Není míru pod olivami

Italský filmový neorealismus přestal už dávno být jen pouhou uměleckou školou, novým estetickým směrem. A vlastně jím ani nikdy nebyl. Zrozen z touhy po obrodě národního filmového umění — obrodě zejména ve smyslu životní pravdivosti a reálnosti děl — a vyvíjeje se od formy polodokumentární (jakou byl vytvořen na př. film „Země se chvěje"), oprošťuje se zároveň od všech dřívějších vlivů, včetně vlivu hollywoodského, vytváří posléze italský filmový neorealismus taková brilantní díla, jako „Řím v 11 hodin", „Za dva groše naděje", „Děti ulice" a j., díla řešená již zcela novým, osobitým, nezávislým způsobem. Od prvního konstatování trpkých sociálních fakt „Země se chvěje" a od pravdivých obrazů lidového boje za svobodu v době války („Slunce zase vychází", „Pozor, bandité!") dostává se pak neorealismus až ke kruté obžalobě současných poměrů stávajícího kapitalistického pořádku v zemi. Tak se stává italský filmový neorealismus přímo již spolubojovníkem italského proletariátu; ukazuje v drtivých obrazech nestvůrnosti společenského systému, který prostého člověka nenechává žít. Film „Není míru pod olivami" natočil Giuseppe de Santis ještě před „Římem v 11 hodin". Na příběhu horalského bezzemka Francesca Dominiciho, jejž lstivý Bonfiglio připravil o jediný majetek — ovce, je tu vykreslen trpký úděl chudého obyvatelstva hor; nechat se okrádat zbohatlým, úskočným jedincem, proti němuž ani u soudu ničeho nezmohou. — Je to opět film znamenitých hodnot; ale přesto jej nechceme řadit k nejryzejším projevům neorealistů: ještě je na něm znát nádech starých uměleckých škol, snahu po efektní líbivosti, a konečně je na něm ovšem znát i ústup censuře v poddajném dořešení Francescových odbojných osudů. Ceníme a obdivujeme se v tomto filmu jeho pravdivému podání života prostých lidí jeho líčení statečného Francescova boje za svobodu, jeho znamenitému vystižení lidských charakterů a především jeho ústřední upřímné výzvě k jednotě, v jaké jen může italský lid vyhrát svůj boj. Filmový přehled 14/1954 (08.01.2009)

KINO-MU projekce/// Obsazení 5/10 Děj 7/10 Hudba 7/10 Prostředí 6/10/// PLUS: pro mě zajímavá zkušenost s italským filmem, ač v základu jednoduchá zápletka, tak je rozvinuta do poutavého děje, film má navíc výborně vytvořenou poválečnou atmosféru, bavil jsem se a některé scény jsou spíš nechtěně zábavné MÍNUS: první polovina nadchla, ovšem s přibývajícími minutami si začnete všímat nejen technické nedokonalosti, který by se dala s klidem přehlédnou, ale především herecké neohrabanosti (mluvení a častý pohled do kamery, pózy a postoje postav, jako by sem vůbec nepatřili, mimika herců a jejich až nevhodná reakce na okolní děj), k tomu všemu připočtěme viditelný střih a rázem by se dal film podhodnotit./// Shrnutí: To já ovšem neudělám, protože dojem z filmu je hodně pozitivní a jestli bych měl být přísný, tak mohu říct jedině to, že ten film je tak špatný až je zábavný. Ale i toto tvrzení neberte moc vážně, protože když přihlédnu k roku vzniku, tak je vše pochopitelné. Napadají mě ještě dvě zajímavosti a teď klidně vynechte, pokud nechcete spoiler. ˇAč je děj filmu převážnou část pochmurný, drsný a zřejmě do značné míry odpovídající skutečnému životu v Itálii po válce, tak jeho konec je šťastný až moc. Což ale dává smysl, protože tehdejší divák si takové optimistické konce přál. Druhá zajímavost z jiného soudku. Mám pocit, že tento film vidělo spoustu německých a amerických tvůrců, protože dějově v tom spatřuji nejednu pozdější Vinnetuovku a rovněž kamenné výrazy postav, které jistě odkoukal Arnie a jemu podobní borci. Plus jedna scéna jak vystřižená z komiksu Wonder Woman./// Celkem 64%/// (01.10.2015)

Není to dobrý film, ale má skvělé scény. Není to dobrý film, zato jde o bezkonkurenčně nejzábavnější agitaci, jakou jsem kdy viděla, a ted dokonce poprvé na velkém plátně. Nemá moc společného s (neo)realismem, ale o své době vypovídá výborně. Lucia Bose je v mých očích nejkrásnější italská herečka, navíc dobrá, což nakonec dokázala jak u Buñuela (To je úsvit), tak u Antonioniho (Kronika jedné lásky) nebo Bardema (Smrt cyklisty). Co jsem si ale dřív neuvědomila, přestože se mi právě touto stylizací film podvědomě film líbil už dávno a opakovaně, je jeho operní rámování. Tedy děkuji za analýzu a souvislosti prof. Švandovi: najednou všechno do sebe krásně zapadá. (10.11.2010)

Nejspíš ten nejméně realistický neorealistický snímek, který jsem zatím měl možnost shlédnout. Po technické stránce film nepůsobí ani trochu civilně, naopak jsou zde neustále různé filmařské finesy, zvláště rámování je natolik sofistikované, že neexistuje možnost, že by jste k filmu přistupovali jako k realitě (to nepovažuji nutně za problém, například různé změny úhlů snímání u rozhovorů Francesca a Lucii jsou veskrze výborné a v některých částech připomínají (nejspíš je to záměr) Ejzenštejna s jeho prostřihy na detaily lidských tváří - jen tím chci říct, že realisticky to rozhodně nepůsobí). V čem je ovšem skutečný problém jsou za prvé příšerně napsané postavy (většina z nich se chová naprosto nelogicky) a dále hodně špatné herecké výkony. K tomu si připočtěte rušivé detaily jako zřejmé nalíčení hlavních hrdinek (pochybuji, že by pasačky ovcí měli 24 hodin denně k dispozici rtěnku a řasenku) a spoustu dalších nesrovnalostí. S levičácky laděným příběhem nemám problém, jen jeho naivní/černobílé provedení mi nepřijde nejšťastnější. (13.10.2015)

Itálie tápala po válce v námětech co točit. Pokud sáhla ke komedii, tak to vyšlo. Pokud sáhla k válečnému tématu, tak to byla bída. Snažila se najít pro tandém Raf VALLONE + Lucia BOSÉ nějaké vhodné téma, ovšem v tomto případě to celé bylo na vodě. Velmi slabý film. (30.09.2007)

Možná se nám bude tento film zdát prostý a naivní, ale před sedmdesáti lety rozhodně nebyl. Tenkrát ještě nebylo třeba žádných rafinovostí a sofismat, aby bylo možno sdělit prosté poselství. Italský režisér Giuseppe De Santis skutečně není tím nejlepším, ale ti lepší jsou již na cestě. (16.03.2021)

Italský film z období neorealismu,nemající s tímto směrem ovšem naprosto nic společného, evidentně natočený na zakázku vlády je místy opravdu tak nepovedený, až je velmi vtipný. Raf Vallone zde prezentuje šlachovitého, neoroženého předchůdce Arnolda S. A Lucia Bosé zde spíše jen dáva na obdiv své křivky (které samy o sobě také nejsou zrovna dokonalé)... Prostě patos, nelogičnost a vše,co k takovému pořádnému akčnímu béčku patří... (08.11.2005)

Připadalo mi, jako bych se díval na béčkový film, ale zábavné to bylo :) (09.11.2010)