Courage for Every Day
Režie:
Evald SchormScénář:
Antonín MášaKamera:
Jan ČuříkHudba:
Jan KlusákHrají:
Jana Brejchová, Jan Kačer, Josef Abrhám, Vlastimil Brodský, Jiřina Jirásková, Olga Scheinpflugová, Václav Trégl, Jan Libíček, Jan Cmíral st., Josef Krameš (více)Obsahy(1)
Existenciální studie mladého dělníka, který našel smysl života v politické angažovanosti a po kritice kultu osobnosti hledá východisko z těžké morální krize, vypovídá o roztrpčenosti generace "podvedené historií". Schormův debut byl intenzivní provokací k zamyšlení se nad morální zkažeností doby (po osobních výhradách prezidenta Novotného se film dostal do kin s ročním zpožděním, cena kritiky, jež mu byla poté udělena, byla na příkaz oficiálních míst utajena, nesměla být publikována a film byl odstaven). Celý svět kromě Jardy je mravně a lidsky zpustošený, protože na lži a sebeklamu není možné nic lidsky hodnotného vystavět. Z prázdna deziluze se šklebí jiná víra, jež jakoby zvyšuje nihilistický výsměch jakémukoliv nadosobnímu cíli. Schorm přitom svým hrdinou nepohrdá, neboť i přes jeho omyly rozumí jeho trápení. Historie krutého vystřízlivění z ideálů, jež se ukáží být vírou v šikovně namalovaný plakát, je výstražným mravním apelem: kdo potlačuje hlas svědomí, sám se odsuzuje k trpkému osudu ztroskotance.
Mimořádným talentem 60. let se ukázal být Evald Schorm, který hned svou prvotinou Každý den odvahu rozbouřil veřejné mínění. Poprvé se s takovou otevřeností někdo dotkl hroutících se ideálů. Hrdinou je mladý dělník Jarda (Jan Kačer), někdejší svazácký funkcionář, který si zvykl schematické, černobílé uvažování, jedině v práci viděl smysl svého života. Zastihujeme jej však v situaci, kdy přestává rozumět dění kolem sebe, nechápe, proč jeho víra a nadšenectví se stává předmětem nepochopení a výsměchu. Nechápe, že kolem něho se změnil svět, zatímco on ustrnul v dávno překonaných frázích. Stále by chtěl jít příkladem, avšak svými snahami provokuje, zůstává nepochopen i svými nejbližšími, na holičkách jej nechávají i někdejší spolustraníci, kteří si z něho udělali výstavní praporek svých úspěchů. Schorm se však dívá nestranně. Shledává, jak "švejkování" a ležérnost se stávají bezděkým životním stylem, jak opovržlivě projevovaný nesouhlas se zprofanovanými metodami vůbec nemusí vést k hodnotnější nápravě.
(oficiální text distributora)
Recenze (77)
„Kdo má moc?“ Schorm s Mášou svou skepsi ohledně společenského vývoje přenesli na postavu posledního velkého idealisty, muže, který ještě věří. Čemu ale vlastně? Hesla, jichž užívá, ztratila svůj obsah. Společnost, k jejímuž vybudování chtěl přispět, se ukázala být nedosažitelnou utopií. Převážila maloměšťácká morálka. Každý si hledí svého. Hlavně, aby bylo co jíst, co pít, a s kým spát. Mladí veškerými ideály nihilisticky pohrdají, je v nich nahromaděná jenom energie negativní, neproduktivní. Životní cíle ještě nemají. Starým chybí k provedení změn vůle a síla. Životní cíle už nemají. Generační paralely jsou zřejmé, nejde o záležitost určitého věku. Společnost ztratila kontakt s autentickým životem (proto působí tak komicky výlet městských intelektuálů na venkov) a utápí se v přízemnosti. Jarda může tomuto vyprchání ideálů a masovému vzdání se zodpovědnosti buď bezmocně přihlížet, nebo se přizpůsobit. Jakkoli se ale rozhodne, nebude tím popírat vlastní individualitu? Protagonistovo střízlivění je pomalé, bolestivé a Schormem pozorované bez zaujatosti. Nahlíží sice do hrdinova soukromí a neopouští jej ani ve chvílích blaženosti nebo naprosté beznaděje (první, uvolněnější herecká poloha podle