné osobnosti, dost možná mé nejoblíbenější na poli české kultury. Oľhovi s Daňhelem se v tomto dokumentu podařilo inkorporovat Švankmajerovu tvůrčí metodu (reprezentativní jsou zde především velké detaily a asociativní řetězení záběrů) a zároveň dát Mistrovi dostatek času, aby mohl pohovořit o svých stěžejních tématech (taktilitě, fetiších, snech, smrti, civilizačním úpadku, konzumerismu atd.), velké plus si píšu za zpřítomnění Evy Švankmajerové, i Eva musela být nádherná bytost, a Jan jí jistě za mnohé vděčí, je užitečné si v dnešní individualizované společnosti připomínat, že géniové nechodí po světě sami, jejich dílo se zkrátka rodí v interakci (ve filmu se mimo jiné uvádí, že kolektivita je jedním z definičních znaků surrealismu). 80 % [dafilms] ()
Ako jemný nedostatok som pociťoval absenciu výraznejšej naratívnej roviny. Film je skôr akousi pocitovou a tématicky zoradenou kompiláciou momentov zo Švankmajerových posledných rokov, ktoré sa dokumentaristom podarilo zachytiť a ktoré im prišli nejakou informáciou zaujímavé - nepodávajú však jednotný message, či akýsi záver. Skôr dlhodobo zaujato observuje. Takisto je škoda (napriek tomu, že na to Švankmajer na začiatku filmu vtipne upozorňuje), že zobrazuje umelca iba na sklonku, jeseni jeho života. Jan sa skutočne tam, kde je teraz, pomaly a poctivo vypracoval a nenarodil sa ako mrzutý starec. Inak mi však, ako Švankmajerovmu vernému fanúšikovi, ktorý má od neho prečítanú nejednu knihu a zhliadnutú celú filmografiu, dokument prišiel informačne pomerne bohatý, výstižne reflektujúci jeho postoj k tvorbe, k divákom, k zosnulej Eve a mňa naozaj veľmi obohatil. ()
Švankmajer je borec mezinárodního věhlasu. A především je i podivínem, se kterým musí být filozofické debaty stejně záživné, jako náročné. Ty největší klady dokumentu spočívají v nahlížení do hlavy tohoto tvůrce a lidí okolo něj. Zvláště interakce s jeho producentem Jaromírem Kallistou jsou nejzáživnější pasáže celého filmu. Právě proto, že jsou jako osobnosti naprosto odlišní. Švankmajer ten introvertní umělec a Kallista jako ambivertní a spíše ten ekonomicky kalkulující producent, pro kterého film nekončí finální projekcí, ale celoživotní pílí na jeho propagaci. A díky tomu, že i osobnosti okolo Švankmajera zde dostávají svůj prostor, si tohoto díla nesmírně vážím. Není dokonalé, rád bych věděl něco o pozadí příprav a natáčení Švankmajerových filmů a kraťasů, ale to je spíše můj soukromý názor, než hodnocení kvalit díla. Jasný palec nahoru a doporučení pro všechny, co mají Švankmajera rádi. 80% ()
Tvorbu Jana Švankmajera nedávám, řadím jej k těm tvůrcům kteří si své psychické problémy řeší skrze uměleckou tvorbu, ale dokument jsem zhlédl :-) ()
Dokument lze v podstatě označit za hodně povedený trailer či teaser k Švankmajerově knize z roku 2018. Jako samostatný kousek má nicméně pořád co nabídnout. Je formálně vyšperkovaný a tak akorát šmrncnutý humorem. Právě jistá míra stylizace může odradit zájemce o seriózní dokument. Dozvídáme se více o Švankmajerovi jako o človíčku v supermarketu a na skútru, než o kontextu jeho tvorby. Pro blázny do jeho tvorby a persony (alespoň pro mne) jde o nesmírně cenný vhled do jeho myšlenek a života, který pobaví, rozpláče a rychle odsýpá. ()
