Nastala chyba při přehrávání videa.
  • ad-k
    *****

    Taková česká realita filmové Itálie let šedesátých. Tématická i obrazová spřízněnost především s Antonionim je neoddiskutovatelná, některé scény nápadně připomínají mistrovu Noc (varovný závěr se svým hudebním podkladem pak především Zatmění), Jan Kačer trefně připodobňovaný k Mastroiannimu / jeho rolím (nejen typově, nýbrž i charakterem své postavy) et cetera. Jistá paralela se pak nabízí i u otázek svobody, pocitu absurdity a práva na sebevraždu; tentokráte však vedou stopy spíše do Francie, a sice za Albertem Camusem, jakkoli je např. téma sebevraždy u Camuse tématem poněkud komplikovanějším (sebevraždu však chápe ve výsledku jako zneuznání / souhlas; je třeba v životě setrvat, neboť ve "vědomí a vzpouře den co den je prokázání jediné pravdy, jíž je vzdor", viz esej Mýtus o Sisyfovi). Postavy filmu, kterým zdánlivě na první pohled tolik neschází, tápají v oblasti osobní, vztahové a samota, všudypřítomná a neoddělitelná (ať už ve společnosti či bez ní), se stává jedním z leitmotivů. Lékařskou terminologií trpí "Návrat ztraceného syna" (potažmo Kačerova ústřední postava) jistou obdobou bipolární poruchy, kdy chvilkový a zavčasu skepsí zažehnaný optimismus / chuť do života nahrazuje nemoc, která ve své podstatě žádnou nemocí být nemusí. Snad jen, spolu se vším, co se s ní váže, přirozenou součástí některých z nás (hlavní postava slovy filozofa "myslí, tedy užírá se"). I proto se všechny ty sondy do duše, rozpravy s lékaři a pokusy o léčbu jeví povětšinou jako liché. Naprosto výstižnou se v tomto kontextu stává filmová replika nezúčastněných, tedy se stavem "architektovy duše" zcela neobeznámených (tentokráte dav žen s hráběmi): "A co mu vlastně je?" Ačkoli je věta pronesena v jiné souvislosti a netýká se duševního, nýbrž fyzického zdraví, lepší podtitulek (pomineme-li podobně zásadní výrok lékaře o tom, že člověk je neustále sám a musí o tom vědět) si "Návrat ztraceného syna" nemůže ani přát... │90%(18.7.2011)

  • Vitex
    *****

    Tento film jsem viděl už dvakrát. A taky jsem viděl hodně jiných českých filmů. Znám nejlepší díla od Vláčila, Chytilové, Herze nebo třeba Němce. Návrat ztraceného syna pro mě ale stále zůstává nejlepším českým filmem a jedním z nejlepších filmů vůbec. Film podobající se hudbě či jakési časové smyčce neustálých katastrof a katarzí. Když člověk pak vyjde z kina, jakoby byl očištěn ( - pokud tedy dokáže naladit stejný tón a aspoň trochu přemýšlet). 28. 9. 2006 : Film jsem viděl potřetí - názor na něj neměním - spíš jsem se v něm ještě více utvrdil. 26. 10. 2016: Už nepočítám, kolikrát jsem tento film viděl, vcelku nebo po kouskách. Žádám všechny - dívejte se na něj, připomínejte si ho a porovnávejte neustále nejen s jakýmikoli současnými českými filmy, ale i se světovými - nebuďte spokojeni s "málem"! (Sorry, je to trochu patetický, ale mám ten film fakt rád... :-) )(6.4.2005)

  • gudaulin
    *

    V jednom z komentářů jsem se dočetl, že má jít údajně o divácky nejpřístupnější Schormův film. Jsem na rozpacích, protože pár jeho kousků jsem v minulosti ohodnotil slušně a Den sedmý, osmá noc mě dokonce svého času nadchl. Pocit z Návratu ztraceného syna by se dal přirovnat k zážitku slepce, který navštíví obrazovou galerii. Ten snímek mě ani nenaštval, ani nerozrušil nebo nezdeptal, spíš mě prachsprostě uspával - a to je v době pozdního odpoledne poněkud překvapivé, protože nic nemůžu svádět na vyčerpání a noční čas. Existenciální krize je sice prevít, ale tohle zpracování je pro mě ubíjející. Možná jen mám taky svou diváckou krizi a období, kdy upřednostňuji jiné žánry a jiný styl režijní práce. Za co je ta jedna hvězdička, vlastně nevím, protože jsem se se Schormovým filmařským viděním a jeho vyhořelými lidskými troskami dokonale minul. Celkový dojem: 25 %.(3.4.2016)

  • mihora
    *****

    Jak lehké je utéct, být jen pozorovatelem, divákem, který netrpí. Utéct do nemoci, protože nemoc každý pochopí, nemoc je norma. Odlišnost se ovšem netoleruje... zevnitř ani zvenčí. "Každej tolik potřebuje, ale nikdo nic nechce dát." "Ze samoty člověk nesmí utíkat, člověk je vždycky sám a musí o tom vědět."(20.6.2011)

  • mchnk
    ****

    Pro mě dnes už klasický Schorm a jeho konec bez konce, který neminul ani tento těžký film. Pan inženýr a jeho žena hledají něco, co vlastně ani nelze nalézt. Ono hledání bez určitého cíle je těžké, lépe řečeno, marné. Jeden to hledá ve vnitřní svobodě, která může mít i formu rozhodnutí o svém životě, druhý to hledá v nutnosti být potřebný nebo cítit, že někoho či něco skutečně potřebuji. Až rozmazlený a chvílemi dětinský přístup ke spořádanému životu je tou hlavní překážkou. Mají vše a chtějí víc. Vnitřní souboje několika zúčastněných a až extrémně přizpůsobivý boj staré generace, lpějící na spokojeném životě své dcery. Brejchová Kačer je výborná dvojice. Herecká i režijní uvolněnost, učebnicový příklad nové vlny v podobě dramatu i lehkého humoru.(25.2.2013)