Recenze (1)
Na prastarém vzoru utkaném z barev jakoby sálajících přímo z Matky Země si hoví pět bábrlí : obřadně vítají nalezeného kojence do společenství ; z jejich zaříkadel zní, nač my často zapomínáme, totiž že zdar jedince a zdar celku jedno jsou. Tak začíná "Beškempir" (doslova "Pět babiček" - jméno hlavní postavy, skvěle ztvárněné synem debutujícího režiséra), snímek, který nám s až dokumentaristickou věrností skutečnosti představuje kyrgyzskou vesnici s jejími tradicemi a tlupou dospívajících dětí. Nespoléhá přitom na poutavost příběhu, neobvyklost námětu či tvůrčí svéráz. Vše je tu obdivuhodně prosté a skromné a také nebývale hodnověrné, ačkoli o nějakém objektivním popisu nemůže být řeči : režisér a jeho kameraman se na svět dívají střídavě černobíle a barevně, a vždy očima básníka ; jejich pohled je lahůdkou pro ty, kdo rádi pobývají ve světě zkrášleném poezií. Nenacházím na "Beškempirovi" žádné slabiny a nechce se mi vynášet určité okamžiky na úkor ostatních. Snad jen pár slov k poslednímu záběru : zatímco babičky někde za rohem tkají obřadní koberce, čtveřice dětských rukou hraje kolíbku. Po tisíciletí, od dětství na pokraj smrti lidské ruce hrají hry, které je včleňují do živého koberce, pomáhají jim uskutečnit sebe sama v přirozeném nadosobním vzoru. Pracujeme na společné věci, sami jsouce uzlíky v koberci, jehož ornament nám možná není souzeno nahlédnout. Představuji si, jak celý národ najednou vstává od počítačů a televizí, odhazuje mobily a tablety, vychází s prázdnýma rukama ze supermarketů, nechává služební vozy stát na křižovatce a s nejbližším bližním začíná hrát kolíbku.... ()