Že to není konvenční dokument, nemusím, myslím, vůbec zdůrazňovat, ten film má několik proudů či ponorných řek, které se pořád vynořují a zase mizí někam do podzemí: jídlo, Eva, Švankmajerovy výtvory, symbióza s Kallistou, atelier; surrrealisti. Všechno má ale své tempo, vše je "dávkováno" tak, aby člověk během filmu ty jednotlivé podzemní říčky pojal a nechal v sobě sklenout. Výborně jsou využity a dotvořeny sekvence ze Švankmajerových filmů, mnohdy to, jak komentují dění filmu, jim dává další život. [...] Hra mezi osobnostmi Švankmajera a Kallisty je dost zajímavá, ale především v jisté groteskní rytmice jejich vzájemných interakcí (neustálé společné jídlo), tak některými aktivitami (Kallistovy kluzáky jsou opravdu skvělé - myslím tím hlavně jednu ze závěrečných pasáží, kde snad Švankmajer mluví o smrti a my vidíme Kallistu přistávat a jeho poněkud urputný výraz - jako by sám přecházel na druhý břeh. To je skvělé sblížení dvou odlišných skutečností, a není jich v tom filmu málo ). [...] Výjimečná mi přijde celá sekvence nakládání Švankmajerových artefaktů na výstavu, jejich vybalování, přípravu atd. Myslím, že v tu chvíli dostane film potřebnou hmotnost, a náhle uteče portrétu osobnosti úplně a soustředí se jen na to podstatné, na hmotné věci, na všechny ty arcimboldovské hračky. Právě v téhle sekvenci začneme mít až fyzický pocit, že se těch věcí lze dotýkat. [...] Z celého filmu pak lze „transmutovat“ (abych zůstal v intencích názvu Alchymická pec - Athanor) dojem, že právě to neustálé přetváření, překonfigurovávání věcí, neustálé vytváření fetišů (ať už těch které se tak nazývají nebo těch které jsou jimi jen svou podstatou) je asi hlavní faseta Švankmajerovy tvůrčí osobnosti. Je skvělé, že člověk k tomu může dospět nikoli jen skrze Švankmajerovo povídání, ale právě skrz tu „zkušenost s hmotou“. ()
Snahu v tomto případě nelze ocenit: surrealista má zmizet beze stopy. ()
Původně se mi do toho moc nechtělo kvůli stopáži - dvouhodinový dokument o jedné osobě... Ale podle mne tam nebylo hluchého místa. Ono to totiž asi není klasický dokument. Je to udělané s použitím podobné techniky, kterou používá Švankmajer ve svých filmech. Takže kdo má rád jeho filmy, zaujme jej i film o něm. ()
Na loňské filmovce promítali dokument o Miro Žbirkovi, kterého mám radši než Švankmajera. Ale budu objektivní. Žbirka jenom vykládal o svém profesním životě a samozřejmě nechyběly ani ukázky z jeho hudební tvorby. A z jeho osobního života se neví vůbec nic. Zatímco Švankmajer: Ikdyž se mi prakticky od něj líbil jenom film Otesánek a Zamilované maso, tak jsem jeho dokument dokázala ocenit víc než ten o Žbirkovi. Kromě výborných ukázek z jeho tvorby, nám ukázali jak se ty scény točily a Švankmajer nám také prozradil něco z osobního života, což bylo milé. Proti tomuto dokumentu prakticky nemám námitek. Líbil se mi. ()
Uzasny. Vtipny. A zasvecujici. ()
Švankmajer je špecifický typ režiséra, o tom sa asi nemusíme vôbec baviť, a v zásade svoje myšlienky a aktuálne pocity premieta do svojich snímkov, ktoré sú značne poznačené rôznymi bizarnosťami. Každopádne ten, kto je fanúšikom tohto režiséra, by si mal tento dokument povinne pozrieť. Pre ostatných je to skôr nezáživná nuda, ktorá ale aspoň čiastočne priblíži život umelca tak, ako na to nie sme zvyknutí. 60 % ()