poster

Park Row (festivalový název)

  • anglický

    Park Row

Drama

USA, 1952, 83 min

  • Brylin
    ***

    Znatelně svižnější než "Nahý polibek". Fuller vzdává poctu americké novinařině a zobrazuje bouřlivá devadesátá léta devatenáctého století, kdy newyorské deníky vznikaly i zanikaly náhle a dobrý nápad a inovativní styl znamenal rychlou cestu na výsluní. A také osinu v kalhotech konkurence... Snímek má spád, dobré komediální i dramatické momenty a nechybí mu opravdu nic, co dělalo v 50. letech Hollywood Hollywoodem. Tři a půl hvězdy.(2.7.2011)

  • hazaba
    ****

    Vznik deníku Globe a čeho se rivalové nezaleknou, aby vás mohli zničit... Druhý film Fullera, který jsem viděla, a opatrně začínám tvrdit, že jeho rukopis je znát - ať už se týká příběhu či záběrů kamery. Občas člověk nedokáže rozlišit, co je skutečnost a co je jen jako (hlavně v případě jedné scény jsem byla hodně na vážkách), ale jinak velká spokojenost. Musíte se ovšem přenést v čase a zvyknout si na styl, kterým se filmy točily v padesátých a šedesátých letech - mluva, pohledy, gesta...(1.7.2011)

  • Vodnářka
    ***

    Typický příběh, typičtí záporáci, typicky kladní hrdinové, typicky vtipné vtípky, typická zápletka, typicky zajímavé prostředí, typicky krásné ženy, typičtí gentlemani, typicky velmi dobrá kamera a typicky precizně vybíraná hudba, typicky nerušivý střih. Typický Hollywood 50. let, který sice obrovskou euforii nepřinese, ale typicky dobrý film si zaručeně vychutnáte.(2.7.2011)

  • Bluntman
    ****

    (46. MFFKV) Udivuje mě, že film, který vede k sekundární gramotnosti, je přijímán tak, že se nekriticky přejímají informace o něm poskytnuté. PARK ROW opravdu není typické dílo své doby, které by bylo (pouze) vášnivou poctou americké novinařině. Pokud přistoupíme na biografickou legendu o Fullerovi, který své "nejosobnější dílo" údajně "financoval z vlastní kapsy", je dobré si všímat odklonů od konvencí a norem americké kinematografie 50. let, když se tvůrčí kolektiv vzhledem k produkční nezávislosti nemusel přizpůsobovat tzv. house style studií velké pětky a malé trojky klasického Hollywoodu. V PARK ROW jsou sice k vidění a slyšení některé formální postupy, které ve 40. letech zpopularizoval a ustálil OBČAN KANE, ale zároveň se z nich vybočuje: naznačí se flashback, ale nakonec se o něj nejedná, protože je vyprávění chronologické a lineární; pracuje se s více plány najednou a hloubkou pole, ovšem kamera není statická a na svou dobu je netypicky odpoutaná. Formálně tak jde o nebývale sebevědomý počin, jehož upozorňování na/podvrácení kodifikovaných postupů odpovídá nejenom oné ve filmu explicitně zmíněné "poctě americké novinařině", ale i významům, u nichž je třeba trochu namáhat mozek a interpretovat. Média (včetně toho kinematografického) jsou zde ukázána jako ta, která mohou podporovat demokracii. V 50. letech, které byly charakterizovány tzv. Honem na čarodějnice, věc jistě vítaná. V takovém případě lze pochopit i nutnost v podobě dodržení ustanovení heterosexuálního páru v závěru, ačkoliv se spíš než dva lidi dávají demokraticky dohromady dva rozdílné názory a přístupy.(3.7.2011)

  • StarsFan
    ***

    Mnohem přímočařejší, hollywoodštější a plynulejší než The Naked Kiss, další film z Fullerovy filmografie, který byl letos MFF v Karlových Varech uveden. Což se sebou krom zjevných kladů (nemusíte namáhat tolik mozek, méně scén kvůli stáří vyznívá (nechtěně) vtipným dojmem, pravděpodobnost nudění se je mnohem nižší) nese i jisté zápory (The Naked Kiss disponuje silnějším příběhem i jednotlivými scénami). Dávám tedy u stejné hodnocení jako druhému, v tomto komentáři několikrát zmíněnému Fullerovu filmu, byť jsou Park Row a The Naked Kiss filmy v mnoha aspektech odlišné. [MFF Karlovy Vary 2011](2.7.2011)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace