Každý den odvahu

Kdybych žil v té době, nebo kdykoli potom během dalších pětadvaceti let, asi bych tenhle film chápal mnohem víc. Na tohle totiž školská moudrost o tom, že jsme tu měli čtyřicet let komunismus, že byl kult Stalina a v šedesátých letech přišlo mírné uvolnění, které skončilo pod pásy tanků spřátelených armád varšavské smlouvy, prostě nestačí. Formanovy ranné filmy ke mně promlouvají mnohem, mnohem více. Moje první celovečerní setkání se Schormem nedopadlo zrovna nejlépe... (21.05.2008)

Tam, kde by z tématu rozčarovaného proletáře udělal méně citlivý tvůrce útok na komunistický režim a tvůrce prorežimní zase socialisticko-realistický pamflet, kráčí (v té době již vyzrálý) Schorm zlatou střední cestou. Ač proletářské myšlenky nepodporuje, nestává se jejich soudcem. Dělá to, co málokdo v jeho době. Snaží se projevit empatii s mužem, jež vidí, jak se jeho mladistvé ideály z počátečního zápalu pozvolna mění v pouhý popel, a který zůstává rozkročen mezi lživou iluzí a krutou pravdou. Kačerův protagonista je poté mezi těmito dvěma póly trhán na kusy a divák s ním nejen soucítí, ale je mu na záda naložena bezmála stejná zátěž, jako hlavnímu hrdinovi. Film, který srazí člověka až k zemi a tam ho nemilosrdně nechává tápat až do samého, bezvýchodného konce. (19.03.2017)

Schorm stvořil jednu z nezajímavějších postav (ne)straníka České nové vlny. Postava Jardy je zajímavá hned z několika stran. Jako mladý nadějný straník pracující v továrně má dveře ke komunistické kariéře otevřené. On však jakékoliv povýšení tvrdošíjně odmítá a dál pózuje fotografům u svého soustruhu. Přičemž tak činí s pohnutkami ryze idealistickými, což dokládá i jeho proslov na stranické schůzi. Zároveň už se pohybuje ve sféře stranických papalášů a finančně na tom také není špatně. Dalo by se tedy říct, že v mimopracovním životě už dávno povýšen byl, aniž by si to uvědomil. Postupně však začíná vnímat svou roli prorežimního šaška. Scéna, kdy ho kouzelník jako dobrovolníka vytáhne na pódium se slovy „děláte to přece pro ně“, pak působí až symbolicky. Vnitřní puzení, které ho poté pronásleduje, jakoby ale nemělo původ v ryze intelektuálním protirežimním vzdoru, ale spíše v existencionální bezradnosti. Lidé, kteří ho obklopují, jsou bez výjimky prospěcháři a pokrytci. Schorm zde v podstatě nestvořil jedinou kladnou postavu. Jardovo dilema překračuje meze komunistické reality a stává se platné v daleko širším kontextu lidské existence. (26.08.2010)

,,Jestliže člověk třeba jen na okamih prohrává to, co miluje, pak se neubráni myšlence, že prohrává i část svého života. (...) Kdo v hlubinách své pochybnosti dohlídne alespoň uzounký paprsek naděje, ten jistě neřekne: prohrál jsem." Socialistické budovatelství ve filmu trochu jinak, s reflexí morální zkaženosti doby, v níž již původní nadšení z naivních ideálů vyprchává. Ryze dobové téma je sice rámcováno nadčasovými myšlenkami a říznuto jistým existenciálním nádechem, ale jinak celovečerní prvotina pánů Schorma a Máši bez silně přítomné dobového kontextu nedokáže fungovat. V tom spočívá genialita (jakožto velmi cenné zachycení doby) a zároveň i obrovská bariéra tohoto snímku. Když jsem ho před časem sledoval poprvé, bylo to těsně po dokumentu z cyklu „Zlatá šedesátá“ a hodně mě zaujal svým neotřelým pojetím tématu, včetně civilních výkonů v podání velice pestré herecké skladby (od mladičkého Abrháma, vycházejícího Libíčka, přes herecky proměňující se Brejchovou či Jiráskovou až po prvorepublikového epizodkáře Václava Trégla či paní Scheinpflugovou, startující v posledních letech svého života výraznou filmovou a televizní kariéru). S odstupem pár let při neplánované reprize už mě tento snímek sám o sobě nedokázal tolik upoutat a nejednou mě víc nudil, než bavil. Po celém světě (včetně Indie!) tolik opěvována československá nová vlna se pro mě čím dál víc stává pouze jedním z mnoha období čs. kinematografie. Z období, která obvykle přinášela jak řádku skvělých filmů, tak řádku takových, které dnes zůstávají pozoruhodné více méně pouze jako dokument své doby, Každý den odvahu řadím do té druhé skupiny. Vychutnal jsem si hláškujícího Vlastimila Brodského (jehož zdejší filosofii "chváliš-chválím-chválíme" si budu asi z celého filmu pamatovat nejvíc), líbila se mi černobílá kamera, občas jsem ocenil onu dobovou výpověď. Taky mě zaujalo, jak tenkrát mohlo být zcela normální zařadit do kulturního programu vedle sebe politický referát a vystoupení kouzelníka.. a toť asi vše. A ani nemusím dodávat, že Jan Kačer je v pomyslném žebříčku mých neoblíbených herců hodně vysoko. 60% (28.08.2020)

Existenciální socialismus v praxi. 1) Filmový debut 33letého Evalda Schorma mi dnes připadá už kapku vyšeptalý. 2) Socialistický "rebel bez příčiny" 25letý Josef Abrahám s manýry vlka ze seriálu "Jen počkej, zajíci" naslouchá Suchého "Klementajn". 3) "Poslouchá tě pan učitel?" ptá se chlapečka 44letý "zuřivý reportér" Vlastimil Brodský (mimochodem - sekne mu to stejně jako jeho filmové ženě 33leté Jiřině Jiráskové) zatímco úderník, který již zastával všechny funkce, 28letý Jan Kačer, vozí na kole svou milou okolo králíkárny...inu, ať se mládí vydovádí. 4) Zaujala mě trefná charakteristika práce socialistického novináře, tak odlišná od dnešní doby: Chválil jsem, chválím a budu chválit... (20.12.2012)