Rizi
Dni
Days
Obsahy(1)
V zenovém filmu o péči, nerušeném splynutí s přítomností a prchavé intimitě uprostřed anonymní velkoměstské džungle snímá tchajwanský mistr Tsai Ming-liang tělo svého dlouholetého partnera Lee Kchang-šenga s mimořádnou něhou. Dny jsou dílem, které občerstvuje smysly a vyzývá k radikálnímu zpomalení a zbystřenému vnímání sebe sama i světa kolem nás. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (10)
Pro mnohé nesnesitelné tchaj-wanské meditační drama o jednom osamělém a citlivém muži, hledajícím útěchu v masážích. Pro představu, sestává z mnoha minutových statických záběrů, kde sledujeme postavu připravovat jídlo, spát či prázdně koukat do kamery. Šel bych sám proti sobě, kdybych tvrdil, že jsem si to jako celek užíval, přesto se Dnům v určitých chvílích působivě daří přenášet pocity postavy z plátna na diváka a to až fyzickým a terapeutickým způsobem. (Přirovnal bych to k zážitku z ASMR). Být to o hodinu kratší, jsem mnohem spokojenější - stopáž 2 hodiny jsou pocitově tak 7. ()
Tchajwanský přeborník meditativní pomalosti Tsai Ming-liang opět natočil svého dvorního herce Lee Kang-shenga v sérii dlouhých, často statických záběrů – jak to máme rádi! Příběhová anekdota natažená na dvě hodiny sleduje Leeho jakožto celkem majetného, leč osamělého muže, jenž se dočká chvilky pomíjivého štěstí díky masáži od chudého mladíka. No a to je vše – dlouhé záběry na přípravu jídla či koukání z okna musejí být pro mnoho diváků nestravitelné, jako náladovka s melodramatickou pointou však Dny fungují výborně. ()
Rizi je vcelku překvapivě kombinace nového a starého Tsaie. Podobně jako v raném filmu Ať žije láska režisér zkoumá letmá a pomíjivá queer setkání, ale pojednává o nich více minimalistickým, dějově vyprázdněným stylem typickým pro nedávnou tvorbu. Je to samozřejmě vynikající film, nesmírně taktilní, hmatový, sluchový, obrazový - všemi smysly jsem se vpíjel do obrazu. Unese to i motiv, který by v klasičtějším filmu vyzněl sentimentálně, ale tady působí dokonale a navíc souvisí s časovou i senzuální rovinou filmu. Reflexe filmu ze 70. Berlinale: http://cinepur.cz/article.php?article=4843 ()
Tsai Ming liang a jeho tichosť a smútok. Pomalé zábery vypovedajúce o rutinných veciach majú zase raz meditatívny charakter a nútia nás všímať si všednosť a hodnotiť ju z úplne iného uhľa. Neviem čím to je, ale pre mňa takýto typ filmov funguje. Je to vťahujúce, uhrančivé, vyprázdnené a pritom plné informácií a emócií v tej najčistejšej forme. Óda na samotu, ktorá jednak intertextuálne odkazuje na režisérov film Rieka a zároveň je aktuálny v rámci súčasných spoločenských hodnôt. Akási citová štúdia uprostred veľkomesta. Dá sa tam toho nájsť veľa. Hoci nie každý bude chcieť hľadať. Homosexuálna scéna v hoteli je potom vrchol filmu, ktorý koniec zase krásne a realisticky vyvráti. Možno časom vpálim plný počet. ()
The slowest of slow cinema. I když jsem se většinu času nepokrytě nudil, odcházel jsem s pocitem vnitřního klidu. Test trpělivosti, který se mohutně vyplácí, pokud přistoupíte na jeho pravidla. (Berlinale 2020) ()
První dva tři záběry filmu rozdělí diváky na ty, kteří to třeba i vzdají a druhé, která začně vnímat záměr, který režisér předkládá. Režiséra už znám, především z filmu Řeka, který se mi moc líbil. Padesátiletý Taiwanec Khang, kterého hraje režisérův partner a mladší Thajec Non, poskytující na Taiwanu erotické masáže. Ruch velkoměsta a osamělost. Dokonalá osamělost, jako někde "na samotě u lesa" ... Více k tomu není potřeba psát, každý divák si udělá svůj obrázek o tomto dílku ... 8699 ()
Velmi dlouhé sekvence bez pohybu i dialogu. Únavný a ospalý snímek. Film je záměrně bez dialogů i titulků. recenze: https://windowsonworlds.com/2020/10/09/days-%e6%97%a5%e5%ad%90-tsai-ming-liang-2020/ ()
Film o osamelosti. Bez slov. Pekné. Nie pre každého. ()