Private Torment
Režie:
Hynek BočanKamera:
Jan NěmečekHudba:
Jiří ŠustHrají:
Pavel Landovský, Josef Somr, Daniela Kolářová, Míla Myslíková, Josef Chvalina, Eva Geislerová, Evelyna Steimarová, Adolf Minský, Soňa Šimberová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Hořká komedie o manželství, nevěře a podivné lásce podle novely Vladimíra Párala... V příběhu o tom, jak se šest lidí domnívá, že prožívají lásku a občas si při tom jaksi vymění partnery, vytvořil jednu z nejvýznamnějších filmových rolí Pavel Landovský, jehož Standu Kociána charakterizovala tehdejší kritika jako „živnostníčka v podnikání i v lásce“. Neméně velkou a náročnou roli zde dostal Josef Somr, který hrál bezskrupulózního Adu Vinše. Oběma úspěšně sekunduje debutující Daniela Kolářová v primitivní a vychytralé postavě Bohunky, za jejímiž intelektuálně znějícími replikami je cítit prázdnota, bezútěšnost a neschopnost prožít něco hlubšího než „bouři pod peřinou“ (pod tímto výstižným názvem běžel Bočanův film v Polsku). Mechanická monotónnost života však u našich hrdinů pomalu umrtvuje vše lidské včetně lásky a sexu. Hynek Bočan chtěl natočit „zlý“ film a současně však film, který by nebyl nudný. Zvolil proto úmyslně metodu kontrastu. Soukromá vichřice je komedií, při níž se divák baví tak dlouho, dokud mu nedojde, že se směje vlastně sám sobě... Když se v polovině 60. let objevila na pultech knihkupců prvotina spisovatele Vladimíra Párala (tehdy inženýra severočeské chemičky) "Soukromá vichřice" s podtitulem „Laboratorní zpráva ze života hmyzu“, nikdo netušil, s jakou úporností bude tento nelítostný analytik ubíjející životní banality a stereotypu ve svých „výzkumech“ pokračovat. Ale ať už to byla "Profesionální žena", "Radost až do rána", "Mladý muž a bílá velryba", "Milenci a vrazi" a další jeho díla, vždy kromě „vědeckého zájmu o onen hmyz“ v nich najdeme svižný vypravěčský styl a na svou dobu odvážný ponor do světa erotiky. Jeho knihy byly čtenáři nadšeně přijímány, protože znamenaly v české literatuře jisté novum. Podobně byly vítány i filmové přepisy próz spisovatele, který patří vedle Bohumila Hrabala k nejčastěji filmovaným autorům moderní české literatury. Soukromou vichřici natočil v roce 1967 režisér Hynek Bočan. Podle režisérova názoru je Páral „jedním z prvních autorů, kteří v naší literatuře odkryli velice přímým, až drastickým způsobem reálné vztahy mezi lidmi“. (Česká televize)
(více)Recenze (83)
Landovský hraje dělníka, který krade v práci jak straka, aby si měl z čeho postavit dům, a kterému šéf, krmený doma buřtgulášem a poezií, přebere ženskou. Chatu, kam spolu odjedou, sleduje Landovský periskopem z roury od kamen a připravuje pomstu, například atentát "dřevěná stolička ve vaně s kyselinou sírovou ubývá - když se na ni stoupne" nebo "namydlené schody" atd. Je to opravdu velmi vtipné a spousta věcí, které jako vtip ani nebyly zamýšleny, stačila do vtipu léty uzrát. Zoufalá doba, jen si řikám, jestli nám za pár let bude připadat ta dnešní a filmy o ní taky tak, ehm, srandovní. ()
Neveselé pokoukání na šedivý život v socialismu. Z těch otřískaných baráků a nudného stereotypu jde na člověka depka. Ještě, že tu máme "Lanďáka", který jako žárlivý manžel předvádí jednu ze svých nezapomenutelných kreací. ()