mne Kačerovi svědčí lépe než druhá, záměrně teatrální), ale činí tak v zájmu větší plasticity překládaného morálního profilu. Nesoudí. Podobně jako v jeho pozdějších filmech, na Schormovu posedlost ústřední myšlenkou, filtrovanou skrze hlavní mužskou postavu, doplácí postavy vedlejší. Zejména Věra, která navzdory dobře odstíněnému výkonu Jany Brejchové zůstává jednorozměrnou figurou utěšovatelky, šířící okolo sebe veskrze pozitivní vlny (černou barvu ke zvýraznění její bělosti do filmu vnáší absolutně marnotratný Bořek Josefa Abrháma). Přes dílčí zjednodušení a formální prostotu jde v jádru o silnou a nadčasovou výpověď o člověku a zničujících důsledcích jeho dialektické vazby na společnost. 75% Zajímavé komentáře: Radko, Hwaelos ()
Jeden z velmi mála novovlných snímků, který mi bohužel nesedl. Ke konci se to tváří strašně osudově, hlavní hrdina jakoby procházel morální krizí a vystřízlivěním z pozvolného příchodu společenských proměn, ale je to všechno jen v takových náznacích, které mě jenom zlehka líznuly. Vůbec postava, kterou hraje Jan Kačer, je hodně strnulá, jediný emoce vzbudí pouze scéna v hospodě v závěru a to je málo. Nasralo to potentáta Novotnýho, to zahřeje, ale jinak …. na takový ´Tři přání´, podobně demaskující kousek, se to absolutně nechytá, a ty tu byly o šest roků dříve. Evald Schorm prostě není moje krevní skupina, i jeho nejslavnější ´Farářův konec´ mě minul velkým obloukem. ()
Luxusní herecké obsazení, pochmurná režie a podmanivý snímek o rozpadu naivního budovatele. Toho tu nalézáme již v těžké osobní a především hodnotové krizi, z které cesta jen tak nevede. Na svou dobu velmi otevřená výpověď o neudržitelnost i a absurditě své doby, i když tu je většina kritiky podávána spíše v narážkách. Výborný výkon podává titulní hrdina Jan Kačer, za pozornost stojí i velmi charakteristická role Vlastimila Brodského. ()
Střet komunistického idealisty s realitou, s vlastní neschopností normálního citového prožívání. Nesmírně syrový film s výbornými herci. ()
Kvalitní drama. Slibný úvod, silné téma, depresivní atmosféra, výborní herci (a to všichni, ale nejvíc mě zaujala postava Brodského-"chválím"), zajímavý konec. Jako de facto režijní debut více než slušné. K absolutoriu nechybí moc, snad trochu víc přitlačit na pilu, nastínit ještě bezvýchodnější situaci, deziluzi, takhle jsem měl občas pocit, že hlavní hrdina na tom není zase tak moc špatně (jak by určitě mohl být). Naše první filmové setkání s panem režisérem Schormem (opravdu nechápu, že až teď) a po projekci tohoto filmu vím, že jistě ne poslední. "Já jsem ten vůl, co to všechno oddřel a nic z toho nemá." - "Hm, to jsme všichni, ne?" ()
Nadčasové. V koncentračnom tábore žije spoločnosť od dôslednej realizácie osvietenských konceptov neustále, takže vždy je proti čomu rebelovať. Napríklad proti pokryteckému spohodlneniu, žartovným výčinom bez príčiny (ako ich predvádza Pepík Abrhám) alebo celkovej cynickej skepse v štýle uvažovania_ "nič nemá zmysel, nejako to tu doklepeme v tomto kultúrnom marazme". Tak sa vymedzuje hrdina Jarda, zarputilo uľpievajúci na budovateľských frázach a ideáloch 50. rokov. Evald Schorm vystihol perfektne aj celkový otravný modus spoločnosti, ktorý pár tunajším komentárorom znepríjemnil zážitok z filmu samotného, tak i urputnú, nadhľad a vtip postrádajúcu smutnú postavu osamoteného, solitérskeho bojovníka za vyššie pravdy. Poznámka: Dnes sú osamelí buriči rôzneho typu, zväčša usilovne študujú a prahnú po obzvlášť chytrých intelektuálnych pravdách, "ktorým tupá spoločnosť konzumnej stádovitej zábavy" nemôže rozumieť. Spoločným znakom všetkých týchto rebelov proti malomeštiactvu, konzumu, spoločnosti, či rebelov proti rebélii samotnej je strata humoru. Akonáhle dôjde na ich tézy, strácajú nadhľad a urputne s vrhajú do zápasu nielen so spoločnosťou, ale najmä so svojim rozorvaným vnútrom. Partnerské konflikty i rodinné hádky či spory medzi kolegami i kamošmi nenechávajú zvyčajne na seba dlho čakať. V zásade sa teda opakuje schéma tohto Schormovho celovečerného debutu. Preto tá nadčasovosť. ()
