Nothing Really Happened
Režie:
Evald SchormScénář:
Jaroslava MoserováKamera:
Jiří MacákHudba:
Jan KlusákHrají:
Jana Brejchová, Tereza Brodská, Jan Kačer, Jan Potměšil, Marek Vašut, Zdeněk Žák, Jiří Langmajer, Jiří Pomeje, Vlasta Mészárosová-Šebková, Anna Kreuzmannová (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Blanka (J. Brejchová) je zkušená a uznávaná redaktorka jednoho knižního nakladatelství, a právě pracuje na knize mladého horolezce Františka Andrlíka (M. Vašut). Stará se o své dospělé děti Šárku (T. Brodská) a Vojtu (J. Potměšil) a tráví čas se svým přítelem – advokátem Otakarem (J. Kačer). Její život poznamenaly dvě zásadní události, nejprve když nešťastnou náhodou Šárku jako malou opařila a způsobila jí značné popáleniny. A podruhé, když jí zemřel manžel. Hlavně první neštěstí znatelně změnilo chování Blanky k dceři. Za viditelné jizvy na Šárčině těle se neustále viní a věnuje se jí s přehnanou starostlivostí a péči. U nich doma to má ale za následek spíše jen konflikty a vzájemné nepochopení. Šárka je z matky jen podrážděná a čím dál víc se jí protiví, neboť jí matka nevědomky ubírá vlastní životní prostor. Z toho důvodu matce spoustu věcí zatajuje, aby se mohla alespoň někdy svobodně nadechnout... Evald Schorm, uznávaný představitel „československého filmového zázraku“ 60. let, byl za doby tzv. normalizace jedním z „nepohodlných“ tvůrců, kterým byla práce u filmu zapovězena. Jeho posledními filmy se staly na dlouhou dobu Psi a lidé nebo televizní film Úklady a láska – oba z roku 1971. K režii celovečerního filmu se vrátil až po dlouhých sedmnácti letech v době opětovného uvolnění na konci 80. let. Film Vlastně se nic nestalo z roku 1988, o matce, co si až přehnaně klade vinu za něco, co již pominulo, se však stal jeho posledním. Režisér se premiéry filmu nedožil a zemřel čtyři měsíce před ní. Za scénářem stála lékařka, diplomatka a politička Jaroslava Moserová-Davidová – která dlouhá léta působila na klinice popálenin 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. (Česká televize)
(více)Recenze (33)
Tak jednoduchý, povrchní a odfláknutý film bych od E. Schorma opravdu nečekal. To vše bylo završeno trapnými hereckými výkony Brejchové, Kačera a Brodské. ()
Divný postavy, divný vztahy mezi nima, divnej příběh, divnej film... Zajímavý je, že Brejchová a Brodská tady hrajou matku a dceru a působí to naprosto nepřirozeně. Brejchová mi navíc připadala jak pod vlivem omamnejch látek. Nad jejim hereckym výkonem jsem chvílema kroutil hlavou. Jinak jsem vůbec nepochopil, co tim chtěl básník říci. Pobavily mě nějaký ty dobový reálie z konce 80. let. Hlavně teda vexlák Pomeje. A pak jsem taky chcípal smíchy z Vašuta, kterej nosil furt pumpky. ()
Poslední film Evalda Schorma je plný nepochopení, arogance, hysterie a strachu. Dramatický příběh matky a dcery, tím spíš, je-li ztvárněn víceméně v autentickém pojetí Jany Brejchové a Terezy Brodské, včetně výchozí situace, která nabízí poměrně slušný základ pro pozdější vývoj událostí, vypovídá v až bolestně intimní rovině o vztazích deformovaných složitými mezigeneračními rozdíly, o pocitech obou žen, o jejich vzájemné lásce i nenávisti, o nenaplněných milostných vztazích dcery, která touží uniknout ze všední každodennosti. Film je v mnoha ohledech nevyrovnaný, takřka bezprizorní, některé motivy (jako např. vstupní monology Brejchové na kameru) mají spíše dekorativní charakter, jsou zbytečné a pro diváka matoucí – bezesporu se na to všem podepsala únava i skepse, s níž Schorm zápasil v podstatě od okamžiku, kdy mu byla znemožňována či výrazně omezována umělecká činnost. Předčasným skonem byl ukončen nejen život tohoto laskavého a citlivého člověka, ale i šance na znovuvzkříšení Schormova mimořádného talentu, jakým udivoval v šedesátých letech nejen na filmovém plátně, ale později, během normalizace, i na jevišti pražského Divadla Na zábradlí. ()