Tahle komedie je ve své podstatě vlastně hrozně smutná - neskutečně trefně odráží dobu a tehdejší smýšlení lidí, stereotyp a zvláštní hodnoty, kterých si lidé tehdy vážili a jak žili. U některých scén jsem vybuchovala smíchy (periskop z roury od kamen, kyselina požírající stoličku, Landovský a Somr jedoucí z hospody), u některých se usmívala (ujíždějící tramvaj, středeční milování u šéfa doma), ale konec už moc vtipný nebyl. Můžeme jenom doufat, že se nám ten stereotyp vyhne a že zůstal v roce 89 spolu s komunisty. ()
I já jsem byl ze začátku zmaten ze struktury vyprávění, ale postupně mě ten kolotoč partnerské i společenské nudy, všudypřítomná šeď a vynikající herci začali bavit. Párala jsem nikdy nijak zvlášť neprožíval, tahle adaptace se ovšem povedla enormně. Další z mých restů klasických českých filmů, který jsem měl vidět už dávno. 90%. ()
Nóóó, vidět prdelku a část ňadra Danušky Kolářové, tomu já říkám zážitek. Vidět život v socialismu tomu zase říkám kouknout do tváře pekla. Soukromá vichřice přivála trefnou satiru i zábavné scény s vtipnými dialogy. ()
Vynikající adaptace románu Vladimíra Párala. Tradiční Páralův manželský a milenecký vzorec, tradiční místo bohapusté severočeské chemičky, maloměšťácké hodnoty i způsob života, zkoumání života i jeho banality a především analýza vztahů - to postižení partnerského stereotypu je asi nejcennější devizou Soukromé vichřice. Bočan toho dociluje opakováním sekvencí určitých scén a stejně jako Páral v literární předloze pomocí jazyka - cyklickým opakováním určitých slov a vět. Film i kniha najednu stranou slouží jako hodně nepříjemná sonda do šedi a marasmu komunistického Československa uprostřed bezčasí 60. let, na druhou stranu má ale svůj silný nadčasový rozměr právě postižením stereotypu manželského i partnerského života a exponováním jednotlivých lidských typů (muž v manažerské pozici v krizi středního věku, postava Bohunky, kterou bychom dnes mohli označit módním termínem ,,zlatokopka" atd.). Osobně se rád dívám na staré české filmy mimo jiné i kvůli tomu, že je v nich zachycena realita dané doby, to jak vypadala města, vesnice, lidé, vozový park, infrastruktura a to mi právě černobílý film Hynka Bočana splňuje bezezbytku - navíc fakt, že jde vlastně o reflexi právě se rodícího konzumní společnosti, jejíž zárodky můžeme v chování postav pozorovat, takový prematerialismus před svou zlatou érou v normalizačních 70. letech. PS: Živelnost i zemitost herectví Pavla Landovského je opravdu fascinující... ()
Nečekal jsem, že by ctihodná paní Kolářová začínala hned nahotinama. Každopádně vtipný příběh, jemuž herecky dominuje Pavel Landovský. ()
"Dneska budu dělat pátej nátěr. Zředěnej." Partnerský stereotypy snad nikdy nebyly ukázaný tak přesně a nezábavně. Tohle je totiž komedie pouze ve chvíli, kdy se Áda se Standou v hospodě ztřískali na plech. Jinak je to smutný a pravdivý. Každej vztah prostě směřuje ke stereotypu a výměna partnera na tom nic nemění. Udržet vztah ve žhavým stavu je obtížný, ale ti největší kanci to dokážou i s pěti partnerkama najednou. Mně stačí žena pouze jedna, která v pondělí ocení polohu štípání bambusu řízkem s hranolkama, v úterý polohu vídeňský ústřice gulášem s šestima, ve středu ... ()
Je to taková banální zápletka na téma milostnej trojúhelník, ale zachraňujou to herecký výkony a pár zábavnejch scének. Zejména bych vyzdvihnul Landovskýho. Ten je dokonalej a ukrad celej film pro sebe. Somr s Myslíklovou jako manželé otrávený každodennim stereotypem jsou taky výborný a debutující Kolářová celkem ujde. Akorát chvílema strašně huhňá a vůbec jí neni rozumět, co řiká. Ale ona zamlada huhňala snad ve všech filmech... Lepší 3 hvězdičky. ()