"V poslední době se rádo zapomíná. Na moc věcí se rádo zapomíná." Vidět tenhle film někdy v sedmdesátých letech, byla by to bomba. Pro Ty, kdo nezažily, bude zřejmě nudný a skončí někde v odpadu. Zde nejde o nějakou agitku nebo alibistický film. Je tu sice líčen mladý soudruh, ale především jako člověk se svými vztahy. Reálie šedesátých let jsou pro mne navíc cenné, protože mi ukazují, jak vypadal svět, když jsem se narodila. ()
Místy povedené tragikomické segmenty a polopatické, leč účinné a hlavně srozumitelné myšlenkové přesahy v mých očích dosti znehodnocuje nesourodý a emocionálně rozháraný děj, v němž se často skáče mezi scénami na úkor rytmické a sdělovací kontinuity a k žádné postavě nelze pevně přilnout a soucítit s ní. Nejlepší jsou komické vsuvky jako vystřižené ze života, psychologická stránka je v kontrastu s mnoha podobně laděnými dobovými snímky zanedbatelná a nevýrazná... ()
S Evaldem Schormem to spolu máme jako na sinusoidě – jednou mě naprosto nadchne, podruhé předloží kousek, ve kterém spolu se příliš nepotkáváme. Tento snímek se bohužel nachází na té spodní části křivky – téma zlomeného budovatele mě příliš neoslovilo (i když v něm byl velký potenciál) a nic na tom nezměnily ani skvělé herecké výkony všech zúčastněných. Tak snad se příště zase trefím! ()
Jarda se hodně snaží ovlivnit svět kolem sebe. Agitační prací v továrně, nebo motivací ostatních pracujících. Osobní život má ovšem dost komplikovaný a jeho dívka rozhodně nenachází takové zaujetí a potěšení v práci pro stranu. Jeho rozpoložení vyvrcholí projevem naprostého pohrdání a posměchu, kdy všem líným a nedůstojně žijícím lidem kolem sebe vylije na hlavy pivo. Klasický Jan Kačer v 60tých letech plný budovatelské filosofie, rozjetá Jana Brejchová a spousta dalších skvělých herců. ()
Pri podobnom type novej vlny by snáď tápali a možno aj zaspali aj samotní Goddard s Truffautom. Lenže my, čs diváci aspoň vieme, o akej dobe film rozpráva a spoznávame tváre celej hereckej smotánky. Takže pokiaľ vás film nebude baviť a pôjde mimo vás, berte ho ako prehliadku slávnych cameo úloh. Neviem, či nechcem dať dve hviezdy, ale vďaka scéne, kde sa Kačer s Brejchovou zabávajú a vchádzajú do miestnosti, kde stará žena lamentuje nad chorobným stavom svojho muža, prikláňam sa k trom. Je to síce inteligentné a po filme sa vám niečo v hlave rozleží, ale Schorm nielen že nenadbieha divákovi, on sa mu snaží utiecť. Koľko divákov ho aj dobehne, je otázne. Žeby to chcelo ešte v budúcnosti jedno pozretie? ()
Kdybych žil v té době, nebo kdykoli potom během dalších pětadvaceti let, asi bych tenhle film chápal mnohem víc. Na tohle totiž školská moudrost o tom, že jsme tu měli čtyřicet let komunismus, že byl kult Stalina a v šedesátých letech přišlo mírné uvolnění, které skončilo pod pásy tanků spřátelených armád varšavské smlouvy, prostě nestačí. Formanovy ranné filmy ke mně promlouvají mnohem, mnohem více. Moje první celovečerní setkání se Schormem nedopadlo zrovna nejlépe... ()
