Reklama

Reklama

Obsahy(1)

V kraji severní Itálie se po celá staletí pěstuje rýže. Každoročně začátkem května sem z celé severní Itálie přijíždějí ženy různých věkových kategorií, aby zde sázením a plením rýže strávily 40 vyčerpávajících dní. Zde nachází útočiště pár mladých pachatelů prchajících před policií - Walter (Vittorio Gassman) a Francesca (Doris Dowling). Když se seznámí se smyslnou a provokativní Silvanou (Silvana Mangano) a seržantem Marcem (Raf Vallone), roztočí se kolotoč nenaplněné lásky, žárlivosti a zločinu, který už nelze zastavit. (ilclassico)

(více)

Recenze (11)

jondzavid 

všechny recenze uživatele

Táto (melo)dráma pojednáva o sezónnych pracovníčkach na ryžových poliach. Jednou z nich je aj Francesca, za ktorou prichádza známy Walter, gauner, ktorý vymyslí plán na to ako pripraviť ženy o odmenu. Kvalitná ukážka filmového neorealizmu. Viac však ako jednoduchý príbeh zaujme Silvana Mangano (a jej ženské tvary). V danej dobe práve ona zatienila sociálnokritický rozmer a úprimne povedané mala čím :-). Slušne zvládnuté sú aj ostatné postavy a zaujmú aj niektoré pôsobivé režijné nápady (napr. scéna ´´znásilnenia´´ a jej nasledovné prepletenie s osudmi inej robotníčky). Štandardne by bolo za 3 1/2, ale idem nahor kvôli tým stehnám. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Bahenní wrestling, náhrdelníkový MacGuffin, krásné nohy, pohledné tváře, náběhy k muzikálu a lesbickému sexu. Kolektiv scénáristů do svého díla, promyšleného s odstupem času hlavně marketingově, zakomponoval kdeco, z neorealismu už toho ale ve výsledku mnoho nezůstalo. Na film noir, který by vyvolával onen titulní hořký smích (riso = příčestí minulé od ridere, smát se), je zde přespříliš vážně míněných melodramatických momentů a převaha žen, jež neřídí ničí osud, jež se jenom pasivně podřizují hrubé mužské síle. Riso amaro mne nutí vnímat De Santise nikoli jako čelního představitele poválečné neorealistické školy, odhalující a měnící, nýbrž jako průkopníka neorealismu růžového, který sociální problematiku a levicové ideály využíval pouze coby zástěrky pro přímočarou komerční zábavu. 65% ()

Reklama

Pohrobek 

všechny recenze uživatele

Jedno ze základních děl italského neorealismu v režii klasika tohoto žánru s bezchybným vylíčením sociální situace i několika příkladných, ale ne škatulkových, osudů. Herecké výkony jsou skvělé. Silvana předvádí všechno, co v sobě i na sobě má, a jak tak koukám, tak se ideál ženské krásy a sexsymbolu za poslední půlstoletí až tak nezměnil. ()

pm 

všechny recenze uživatele

Vittorio Gassman a Raf Vallone nedostávali ve filmu často role, jaké by zasluhovali, ale tady září. Italský neorealismus asi není pro každého, De Santisův budovatelský náboj by kdekoho mohl odradit. Ale Hořká rýže je výtečně natočená, plná chytrých záběrů, má energii, nefalšovaný rytmus, výborné herce, kameru a především příběh. Jsem nadšená. Jednotlivé lidské osudy na pozadí sociální kritiky, okořeněno kriminální zápletkou a samozřejmě nechybí láska. A navrch Silvana Mangano....bez ní by ten film nebyl ničím.... je BOŽSKÁÁÁ !!! ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Úžasný panoramatický film: na pozadí scelujících se nespojitelných osudů, za vícehlasí nesouznivých, ba ani neladících hlasů, pod nezřenou, ale někde v nitrech cítěnou duhou se neústupně zrcadlí různé životní zkušenosti a protínají se v neoddělitelném pulsujícím bodu úplného života, v tepajícím neklidném místě, z něhož se nelze obrátit k sobě, aniž by v něm nebyl přítomný někdo druhý cizí. To, jak moudře De Santis zobrazuje kolektiv sezónních dělníků a jak výstižně a pozorně do něj vnáší detail, úhlavního nepřítele povrchních ideologů a prospektorů, a nechává oba strhující pohyby, vlnění a chvění, harmonicky sžít – a znít, ve mně vzbudilo lítost nad vlastním přílišným trnutím – i hněv nad odevzdaným všeobecným socháním dnešní prázdnoty, která neobsahuje ticho či bílo naplnitelné vyšším bytím, ale jen neprodyšný hluk a nic víc… A porozuměl jsem nyní víc i Sartrovu snu o dělníkovi v čase všeobecného znásilňování ducha a smířlivěji jsem v mysli zalistoval jeho deníky z totálního nasazení... Je až neuvěřitelné, jak se záhy film o něčem tak imanentním, jako je práce (tedy jak se Ona jeví dnes v přebustrovaných frázích pravých i levých), začne prosvětlovat přítomností čehosi, co se zdánlivě toho každodenního účetnictví, které všichni vědomky nevědomky vedeme, nedotýká. Scény z rýžových polí se slučují s obrazy Posledního soudu a exploatované tělo se nenadále posvěcuje. Jak se postupně rozeznívá skrytý, ale bystře organizující "hlas" vypravěče, vše světské se opět zdá přehlušovat to prazákladní a životadárné, ale mocným zněním, které se z předešlých záběrů rozeznělo, jsou přehlušeny všechny závěrečné scény i záběry bezezbytku. Jídlo. ()

Galerie (24)

Reklama

Reklama