Vladimír Páral byl uznávaný spisovatel svojí éry a expert na rozpitvávání lidské sexuality a mezilidských vztahů. Na jeho knihy se stály každý čtvrtek velké fronty a vedle Hrabala to byl asi nejlepší legálně vycházející autor. Na filmové zpracování svých knih měl ale celkem smůlu, většinou - možná za to mohla i normalizační dvacetiletka - z toho vycházely veskrze průměrné adaptace. Možná je to i dobou vzniku, v době rozkvětu kultury v 2. polovině 60. let, ale tenhle film je to nejlepší, co na základě jeho předlohy vzniklo. Jízlivý, zesměšňující, provokativní smínek o tom, jak to chodí mezi muži a ženami. Taky na pár gagů dojde, to když se Pavel Landovský chystá zprovodit ze světa svého rivala, ale jinak je ten film nikoliv k prvoplánovému smíchu, ale spíš k zamyšlení. Celkový dojem: 80 %. ()
„Ahoj Stando, už máte vrata u garáže?“ Z určitého úhlu pohledu jde vlastně o strašně smutný film. Dobová ubíjející realita, pořád to stejné, opakující se, bez větší naděje na změnu. Jenže přesně v tom zároveň tkví největší přednost filmu. Rutina dějová i dialogová, ať už jde o hlášení šéfovi, ujíždějící tramvaj, romantický pár, flákače na stavbě, Proč bychom se netěšili jako signál k sexu, debaty u karet a mnoho dalších po chvíli divákovi známých jevů, dokáže solidně rozesmát. Jakože to, co film ukazuje, je směšné, úsměvné, trapné a hořké zároveň (v pozitivním slova smyslu). Namátkou mě také hodně pobavily „originální“ milostné řeči svůdníka, hospodská konverzace Lohniského a Landovského, krásná scéna s detolem či žárlivec a jeho zabijácké pokusy. A jak se dokáže po projetí tramvaje a následné nehodě každodenní rutina na chvíli zbořit, aby se postupně zas navrátila k normálu, ukazuje film výtečně. I když možná až zbytečně důkladně, postupem času to až otupuje. Proto „jen“ ty slušné 4*. „Co bude k večeři?“ - „No přece buřtovej guláš!“ ()
Nejstarší a patrně dosud nejlepší adaptace z Páralova díla se obírá životním tématem-stigmatem tohoto českého spisovatele: zprvu romantickokritickým, později bezradným a posléze zcela rezignujícím postojem k pronikání konzumismu do naší společnosti. Autobiograficky zabarvený příběh mladých lidí své doby přesně zrcadlí možnosti, naděje, tužby i počínající rezignaci společnosti na počátku šedesátých let. Doby, která vyžadovala tzv. spotřební zboží, na něž nebylo dost sil a prostředků ani v peněženkách potenciálních zákazníků, ani výrobců. Za zmínku stojí fakt, že je to jeden ze startovních snímků tehdy nastupující herecké generace (Kolářová, Somr, Landovský, Satoranský, Neckář). VICHŘICE je určitě zařaditelná mezi vrcholná díla tehdejší naší filmové vlny. A i proto přes více než čtyřicet let, která uplynula od její premiéry, si zaslouží svou digitální verzi na DVD nosičích. ()
Do revoluce mohla témata vyčtená z Párala přinášet cosi nového, ale po tom, co byl jako autor zdiskreditován Playgirls a Milenci & Vrahy, nelze k němu mít důvěru. Touto optikou bych bývala byla čekala eventuálně příjemné překvapení. Nicméně, radost je pohledět jen na výkon Kolářové. A čistě pro zajímavost je dobré zaznamenat trojici cameí Menzela, Neckáře a Bohdalové. Tento fenomén se jinak v českém filmu příliš nepěstoval. ()