V šesťdesiatych rokoch sa nahromadili podmienky pre tvorivé vzopnutie mladej generácie filmárov. Každý z nich svoj príspevok formoval podľa svojich dovtedajších skúseností a samozrejme podľa talentu, ktorým disponoval. Evald Schorm medzi predstaviteľov českej novej vlny určite patrí a je to vidieť aj na tomto jeho filme. Napriek tomu ma jeho tvorba neoslovila. Ako by v nej chýbal jednotiaci prvok. Každý den odvahu je celkom zaujímavý film, len mi pripadal akýsi rozháraný. Ťažko bolo v ňom identifikovať čo chce ním režisér vyjadriť. Ako mozaika, v ktorej sa kamienky nedostali na miesta, kam patria. ()
,,Jestliže člověk třeba jen na okamih prohrává to, co miluje, pak se neubráni myšlence, že prohrává i část svého života. (...) Kdo v hlubinách své pochybnosti dohlídne alespoň uzounký paprsek naděje, ten jistě neřekne: prohrál jsem." Socialistické budovatelství ve filmu trochu jinak, s reflexí morální zkaženosti doby, v níž již původní nadšení z naivních ideálů vyprchává. Ryze dobové téma je sice rámcováno nadčasovými myšlenkami a říznuto jistým existenciálním nádechem, ale jinak celovečerní prvotina pánů Schorma a Máši bez silně přítomné dobového kontextu nedokáže fungovat. V tom spočívá genialita (jakožto velmi cenné zachycení doby) a zároveň i obrovská bariéra tohoto snímku. Když jsem ho před časem sledoval poprvé, bylo to těsně po dokumentu z cyklu „Zlatá šedesátá“ a hodně mě zaujal svým neotřelým pojetím tématu, včetně civilních výkonů v podání velice pestré herecké skladby (od mladičkého Abrháma, vycházejícího Libíčka, přes herecky proměňující se Brejchovou či Jiráskovou až po prvorepublikového epizodkáře Václava Trégla či paní Scheinpflugovou, startující v posledních letech svého života výraznou filmovou a televizní kariéru). S odstupem pár let při neplánované reprize už mě tento snímek sám o sobě nedokázal tolik upoutat a nejednou mě víc nudil, než bavil. Po celém světě (včetně Indie!) tolik opěvována československá nová vlna se pro mě čím dál víc stává pouze jedním z mnoha období čs. kinematografie. Z období, která obvykle přinášela jak řádku skvělých filmů, tak řádku takových, které dnes zůstávají pozoruhodné více méně pouze jako dokument své doby, Každý den odvahu řadím do té druhé skupiny. Vychutnal jsem si hláškujícího Vlastimila Brodského (jehož zdejší filosofii "chváliš-chválím-chválíme" si budu asi z celého filmu pamatovat nejvíc), líbila se mi černobílá kamera, občas jsem ocenil onu dobovou výpověď. Taky mě zaujalo, jak tenkrát mohlo být zcela normální zařadit do kulturního programu vedle sebe politický referát a vystoupení kouzelníka.. a toť asi vše. A ani nemusím dodávat, že Jan Kačer je v pomyslném žebříčku mých neoblíbených herců hodně vysoko. 60% ()
Tam, kde by z tématu rozčarovaného proletáře udělal méně citlivý tvůrce útok na komunistický režim a tvůrce prorežimní zase socialisticko-realistický pamflet, kráčí (v té době již vyzrálý) Schorm zlatou střední cestou. Ač proletářské myšlenky nepodporuje, nestává se jejich soudcem. Dělá to, co málokdo v jeho době. Snaží se projevit empatii s mužem, jež vidí, jak se jeho mladistvé ideály z počátečního zápalu pozvolna mění v pouhý popel, a který zůstává rozkročen mezi lživou iluzí a krutou pravdou. Kačerův protagonista je poté mezi těmito dvěma póly trhán na kusy a divák s ním nejen soucítí, ale je mu na záda naložena bezmála stejná zátěž, jako hlavnímu hrdinovi. Film, který srazí člověka až k zemi a tam ho nemilosrdně nechává tápat až do samého, bezvýchodného konce. ()
