Hořká rýže

Ak som teda napokon správne napočítal, tak Horkú ryžu postupne zozbieralo rovných 7 až 9 scenáristov, a pritom hotový výsledok ešte dokonca predčil i moje celkové očakávania... • Napríklad, na vyzývavý tanec Boogie-woogie v podaní talianskej herečky Silvany Manganovej, len tak určite rýchlo nezabudnem, pričom toho je v podstate ešte oveľa viac, čo ma oslovilo na tomto, vskutku naprosto geniálnom, neorealistickom, De Santisovom počine, v ktorom jednu z prvých úloh vytvoril i začínajúci herec Vittorio Gassman, ktorý tu už bol predsa „dávno” pred samotným Marcellom, však? • Začnem so sexy "mangankou", ktorá mi mimochodom mimoriadne pripomínala svoju švédsko-americkú kolegyňu Ingrid Bergmanovú, alebo režisér pôvodne hľadal do titulnej úlohy niekoho na spôsob „Rity Hayworthovej”, ku ktorej má ústredná predstaviteľka podľa mňa tiež veľmi blízko. • Scenáristi sa predovšetkým asi najviac zamerali na prostredie: ryžových plantáží, do ktorých následne umiestnili i množstvo nasledujúcich „zberačiek ryže”, a vlastne to okorenili všetkým ostatným, čo s tým skrátka priamo súvisí, t.j. samozrejme, že musia i niekde (po)bývať, čo je ďalším, pozitívnym článkom filmu ako celku, ktorý rovnako nadštandardným uchopením rozšírili i o ďalšiu podzápletku v podobe postáv: seržanta a zlodeja, a či by to snáď nakoniec (vy)stačilo iba v tom prostom význame: sa prizerať na tieto krásne ženy počas pracovného nasadenia? Samo o sebe, rozhodne, áno, ale nakoľko sa už v úvodných záberoch vykryštalizovala daná situácia, jednoducho povedané, sa rozdali karty, a tak tým pádom už len ostáva sa vynadívať, ako s nimi hráčky/hráči naložia, aké tromfy skrývajú v rukávoch, čo je identicky pozoruhodná záležitosť. • Jeden z najlepších talianskych titulov všetkých čias, aké som mal možnosť vidieť, za čo mu patrí všetká česť; keď zrovna toto „majstrovské dielo”, je tak extrémne návykovou vecou, že tomu normálne ani nechápem! (30.08.2023)

V květnu 1947 vytěsnili křesťanští demokraté v Itálii komunisty a socialisty z vlády. V roce 1949 vstupuje Itálie do NATO. V nově se utvářející poválečné politické situaci se levice náhle dostala do opozice. Je pochopitelné, že neorealistické filmy se nezamlouvaly vládnoucím pravicovým silám, které na tyto připomínky nesplněných slibů odpovídaly nejen frázovitými výzvami k celonárodní jednotě, ale i obviňováním z očerňování italské skutečnosti před tváří světa. "Hořká rýže" je jedním z mála komerčních úspěchů neorealismu, ovšem zlí jazykové tvrdí, že spíše než kvalita filmu či zobrazení vykořisťování rýžových dělnic diváky lákaly do kin půvaby Silvany Manganoové (a jistě i Doris Dowlingové, ženy tu pak mají Vittoria Gassmana či Rafa Valloneho...). (03.05.2020)

Jedno ze základních děl italského neorealismu v režii klasika tohoto žánru s bezchybným vylíčením sociální situace i několika příkladných, ale ne škatulkových, osudů. Herecké výkony jsou skvělé. Silvana předvádí všechno, co v sobě i na sobě má, a jak tak koukám, tak se ideál ženské krásy a sexsymbolu za poslední půlstoletí až tak nezměnil. (15.04.2005)

Mistrovské dílo italského neorealismu. De Santis zakombinovává ve svém melodramatu i několik žánrů navíc - dokument, je viděl i odlesk westernu v osobních soubojích a třídních rozdílech. Po svém uvedení dostával diváky do varu záběry na ženy lopotící se na rýžových polích, ropzálené sluncem a poodhalujícími sukněmi, které byly jinde tak nápadně ukazovány, jak už zde bylo řečeno tehdy 19-ti letá Silvana je měla opravdu dlouhé.Přes noc se ní a z režiséra staly legendy. Film i po 60 letech neztratil nic ze svého lesku a strhující podívaná je to od první do poslední minuty. (19.04.2005)

Úžasný panoramatický film: na pozadí scelujících se nespojitelných osudů, za vícehlasí nesouznivých, ba ani neladících hlasů, pod nezřenou, ale někde v nitrech cítěnou duhou se neústupně zrcadlí různé životní zkušenosti a protínají se v neoddělitelném pulsujícím bodu úplného života, v tepajícím neklidném místě, z něhož se nelze obrátit k sobě, aniž by v něm nebyl přítomný někdo druhý cizí. To, jak moudře De Santis zobrazuje kolektiv sezónních dělníků a jak výstižně a pozorně do něj vnáší detail, úhlavního nepřítele povrchních ideologů a prospektorů, a nechává oba strhující pohyby, vlnění a chvění, harmonicky sžít – a znít, ve mně vzbudilo lítost nad vlastním přílišným trnutím – i hněv nad odevzdaným všeobecným socháním dnešní prázdnoty, která neobsahuje ticho či bílo naplnitelné vyšším bytím, ale jen neprodyšný hluk a nic víc… A porozuměl jsem nyní víc i Sartrovu snu o dělníkovi v čase všeobecného znásilňování ducha a smířlivěji jsem v mysli zalistoval jeho deníky z totálního nasazení... Je až neuvěřitelné, jak se záhy film o něčem tak imanentním, jako je práce (tedy jak se Ona jeví dnes v přebustrovaných frázích pravých i levých), začne prosvětlovat přítomností čehosi, co se zdánlivě toho každodenního účetnictví, které všichni vědomky nevědomky vedeme, nedotýká. Scény z rýžových polí se slučují s obrazy Posledního soudu a exploatované tělo se nenadále posvěcuje. Jak se postupně rozeznívá skrytý, ale bystře organizující "hlas" vypravěče, vše světské se opět zdá přehlušovat to prazákladní a životadárné, ale mocným zněním, které se z předešlých záběrů rozeznělo, jsou přehlušeny všechny závěrečné scény i záběry bezezbytku. Jídlo. (01.12.2017)