Zrcadlení

V uzavřeném černém sále by to mělo působit ještě i jinak. // Mnohovrstevnatost vybízí k opětovnému, již ne na pocity ale na strukturu soustředěnému shlédnutí. // Onen tehdejší černobílý materiál dělá polovinu úspěchu; chápu, že dnešní dokumentaristé používají digitál (je to levnější), ale mrzí mě, že se nikdo z českých či slovenských (anebo je, bratry, budu muset ještě líp prostudovat) autorů neodhodlá jít ve stopách tohoto metafyzického a komplexního stylu Schorma, Špáty, nebo třeba Hanáka (Obrazy starého sveta) - tato díla jsou rovněž lyrikou, výtvarným vyjádřením, hloubkovou esejí. (10.11.2010)

"Život je potřeba žít v takových dnotěsných úsecích. To znamená - každý den, každý úsek života zároveň v sobě obsahuje uspokojení, cíl, smysl a jestliže člověk ten smysl přítomného okamžiku nedokáže do toho přítomného počínání, do té přítomné práce, když to do toho nedokáže vložit, tak v takovém případě už je to rozhodně kriterium člověka, který kandiduje na psychoneurosu." (26.04.2011)

Evald Schorm, slavnější pro své hrané filmy, se v tomto nedlouhém dokumentu snaží o „odraz“ hlubokých lidských tužeb tváří v tvář nemoci a smrti. Protože stejně jako štěstí vyzývá k rychlému uchopení a okamžitému prožití, utrpení nutí člověka naopak k větší kontemplaci, k přemítání nad vlastním životem. Je to prostor, který ve své bezútěšnosti vede k přehodnocování minulosti a předjímání budoucnosti. Je snad nemoc nějakým symbolickým následkem za činy, které jsme spáchali dříve? Využili jsme čas zdraví opravdu dobrým a aktivním způsobem? A jaký způsob je vlastně aktivní a dobrý? Co je podstatnější – užívat si života, nebo ho sdílet s druhými? A co je větším prokletím – je to skutečně smrt a nebo spíš život, který je plný samoty? Velmi podstatné existenciální otázky jsou pak doplněny výbornou Schormovou režií, skvělou hudbou a silnými symbolickými obrazy. (07.12.2016)

Monolg dívčiny co si sáhla na život,hodně mě to zasáhlo, takového člověka bych si přál mít za přítele 🙂 Nejvíc si cením asi přátelství, to asi jsem došla k názoru že to je jediná hodnota vůbec mezi lidma. Teda nikoliv tedy láska myslím přátelství. Proč ne láska? Láska se mi zdá sobecká. Tak jaký přátelství? Takový svobodný na stejné úrovni naprosto nezávislý, ale přitom maximální, já nevím já jsem na to snad mladá já pořád hledám co lidi drží nad vodou, to nemůžu pochopit. Někdy si myslím že snad to že nepřemýšlí, že jsou prostě jenom jako nějací živočichové protože živočichové ti si žijou, aniž by to věděli. Ono je to lepší být sama, než než s lidmi s kterými bych měla nějak trpět, to je takový přehnaný a velký ale to že mě to otravuje mluvit, otravuje no… Kdyby se dalo najít něco, já myslím že by to šlo, nějaký přístroj který by navodil frekvence mozku na frekvenci toho druhého, takže by ses nemuselo mluvit dalo by se to sdělovat nějak přímo, protože ty slova jsou často nevhodný já to tak pociťuji... (02.01.2020)

V první polovině dosti těžkopádné a strojené se spoustou přemoudřelých monologů lidí od doktorského fochu. V téhle části to zároveň dokument připomíná víc (větší množství mluvících hlav a zachycených rozhovorů z nemocničního lůžka). Teprve druhá půlka má opravdové grády. Obraz a zvuk se definitivně oddělí a fungují spolu v kontrapunktu. Tahle část, kde lidé (jak se domnívám, pacienti po neúspěšné sebevraždě) mluví o smyslu života, mnohem víc připomíná filmovou esej, podobnou Špátovu Největšímu přání. (25.07.2020)