Návrat ztraceného syna

V jednom z komentářů jsem se dočetl, že má jít údajně o divácky nejpřístupnější Schormův film. Jsem na rozpacích, protože pár jeho kousků jsem v minulosti ohodnotil slušně a Den sedmý, osmá noc mě dokonce svého času nadchl. Pocit z Návratu ztraceného syna by se dal přirovnat k zážitku slepce, který navštíví obrazovou galerii. Ten snímek mě ani nenaštval, ani nerozrušil nebo nezdeptal, spíš mě prachsprostě uspával - a to je v době pozdního odpoledne poněkud překvapivé, protože nic nemůžu svádět na vyčerpání a noční čas. Existenciální krize je sice prevít, ale tohle zpracování je pro mě ubíjející. Možná jen mám taky svou diváckou krizi a období, kdy upřednostňuji jiné žánry a jiný styl režijní práce. Za co je ta jedna hvězdička, vlastně nevím, protože jsem se se Schormovým filmařským viděním a jeho vyhořelými lidskými troskami dokonale minul. Celkový dojem: 25 %. (03.04.2016)

Až příliš vyhraněný autorský pohled Evalda Schorma při mistrné psychologické sondě do duše intelektuála odcizeného jak vlastní identitě, tak i práci, rodině, životu... Až příliš skeptický svět zalidněný vyhořelými postavami duševně pracujících a jejich ,,zoufalými manželkami"... (MILFka Dany Medřické byla opravdu nečekanou rolí.) ,,Vy nejste šťastná. - Žiju, všechno mám... - Jako já..." (04.06.2012)

Schormov jeden z najprístupnejších filmov, pretože sa často zameriava na vzťahy muž-žena, medzigeneračné rozdiely, dokreslené pomerne vtipnými situáciami, napríklad pri obligátnej českej scéne pri stole. Zároveň však vôbec nezľavuje zo svojich umeleckých zámerov, NZS je film psychologický aj alegorický. Zaznievajú netradičné a nie často opakované múdra, najmä pri rozhovoroch s lekárom. Napríklad o otázke osamelosti človeka a ako sa s ňou vyrovnať. Budete prekvapení, možno deprimovaní, ale aj poučení. (10.02.2016)

Že Evald Schorm je neprávem přehlíženou, skutečně klíčovou osobností naší slavné éry šedesátých let. NÁVRAT lze vnímat i jako až sociologickou sondu do života předlednového Československa či jako na selhání jedince, který náhle přestává stačit na svůj dosavadní život a nemůže se přitom spolehnout ani na svou nejužší rodinu. Jednu ze svých vrcholných hereckých příležitostí tu dostává a mimořádně zvládá Jana Brejchová. To už není ani bezmocné děvčátko z VLČÍ JÁMY či bezradná mladá učitelka z MÁJOVÝCH HVĚZD. Tchán a tchyně, žijící snad ještě v časech předříjnové podunajské monarchie, působí anachronně; vnímáme je totiž očima tehdejší současnosti, které pohlížejí do budoucna, k fin de siécle minulého století. Jemnost užitých prostředků, jež nemění nic na ostrosti a nekompromisnosti autorského pohledu, je ozbrojující i mobilizující zároveň. NÁVRAT si ve své nelítostnosti nic neulehčuje: syrovost jeho zpovědi je proto příkladná. Do neustávajících hovorů o potřebě demokracie představuje svým již v dobové podobě syrovým záběrem tolik silných příběhů, hledačské touhy, snahy osamostatnit se láme alespoň načas, do doby, jež se krůček po krůčku dere k bolestnému poznání, že lidoakademie má k dokonalosti daleko a školství, že nemusí být poslední, co by mohlo alespoň poněkud napomoci při řešení problémů, jež jsou zdrojem potíží nakonec nejeden jednpho (18.12.2010)

"Věřím tomu, že člověk má jednat podle svého přesvědčení a nehledět na následky." "Jste toho schopen?" "Ne."    Monotóní hlas vyšetřovatele, pardón vyšetřujícícho lékaře (krásně kontrastuje s hlasem Kačerovým), poklidně vlekoucí se scény střídající den v léčebně s životem nevěrné manželky. Setkání a rozchody,ztráty a nálezy. Život není jednoduchý, vyjádřit jeho zmatek ve filmové podobě není snadný úkol. Evald Schorm se o to neustále pokoušel. Našel svůj způsob vyjádření. Jeho filmy vyžadují diváka vyzrálého, pozorného a životem otlučeného. Moje cesta k němu byla svízelná, od prvotního nepochopení až po opakované návraty a zalíbení. Až nalladěná na klidnou vlnu let šedesátých jsem začala vnímat to podstatné. Pokud se u Schorma nechytáte, radím odvahu k vypnutí televize či přehrávaného souboru. Možná ještě nepřišel správný čas.                                                                                                                                                                 Návrat je jako řada dalších filmů téhož autora podobenstvím. Stěžejní scéna proběhne tak nenápadně, že jí můžete snadno prošvihnout. Jde o náhodné setkání, kdy kněz předčítá dětem podobenství o marnotratném synovi. O synovi, který měl všechno, ale musel to opustit, dřít bídu, aby mu došlo, co vlastně má. Je to příběh o návratu ke kořenům, který je provázený nepochopením těch nejbližších. Ale není důležité nakolik nás okolí chápe, je důležité mít se kam vrátit. Návrat, při kterém se navracivší setkává především sám se sebou. Protože není kam utéct. (04.02.2015)