Jako rodilý Ústečák jsem vždycky oceňoval filmy z Ústí a o Ústí, tenhle nevyjímaje. A jako člen střední generace pamatuju dost na to, abych tenhle film označil za zdařilý obrázek tehdější šedi a morálního marasmu. Je to dobré, i když to bylo malinko jinak. ()
Celý čas som rozmýšľal, prečo som o tomto filme nikdy nepočul. Prečo sa nikdy (?) neobjavil v programe komerčných staníc cez víkend popoludní. Jedná sa totiž o civilnú, častokrát humornú odnož českej novej vlny, kde sa to pár krát podarilo vytiahnuť až na kult. To pri všetkej inteligencii diel. Taká je aj Súkromná víchrica. Landovský a Somr v českej novej vlne a ešte ako sokovia, to by nemohlo dopadnúť zle ani pri horšom scenári. Toto je ten typ komédie, kde sú postavy maximálne vážne, prežívajú pomerne krušné chvíle a práve na tom sa divák zabáva. Podmienkou však je, že musí byť inteligentný. Čím som si nevedomky asi odpovedal aj na úvod komentára. ()
Keď Vladimír Páral opisuje osudy ľudí, čitateľ má pocit, že číta technologický postup na nejakú syntézu v chemickej továrni. Opísaný stereotyp života v socializme sa dosť ťažko prevádza na filmové plátno. Každá nevierohodnosť, falošnosť a predstieranie vyniknú, ako pod mikroskopom. Zo sfilmovaných Páralov je Mladý muž a bílá velryba lepšie hodnotený, ako Soukromá vichřice. U mňa je to naopak. Na filme oceňujem výborné herecké obsadenie a očakávane dobré herecké výkony, kamerou zobrazovanú širokú paletu odtieňov socialistickej šede a navodenie smutnovtipnej atmosféry mesta a jeho obyvateľov v područí ťažkej chémie. ()
Páral, socialistická šlechta - inženýři, soc. snobové, maloměšťáctví, oslava pudů, absence ducha, filozofie. ()
Na jednu stranu páralovka se všemi prvky které vás musí rozčilovat (kdo nechápe, ať si od něj něco přečte) - stereotyp dohnaný do extrému. Na druhou stranu, kdo dokázal líp zachytit beznaděj šedivého socialismu, pravdivěji popsat dobu, ve které naši rodiče ale spíš prarodiče odžili velkou část svých produktivních životů, a právě tentokrát je ten únik ze stereotypu zábavnější než kdy jindy, mladý a teprve začínající otylouš Lanďák jako úkladný skorovrah, Daniela Kolářová jako předmět zájmu šéfa a podřízeného a Josef Somr jako typický produkt právě onoho šedivého socialismu. Tohle se prostě nemusí líbit, ale alespoň to bude (na Párala dost netradičně) bavit. Ani jsem nevěděl, že v Ústí jezdily tramvaje. ()
Tragicky smiešne pozastavenie sa v komunistickej ére so všetkými spoločenskými neduhmi, aké si mohla vtedajšia doba vymyslieť a realizovať. Viac ako samotný príbeh ma však oslovil spôsob natočenia s opakujúcimi sa scénami. ()
Na gymplu nám profesor češtiny vyprávěl o Páralovi natolik sugestivně, že jsem ho vyloženě obával rozečíst, neb jsem s v té době zabýval tématy stereotypu a šedi "vědecky" a panovala důvodná obava, že to těžce ponesu. Nyní zocelen životem již sice nemám na četbu čas a když, tak ne na seznamování s Páralem, ale byl jsem ready natrefit na tenhle biják v bedně. A výsledek ? Skutečně vynikající dílo, které je aktuální dodnes, byť glosuje dobu dávno minulou. Oni holt nedělní kuřata na paprice a banalita lidského žití (i přes různá vybičování se) nejsou jen otázkou totality, i když v ní nabývaly ještě více zrůdných rozměrů. Celá ta deprese je zde ale navíc protkána nebetyčnou srandou, které samozřejmě vévodí žárlivý Lanďák a výsledný mix dosahuje až ke kvalitám podobně obousečných Homolkových. A Ústí n. L. taky potěšilo. ()