Každý den odvahu

Snímek Evalda Schorma, kterým po svých dokumentárních začátcích debutoval v oblasti celovečerního hraného filmu, neměl příliš štěstí. Přišlo na něj jen 300 tisíc diváků, a po úspěchu v zahraničí i od kritiků jej komunisté zavřeli do trezoru. Vypráví totiž příběh obyčejného dělníka z továrny (Jan Kačer), který se plně oddá komunistické ideologii a stoupá po stupíncích výš a výš. Pak však přijdou odhalení stalinského kultu a on ztratí to, v co věřil, a nedokáže se s tím vyrovnat. Trpí tím on, jeho okolí i jeho dívka, kterou hraje Jana Brejchová. Ta zde mimochodem ukáže ze svých vnad o něco více, než jsme zvyklí, ostatně díky ní prý na film přišlo alespoň něco diváků. Ostatní v anketě potvrdili, že film je až příliš hloubavý a depresivní, jak se dozvíme v sekci bonusy, v rozhovorech, od Pavla Taussiga (9:55). Dalšími rozhovory jsou s představitelem hlavní role Janem Kačerem Kačer (3:38) a hudebním skladatelem Janem Klusákem (3:18), ale oba na tak malém prostoru toho příliš k filmu neřeknou. Film samotný je černobílý ve formátu 4:3, s českým zvukem ve stereo a s českými titulky i u bonusů. Ty kromě protipirátského traileru v úvodu disku tvoří ještě filmografie a fotogalerie. (10.08.2019)

Schorm stvořil jednu z nezajímavějších postav (ne)straníka České nové vlny. Postava Jardy je zajímavá hned z několika stran. Jako mladý nadějný straník pracující v továrně má dveře ke komunistické kariéře otevřené. On však jakékoliv povýšení tvrdošíjně odmítá a dál pózuje fotografům u svého soustruhu. Přičemž tak činí s pohnutkami ryze idealistickými, což dokládá i jeho proslov na stranické schůzi. Zároveň už se pohybuje ve sféře stranických papalášů a finančně na tom také není špatně. Dalo by se tedy říct, že v mimopracovním životě už dávno povýšen byl, aniž by si to uvědomil. Postupně však začíná vnímat svou roli prorežimního šaška. Scéna, kdy ho kouzelník jako dobrovolníka vytáhne na pódium se slovy „děláte to přece pro ně“, pak působí až symbolicky. Vnitřní puzení, které ho poté pronásleduje, jakoby ale nemělo původ v ryze intelektuálním protirežimním vzdoru, ale spíše v existencionální bezradnosti. Lidé, kteří ho obklopují, jsou bez výjimky prospěcháři a pokrytci. Schorm zde v podstatě nestvořil jedinou kladnou postavu. Jardovo dilema překračuje meze komunistické reality a stává se platné v daleko širším kontextu lidské existence. (26.08.2010)

Místy povedené tragikomické segmenty a polopatické, leč účinné a hlavně srozumitelné myšlenkové přesahy v mých očích dosti znehodnocuje nesourodý a emocionálně rozháraný děj, v němž se často skáče mezi scénami na úkor rytmické a sdělovací kontinuity a k žádné postavě nelze pevně přilnout a soucítit s ní. Nejlepší jsou komické vsuvky jako vystřižené ze života, psychologická stránka je v kontrastu s mnoha podobně laděnými dobovými snímky zanedbatelná a nevýrazná... (30.05.2016)

Existenciální socialismus v praxi. 1) Filmový debut 33letého Evalda Schorma mi dnes připadá už kapku vyšeptalý. 2) Socialistický "rebel bez příčiny" 25letý Josef Abrahám s manýry vlka ze seriálu "Jen počkej, zajíci" naslouchá Suchého "Klementajn". 3) "Poslouchá tě pan učitel?" ptá se chlapečka 44letý "zuřivý reportér" Vlastimil Brodský (mimochodem - sekne mu to stejně jako jeho filmové ženě 33leté Jiřině Jiráskové) zatímco úderník, který již zastával všechny funkce, 28letý Jan Kačer, vozí na kole svou milou okolo králíkárny...inu, ať se mládí vydovádí. 4) Zaujala mě trefná charakteristika práce socialistického novináře, tak odlišná od dnešní doby: Chválil jsem, chválím a budu chválit... (20.12.2012)

Tam, kde by z tématu rozčarovaného proletáře udělal méně citlivý tvůrce útok na komunistický režim a tvůrce prorežimní zase socialisticko-realistický pamflet, kráčí (v té době již vyzrálý) Schorm zlatou střední cestou. Ač proletářské myšlenky nepodporuje, nestává se jejich soudcem. Dělá to, co málokdo v jeho době. Snaží se projevit empatii s mužem, jež vidí, jak se jeho mladistvé ideály z počátečního zápalu pozvolna mění v pouhý popel, a který zůstává rozkročen mezi lživou iluzí a krutou pravdou. Kačerův protagonista je poté mezi těmito dvěma póly trhán na kusy a divák s ním nejen soucítí, ale je mu na záda naložena bezmála stejná zátěž, jako hlavnímu hrdinovi. Film, který srazí člověka až k zemi a tam ho nemilosrdně nechává tápat až do samého, bezvýchodného konce. (19.03.2017)