poster

Hořká rýže

  • italský

    Riso amaro

  • anglický

    Bitter Rice

Drama

Itálie, 1948, 107 min

  • jondzavid
    ****

    Táto (melo)dráma pojednáva o sezónnych pracovníčkach na ryžových poliach. Jednou z nich je aj Francesca, za ktorou prichádza známy Walter, gauner, ktorý vymyslí plán na to ako pripraviť ženy o odmenu. Kvalitná ukážka filmového neorealizmu. Viac však ako jednoduchý príbeh zaujme Silvana Mangano (a jej ženské tvary). V danej dobe práve ona zatienila sociálnokritický rozmer a úprimne povedané mala čím :-). Slušne zvládnuté sú aj ostatné postavy a zaujmú aj niektoré pôsobivé režijné nápady (napr. scéna ´´znásilnenia´´ a jej nasledovné prepletenie s osudmi inej robotníčky). Štandardne by bolo za 3 1/2, ale idem nahor kvôli tým stehnám.(15.4.2005)

  • vypravěč
    *****

    Úžasný panoramatický film: na pozadí scelujících se nespojitelných osudů, za vícehlasí nesouznivých, ba ani neladících hlasů, pod nezřenou, ale někde v nitrech cítěnou duhou se neústupně zrcadlí různé životní zkušenosti a protínají se v neoddělitelném pulsujícím bodu úplného života, v tepajícím neklidném místě, z něhož se nelze obrátit k sobě, aniž by v něm nebyl přítomný někdo druhý cizí. To, jak moudře De Santis zobrazuje kolektiv sezónních dělníků a jak výstižně a pozorně do něj vnáší detail, úhlavního nepřítele povrchních ideologů a prospektorů, a nechává oba strhující pohyby, vlnění a chvění, harmonicky sžít – a znít, ve mně vzbudilo lítost nad vlastním přílišným trnutím – i hněv nad odevzdaným všeobecným socháním dnešní prázdnoty, která neobsahuje ticho či bílo naplnitelné vyšším bytím, ale jen neprodyšný hluk a nic víc… A porozuměl jsem nyní víc i Sartrovu snu o dělníkovi v čase všeobecného znásilňování ducha a smířlivěji jsem v mysli zalistoval jeho deníky z totálního nasazení... Je až neuvěřitelné, jak se záhy film o něčem tak imanentním, jako je práce (tedy jak se Ona jeví dnes v přebustrovaných frázích pravých i levých), začne prosvětlovat přítomností čehosi, co se zdánlivě toho každodenního účetnictví, které všichni vědomky nevědomky vedeme, nedotýká. Scény z rýžových polí se slučují s obrazy Posledního soudu a exploatované tělo se nenadále posvěcuje. Jak se postupně rozeznívá skrytý, ale bystře organizující "hlas" vypravěče, vše světské se opět zdá přehlušovat to prazákladní a životadárné, ale mocným zněním, které se z předešlých záběrů rozeznělo, jsou přehlušeny všechny závěrečné scény i záběry bezezbytku. Jídlo.(1.12.2017)

  • borifield
    *****

    Mistrovské dílo italského neorealismu. De Santis zakombinovává ve svém melodramatu i několik žánrů navíc - dokument, je viděl i odlesk westernu v osobních soubojích a třídních rozdílech. Po svém uvedení dostával diváky do varu záběry na ženy lopotící se na rýžových polích, ropzálené sluncem a poodhalujícími sukněmi, které byly jinde tak nápadně ukazovány, jak už zde bylo řečeno tehdy 19-ti letá Silvana je měla opravdu dlouhé.Přes noc se ní a z režiséra staly legendy. Film i po 60 letech neztratil nic ze svého lesku a strhující podívaná je to od první do poslední minuty.(19.4.2005)

  • pm
    *****

    Vittorio Gassman a Raf Vallone nedostávali ve filmu často role, jaké by zasluhovali, ale tady září. Italský neorealismus asi není pro každého, De Santisův budovatelský náboj by kdekoho mohl odradit. Ale Hořká rýže je výtečně natočená, plná chytrých záběrů, má energii, nefalšovaný rytmus, výborné herce, kameru a především příběh. Jsem nadšená. Jednotlivé lidské osudy na pozadí sociální kritiky, okořeněno kriminální zápletkou a samozřejmě nechybí láska. A navrch Silvana Mangano....bez ní by ten film nebyl ničím.... je BOŽSKÁÁÁ !!!(9.2.2010)

  • Matty
    ***

    Bahenní wrestling, náhrdelníkový MacGuffin, krásné nohy, pohledné tváře, náběhy k muzikálu a lesbickému sexu. Kolektiv scénáristů do svého díla, promyšleného s odstupem času hlavně marketingově, zakomponoval kdeco, z neorealismu už toho ale ve výsledku mnoho nezůstalo. Na film noir, který by vyvolával onen titulní hořký smích (riso = příčestí minulé od ridere, smát se), je zde přespříliš vážně míněných melodramatických momentů a převaha žen, jež neřídí ničí osud, jež se jenom pasivně podřizují hrubé mužské síle. Riso amaro mne nutí vnímat De Santise nikoli jako čelního představitele poválečné neorealistické školy, odhalující a měnící, nýbrž jako průkopníka neorealismu růžového, který sociální problematiku a levicové ideály využíval pouze coby zástěrky pro přímočarou komerční zábavu. 65%(12.8.2012)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace