Každý den odvahu

Jsou filmy, u kterých nevíte pár dní po shlédnutí, o čem byly. A pak jsou filmy, kdy na tuhle jednoduchou otázku nedokážete odpovedet ani v prubehu sledovaní. A to je přesně případ Schormova filmu. Právě v tom tápání hlavního hrdiny, který umí všechno, ale nedělá nic, je zakopaný onen kritický pes. Skutečně dokonalá výpověď o beznadějnosti doby, kdy padly vybásněné ideály let 50. a ještě nepřišlo šedesátkové uvolnění. Evald Schorm je zručný režisér. Neustále divákovi znesnadňuje orientaci v tom, kde se postavy zrovna nacházejí a jak dlouhá doba uplynula ve fikčním světě od scény poslední. Nevysvětluje a hodně toho nechává na domyšlení divákovi (smrt Abrahámova kouzelníka). Je vidět, že herci většinu doby "formanovsky" improvizovali dialogy. Každý den odvahu je dost nedivácký snímek, o dnes těžko představitelných problémech, což ho odsuzuje k roli nedoceněné šedé eminence Nové vlny. (12.03.2010)

"V poslední době se rádo zapomíná. Na moc věcí se rádo zapomíná."                                                                                  Vidět tenhle film někdy v sedmdesátých letech, byla by to bomba. Pro Ty, kdo nezažily, bude zřejmě nudný a skončí někde v odpadu. Zde nejde o nějakou agitku nebo alibistický film. Je tu sice líčen mladý soudruh, ale především jako člověk se svými vztahy. Reálie šedesátých let jsou pro mne navíc cenné, protože mi ukazují, jak vypadal svět, když jsem se narodila. (16.09.2014)

,,Jestliže člověk třeba jen na okamih prohrává to, co miluje, pak se neubráni myšlence, že prohrává i část svého života. (...) Kdo v hlubinách své pochybnosti dohlídne alespoň uzounký paprsek naděje, ten jistě neřekne: prohrál jsem." Socialistické budovatelství ve filmu trochu jinak, s reflexí morální zkaženosti doby, v níž již původní nadšení z naivních ideálů vyprchává. Ryze dobové téma je sice rámcováno nadčasovými myšlenkami a říznuto jistým existenciálním nádechem, ale jinak celovečerní prvotina pánů Schorma a Máši bez silně přítomné dobového kontextu nedokáže fungovat. V tom spočívá genialita (jakožto velmi cenné zachycení doby) a zároveň i obrovská bariéra tohoto snímku. Když jsem ho před časem sledoval poprvé, bylo to těsně po dokumentu z cyklu „Zlatá šedesátá“ a hodně mě zaujal svým neotřelým pojetím tématu, včetně civilních výkonů v podání velice pestré herecké skladby (od mladičkého Abrháma, vycházejícího Libíčka, přes herecky proměňující se Brejchovou či Jiráskovou až po prvorepublikového epizodkáře Václava Trégla či paní Scheinpflugovou, startující v posledních letech svého života výraznou filmovou a televizní kariéru). S odstupem pár let při neplánované reprize už mě tento snímek sám o sobě nedokázal tolik upoutat a nejednou mě víc nudil, než bavil. Po celém světě (včetně Indie!) tolik opěvována československá nová vlna se pro mě čím dál víc stává pouze jedním z mnoha období čs. kinematografie. Z období, která obvykle přinášela jak řádku skvělých filmů, tak řádku takových, které dnes zůstávají pozoruhodné více méně pouze jako dokument své doby, Každý den odvahu řadím do té druhé skupiny. Vychutnal jsem si hláškujícího Vlastimila Brodského (jehož zdejší filosofii "chváliš-chválím-chválíme" si budu asi z celého filmu pamatovat nejvíc), líbila se mi černobílá kamera, občas jsem ocenil onu dobovou výpověď. Taky mě zaujalo, jak tenkrát mohlo být zcela normální zařadit do kulturního programu vedle sebe politický referát a vystoupení kouzelníka.. a toť asi vše. A ani nemusím dodávat, že Jan Kačer je v pomyslném žebříčku mých neoblíbených herců hodně vysoko. 60% (28.08.2020)

S Evaldem Schormem to spolu máme jako na sinusoidě – jednou mě naprosto nadchne, podruhé předloží kousek, ve kterém spolu se příliš nepotkáváme. Tento snímek se bohužel nachází na té spodní části křivky – téma zlomeného budovatele mě příliš neoslovilo (i když v něm byl velký potenciál) a nic na tom nezměnily ani skvělé herecké výkony všech zúčastněných. Tak snad se příště zase trefím! (11.04.2014)

Každý den odvahu, každý den znovu na tahu...film se stále aktuálním názvem i aktuálním poselstvím, možná...ale v pohodě se na tendle film dívá i dnes, působí tak přirozeně a civilně, ostatně jako to nejlepší z nový vlny...člověk ani nemá pocit, že se dívá na film...a nebo naopak, uvědomuje si, že se dívá na film, ale diví se, jaktože to všechno v něm působí tak civilně a obyčejně? To nevím, ale proto se na to tak v pohodě dívá i dnes. (10.07.2011)