Zítra to roztočíme, drahoušku...!

Pokud čekáte vyčerpávající rozbor tohoto filmu, určitě se do čtení komentáře nepouštějte. V souvislosti se Schulhoffovými filmy vídám tolik rozsudků se slovem "normalizační", že se kolikrát nemohu ubránit smíchu. Je však spíše smutné, kolik lidí je schopno řadit mnohé filmy mezi normalizační splašky jenom na základě toho, že vznikly v období normalizace. U českých filmů to zamrzí mnohem více, jelikož v naší kinematografii se Brežněvův vliv odrážel vůbec nejméně (stačí zabrousit do jiných národních kinematografií východního bloku - prach a bída sedmdesátých let je na nich znát mnohem více). Snad je nevděčnost diváctva k filmům sedmdesátých let způsobena silným kontrastem s předcházejícími léty šedesátými, právem označovanými za zlaté období (nejen) české kinematografie. V šedesátých letech mladá generace absolventů FAMU po boku se starými lišáky rozbíjela tabu minulosti a vzpomínala na druhou světovou válku i následné komunistické utužování v padesátých letech. Po intervenci v osmašedesátém však museli filmaři začít vymýšlet něco jiného, protože nová vlna zašla pro komunistickou cenzuru až příliš daleko. Hlavní doménou filmů sedmdesátých let se proto staly konkrétní osudy lidí v přítomnosti, a také různě fantaskní pohledy na budoucnost nebo alternativní realitu (Lipský a Vorlíček s Macourkem dokázali v tomto tématu usednout na samotný trůn crazy komedie). Paradigma hodnot českých lidí a rodin bylo s kolísající vážností bravurně znázorněno například v kultovní dilogii Marie Poledňákové. Schulhoff se jako několik dalších režisérů rozhodl pustit do satiry s tématem mezilidských vztahů (jako odkaz na budoucnost můžeme v jeho filmech považovat už samotné názvy, pro něž je typický budoucí čas doplněný zdrobnělinou v pátém pádě). Pro všechny tyto filmy však platí společný jmenovatel - pod nesmírně vtipnou fasádou se TAKÉ nalézá velmi ostrá kritika společnosti. Netlačí se na pilu tolik jako o dekádu dříve a filmy si ze sociální a politické situace střílí mnohem nenápadněji, ale o to sofistikovaněji. Snaha kulantně oblbnout cenzuru se však negativně odrazila také u diváků, kteří po agresivní filmové tvorbě šedesátých let trochu zapomněli koukat pod povrch a spokojili se s žánrovým začleněním těchto filmů = komedie. Výjimkou nejsou ani Schulhoffovy filmy, které jsou sice zábavné a většinou vtipné, ale rozhodně nepojednávají o ctnostných vlastnostech lidí. Nepoučitelnost a nenapravitelnost je v podstatě vyjádřena už samotnými názvy jeho filmů. Podobným případem je také Zítra to roztočíme, drahoušku. Povrchní závist a marnivost českých "maloměšťáků" je zde zobrazena naprosto dokonale, nejen ze scénáře, který nikdy žádnou hlášku nenechá bez ironického významu, ale i z jemného neverbálního projevu našich herců (silná generace zůstává silnou i v jiných filmech než hvězdných). Film velmi ošklivě nastavuje zrcadlo početné části populace a také dnes zůstává velmi aktuální (stačí se podívat na libovolné diskuzní fórum, nebo si třeba zajít do supermarketu nebo na úřad). Ještě bych rád podotkl, že dělat nutné kompromisy ve svých filmech neznamená stát se anální subinkou cenzury - ono je to vždycky trochu složitější (vzpomeňme si na Nezvala). I proto je smutné, že nikoli nejlepší, ale přesto zajímavé filmy Petra Schulhoffa jsou často házeny na smetiště spolu se skutečnými ukázkami normalizačního poklesu, které mají na svědomí až příliš přizpůsobiví a netalentovaní režiséři, jako byl Steklý nebo Trapl. Vrcholem ironie pak je, že nejlepší české komedie byly natočeny právě v normalizačním období. Dnešní rádobymoderní veselohry jim nikdy nesahaly ani po kotníky, a to včetně opěvovaných Pelíšků. 75% (26.06.2012)

Ty sociálně-kritické filmy Schulhoffovi až na asi dvě výjimky (Dědeček, Miláček a když přimhouřím oči, tak snad i Šéf) nijak moc nešly. Ne že by ten film nebyl zábavný, ale je to jen díky hercům, kteří si role užívali. Jinak mírně přehnaně exponovaná sousedská žárlivost je jako téma nosná, ale chtělo by to třeba větší koule a jít až do destruktivních konců, ne se pořád smířlivě držet zpátky a konec udělat jako nekonec, protože nevím, co s tím (absolutně jsem nepochopil, když je chtěli ti mladí usmířit, proč se fakt nevzali a proč v rozhodující chvíli zmizeli?) Přidanou hodnotou tohoto filmu je stará Praha, když to ještě byla stará Praha, a ne soubor nesourodých moderních developreských projektů. (17.10.2022)

Závisť a malomeštiactvo v susedských vzťahoch v trochu zastaralom filme. Zostarol možno aj viac ako predvojnové filmy s Novým. Zabaviť sa pri ňom dá, len presun do paneláku je rýchlejší, ako by som čakal, až som si musel overiť, či som niečo neprespal. –––– To mi nechceš říct, že ládujou řízky každej den. A my žužláme tlačenku s cibulí. (01.04.2014)

Novákovi vs Bartáčkovi. Obě maloměšťácké rodiny si navzájem dělají naschvály a vymýšlejí různé fígly ve snaze vypadat "hogo fogo". Ve filmu se odráží typická česká vlastnost - závist. Myslím, že i v dnešní době existují nějací "Novákovi" a "Bartáčkovi" a "sousedská válka"je reálný pojem. Tato komedie patří k těm nestárnoucím a je obsazena vynikajícími herci. Nejlepší výkon podávají Miloš Kopecký, kterému zdatně sekunduje Iva Janžurová, hned po nich bych zařadila Stellu Zázvorkovou. Pozadu nezůstávají ani "béčkoví" herci František Peterka a Luděk Sobota. (03.07.2009)

Herecký koncet čtyř hlavních postav mě vybízí opakovaně ke zhlédnutí tohoto filmu. Jednoduchá zápletka, prostor pro spoustu vtipu, nenáročné podívání. Trošku pokulhává rovina řešení sporů na úřadech (jak to tehdy totalitně hezky fungovalo :-) ) a režisér měl mít šťastnější ruku pro výběr herců do rolí dětí - Sobota a Veškrnová jsou kvalitativně někde zcela mimo. Ale motorista Kopecký ve žluté kšiltovce je k sežrání. (06.03.2011)