Po dlouhých sedmnácti letech (posledním snímkem natočeným před toto pauzou byli Psi a lidé z roku 1971) byl Schormovi umožněn návrat za kameru. Těžce nemocný a unavený režisér přijal plytký scénář Jaroslavy Moserové bez u něj obvyklé chuti a zápalu pro věc. Nijak se nepodílel na jeho úpravě. A jelikož se nemohl opřít ani o herecké výkony obou hlavních protagonistek, vznikl film nicotný a možná i trochu zbytečný. Tohle Schorm nejspíš neměl zapotřebí. ()
Na poměrně nezáživném filmu je pozoruhodné, jak Jana Brejchová v osmdesátých letech strašně rychle zestárla. A Tereze Brodské poměrně dlouho trvalo, než se vypracovala, tyhle její začátky jsou dost nesnesitelný. ()
Dramatický příběh ženy, která celý život trpí svou nešťastnou chvílí, kterou poznamenala dceru. Ačkoliv si to ani jedna z nich nepřizná, snaží se každá žít svým vlastním životem, ale nejde to. Krásná sonda do duše dvou žen, která jedna na druhou žárlila, ale nikdy si to nedokázaly přiznat. ()
Karla rodí. Co mám dělat? Ukliďte sklep! 1) Film na mě působí, jakoby se tvůrci prostě zastavili u okna, pohlédli ven a chvíli setrvali v pozorování ulice a každodeního lidského hemžení. Absenci nosného příběhu nahrazuje vnímavost ke každodennímu životu pozdně socialistické Prahy. Květa je na školení, vrátí se za 14 dní. 2) Vztah hysterické matky (48letá věrohodná Jana Brejchová) a její dcery, která je na matku alergická (20letá Tereza Brodská) je podán lidsky přístupně, vnímavě a s porozuměním. 3) Ve vedlejších postavách to moc slušelo 22letému Janu Potměšilovi (syn), 28letému Marku Vašutovi (horolezec) a 22letému Jiřímu Langmajerovi (nápadník). ()
Vlastně se nic nestalo. A vlastně by se vůbec nic nestalo, kdybych si tento snímek odpustil vidět. Tak špatně provedenej a zfušovanej film jsem od Evalda nikdy neviděl. Holt většina režisérů v pokročilejším věku začíná senilnět a vidět svou vlastní zdegenerovanou vizi, jak by měl film vypadat. Byl to jeho poslední režisérský počin a premiéry se ani nedožil. Možná je to způsobeno i tím, že se k režii kvůli komoušům dostal až po sedmnácti letech a takhle to bohužel dopadlo. Naprosto se vytratila aura, která dělala jeho filmy zajímavými a vždy něčím výjimečnými. Vůbec bych ani podle jediného náznaku nepoznal, že by režie odpovídala Evaldově duši. Tohle bylo zdlouhavé tápání, mizerné a hloupé dialogy, velmi špatné herecké projevy všech, i mé milované Janičky Brejchové (její pohledy do kamery, patetické proslovy a moudra ze života, které se prolínaly mezi dějem byly jako pěst na oko). I když Jana Brejchová je i ve skutečnosti matkou Terezy Brodské, zde to působilo, jako by k sobě vůbec nepatřily. Hudba Jana Klusáka jako by ani nevěděla, co a kde má zrovna hrát. Střihy a dramaturgie, nástupy nebo ukončení jednotlivých scén hrůza. Špatně, všechno špatně. Jen z úcty k osobnosti pana Schorma hodnotím za dvě. ()
V televizním programu mě zaujala synopse, ale docela jsem se spálila. Snahu tvůrců o realistické psychologické drama zlehčují nechtěně vtipné monology paní Brejchové do kamery, toporné herecké výkony a scénář vlastně taky za moc nestál... ()
Bohužel úplně přesně nevím, co mělo být filmem řečeno. Asi že život není peříčko a jsou lidé, jež ho naprosto nezvládají a mají problém se vůbec nějak udržet v chodu. A že když někdo udělá chybu, táhne se to s ním celý život. A že děti jsou problém když je člověk má, i když je nemá. A to je asi tak vše. Je znát, že film má daleko na víc, některé momenty mají sílu. Myslím, že jde v jádru prostě "jenom" o nepovedený film...50% ()
Hm... Uvzdychaná hysterická Brejchová... ()
Podivný a nezáživný film, který přibližuje komplikovaný vztah mezi matkou a dcerou. Na české poměry hodně slabé. ()
"Vina trvá, pokud člověk nedokáže sobě odpustit." Film o komplikovaném vztahu matky s dcerou, který je zatížen jejím přetrvávajícím pocitem "viny" za popálení dcery v dětství. Ač je Jana Brejchová matkou Terezy Brodské i v reálu, nějak jsem jim ten jejich složitý rodinný vztah ve filmu moc nevěřil. Vůbec jsem asi nezažil moc filmů s Janou Brejchovou, ve kterých by mě tak málo zaujala jako zde. Moc mě nezaujalo ani quasi umělecké režijní pojetí (s podivnými flashbacky) ze strany už v té době nemocného Evalda Schorma. Možná k tomuto jeho loučení s režisérskou kariérou po tolika letech odmlky ani nemělo dojít. Ne že by ve filmu nezaznělo pár zajímavých myšlenek a to zejména v monolozích Brejchové (viz třeba "Co když je umění žít, skutečně umění. A musí být k tomu nadání. A to já nemám"). Ty se my však sami o sobě zdály spíše rušivé. Jakoby byly z jiného filmu. Jinak veškeré vedlejší linky příběhu mi přišly dost nudné a většina postav nezajímavých. Takže ve finále ty dvě hvězdičky jsou fakt maximem, co jsem schopen dát. A to i z úcty k Edvardu Schormovi, který si ale rozhodně zasloužil lepší rozlučku. ()