Náročný snímek. Nepozorný divák s roztěkanou myslí, jakým jsem byla na první pokus já, si na své rozhodně nepřijde. Od začátku jsem nezachytila nitku, celý film jsem tápala, abych se nakonec se protrápila k neuspokojivému finiši. Po zhlédnutí ostatních snímků ze Schormovy režijní filmografie, se k filmu Každý den odvahu hodlám s poněkud odlišným přístupem vrátit. ()
Snímek Evalda Schorma, kterým po svých dokumentárních začátcích debutoval v oblasti celovečerního hraného filmu, neměl příliš štěstí. Přišlo na něj jen 300 tisíc diváků, a po úspěchu v zahraničí i od kritiků jej komunisté zavřeli do trezoru. Vypráví totiž příběh obyčejného dělníka z továrny (Jan Kačer), který se plně oddá komunistické ideologii a stoupá po stupíncích výš a výš. Pak však přijdou odhalení stalinského kultu a on ztratí to, v co věřil, a nedokáže se s tím vyrovnat. Trpí tím on, jeho okolí i jeho dívka, kterou hraje Jana Brejchová. Ta zde mimochodem ukáže ze svých vnad o něco více, než jsme zvyklí, ostatně díky ní prý na film přišlo alespoň něco diváků. Ostatní v anketě potvrdili, že film je až příliš hloubavý a depresivní, jak se dozvíme v sekci bonusy, v rozhovorech, od Pavla Taussiga (9:55). Dalšími rozhovory jsou s představitelem hlavní role Janem Kačerem Kačer (3:38) a hudebním skladatelem Janem Klusákem (3:18), ale oba na tak malém prostoru toho příliš k filmu neřeknou. Film samotný je černobílý ve formátu 4:3, s českým zvukem ve stereo a s českými titulky i u bonusů. Ty kromě protipirátského traileru v úvodu disku tvoří ještě filmografie a fotogalerie. ()
Vlastně dost nepříjemný film s ještě nepříjemnější a nesympatickou hlavní postavou, která tak nějak neví co chce, ale jde si za tím zarputile. V tomhle ohledu před Kačerem klobouk dolů, pojal ho dobře. Film bez záblesku pozitivity, bez špetky pozitivního světla. Film vedlejších postav a rolí. Skvělý kočky nenávidějící děda, neméně skvělá Jirásková, i ten Abrhám pobaví (hlavně když huláká z okna). No a Brejchová je kapitola sama o sobě, ta měla neskutečnou jiskru. ()
Překvapeně jsem si uvědomil, že to formální znázornění existencionální ztracenosti skrze bezexpoziční scény nasvícené matoucími ostrými světly a plné zmatených opilých postav již znám odjinud. Schormova tragédie o místním blbovi, který jako jediný ve svém okolí nepochopil, že systém je jenom platforma k zahálce, lze celkem bez problému re-aplikovat na současnost. Skrývá se v něm mnoho potměšilých detailů, například když obsolentní důchodci si doma vymýšlejí praktické zlepšováky, zatímco stranicky uvědomělý úderník, který "již měl všechny funkce" není schopný holce ani opravit zip u sukně. Stejně tak neokázalé vtipy těží často spíš z kontextu námětu (pořadatel přednášky o neokolonialismu hledá během ní použitelný vajgl v popelníku; mimino pohoršeně plakající po tom, co Abrhám zařve "Hovno!"). K takřka nihilistickému vyústění se sice dostane film přes několik zbytečně tezovitých a teatrálních pasáží (trhání košile included), ale jakkoli se nabízí závěr ve stylu "snitches gets no bitches", je vlastně o tolik škodolibější v tom, že protagonista nemá ani komu prášit. Všem je všechno jedno. Vtipný mimochodem je také to, že Kačerův uvědomělý třídní debílek je zahrán prakticky stejně jako postava milovaného úderníka Honzy Zemana. ()
Kdo v hlubinách své pochybnosti dohlédne alespoň uzounký paprsek naděje, ten jistě neřekne: Prohrál jsem. - Český Muž z mramoru, který už v roce 1964 otevírá ožehavé trockistické téma zrady ideálů revoluce vypráví o několika dnech bývalého slavného úderníka, jenž se zoufale a neúspěšně snaží žít dle morálního imperativu, kterému už se všichni dávno smějí. Skvělý Kačer, skvělá Brejchová, skvělý Brodský, skvělá Scheinpflugová, skvělý Trégl. ()