"Ty jsi jí před pár lety ublížila a do teďka z toho děláš tragédii." Kačer je tady velmi civilní. Mně se to jeho herectví tady líbilo. Daleko větší problém jsem měla s Brejchovou a Brodskou. Stejně jako u Citlivých míst. Jak kdyby obě byly v křeči. Nevím. Tři hvězdy hlavně za vedlejší postavy (Vašut, Langmajer a Potměšil). ()
Dávám za dvě: nesnesitelné obrazové zpracování vnitřních monologů Brejchové; Kačer s nabarvenými vlasy (nebo vousy?); Brodská i přes své hnědočerné oči překvapivě v mládí přitažlivá; mnou nepochopená scéna v nemocnici, odkud se vrací Brodská domů v postpubertě, ačkoli ji matka opařila v dětství a hospitalizace měla trvat jen pár měsíců; a v neposlední řadě Vašut, který k mému překvapení prokázal, že se v jeho životě vyskytovala i období, kdy dal ránu bez Prostenalu. Neuvěřitelné. ()
Dívám se na hodnocení ostatních a říkám si, ještě že nejsou oficiální kritici, jinak by všichni filmaři a herci ztratili chuť natáčet. Hodnocení pod tři hvězdy je u tohoto filmu opravdu nefér. No, však ona změna na vyšší hodnocení přijde až s věkem... ()
Skvělé herecké obsazení s výbornou Brejchovou která byla chladná jako kámen. Mladé ucha jsou pro zasmání. Potměšil, Langmajer, Vašut, Pomeje. Jen ta Brodská byla tak šíleně protivná až hanba!! ()
ZENITH. ()
Docela složitý film, téma, které opravdu člověka optimismem nenaplní. Terezu Brodskou mám rád snad ve všech filmech, kromě tohohle, tady je neskutečně podrážděná a své matce za celý film snad neřekne jedno normální slovo. Stejně tak Brejchová celý film kouká jak když máte jednou za dvě měsíce depresi. Nijak celé situaci nepomáhá ani krásná chata někde na horách nebo postava Jana Kačera, který jako přítel Blanky řeší své neúspěchy a problémy. Vztah Andrlíka a Šárky je vlastně jediné pozitivní co ve filmu najdete. Nejvíc mi bylo líto asi postavy Vojty, který tam lítal jak hadr na holi a nikdo se ho v ničem nezastane. Někdy mi přišlo, že všichni maličko přehrávají. ()
Scénáristicky velmi silné a nosné téma. Monology Blanky (matky), které vstupovaly nahodile do děje, jsem zpočátku vnímala jako rušivé, ale později jsem je přijala jako jakousi připomínku experimentální nové vlny. Následně se pro mě staly silnou vodící linkou příběhu a nutily mě se zamýšlet nad existenciálními otázkami. Jako, kdyby dekonstruovaly nejen vizuálně, ale i obsahově celou výstavbu filmu. Domnívám se, že to, jak násilným způsobem byly do děje vkládány, mělo svůj význam. Schormovi tedy nejspíš šlo o zobrazení toho, jak na matku pohlíží svět a o obraz toho, jak nahlíží matka sama na sebe a na svět. Právě díky tomu tak vytvořil dva odlišné pohledy. Bavila mě i banalita situací, nejednoznačnost a směšnost některých scén, za kterými se však skrývali úplně normální cítící, křehcí a chybující lidé. Osamělost a bezradnost matky byla naprosto frustrující – o to víc byla úžasná scéna, kdy ji vyvedl kolega na střechu, kde měla možnost podívat se na věci z nadhledu, kde nejspíš poprvé řekla nahlas, proč se donekonečna obviňuje a co prožívala, když se „to“ tehdy stalo. Perfektně byla zachycena i její retraumatizace. A to, co je zde popisováno jako hysterické, mi přišlo neskutečně pravdivé vyjádření vnitřního žalu a bezvýchodnosti. Byla to odpověď zoufalého člověka na zdánlivě normální svět. Odpověď člověka, který si už nechce nasazovat dál masku a který chce zase cítit, protože si to kdysi zakázal. I přesto, že mnohdy vázly herecký výkony, pro mě to byl intenzivní snímek o odvaze a síle lidského ducha postavit se vnitřním démonům. O složitosti vztahu matka a dcera ve filmu x matka a dcera v civilu netřeba se vyjadřovat. ()