Mys hrůzy

Délka, obávám se, neodpovídá materiálu a scénáři. Tudíž se často opakuje předešlé, spousta věcí se říká obrazem, a poté znovu slovem, prudký nájezdy kamery ze strany čelné k postavám a časté vertikální náklony musejí falešně urychlovat příběh a přidávat mu na napětí... svým způsobem je pozoruhodný, jak tuhle ohyzdnou špeluňku Scorsese vytapetoval. Na druhou stranu totálně selhal při změně žánru v poslední půlhodince a při pochopení základních veličin dramatu: Zatímco Hitchcock hlásal „napětí a nepravděpodobnost“, Scorsese hlásá „překvapení a pravděpodobnost“, v čemž se bohužel mílí. Mys hrůzy, toť dobrotivá vzpomínka na život než život sám. Oproti Dějinám násilí nebo Strašákům řadové zboží. (17.11.2008)

Ťažko súdiť, čo je horšie, či Scorseseho samoúčelná noirovsky fetišistická réžia, klasický iks krát videný DeNiro (začínam mať pocit, že je to najpreceňovanejší herec minimálne súčasnosti) alebo ten otrasný schematický scenár. Ak by som si mal vybrať jedno, s odretými ušami by vyhral scenár. Ten je kolosálne predvídateľný a hlúpy. Nolte pre DeNira nikdy nemohol byť dobrým protivníkom, od prvých minút je totiž jasné, že je jeho postava debilko a chabý súper. Všetko plynie podľa vopred nadizajnovanej línie, s tým že mu DeNiro musí urobiť to najhoršie peklo zo života, aby bol po priblblom twiste na konci zneškodnený. Toto je kult? TOTO? (13.11.2011)

Geniální nápad, ale zpracovaný relativně průměrně. Nebo teda já jsem u toho docela solidním způsobem usínal. Pravda teda je, že ta zásadní, závěrečná scéna, měla grády jako prase a usnout se u toho nedalo. Hlavní na tom filmu ale je to, jak Martin Scorsese dokázal výborně rozebrat, popsat a rozpitvat psychologickou stránku každé postavy. To, jak si s ní dokázal zahrát a pořádně s ní zacvičit, to se jen tak nevidí. Jenže i tak to nemělo ten pravej náboj. Tomu příběhu totiž chybělo cokoliv, co by mě dokázalo chytit. Přišlo mi to hrozně průměrné a nebýt tam toho terorizování, tak by to ani za to shlédnutí nestálo. Takhle jsem se alespoň docela příjemně pobavil, protože DeNirovi to fakt šlo. (22.02.2009)

Pro ty, kteří znají obě verze příběhu je hodně těžké nesrovnávat. Musím se přiznat, že malinko straním jednoznačněji vyznívající předloze, která je učebnicovým příkladem klasického thrilleru. Scorsese tímto vzorcem ne zrovna pohrdl, ale rozhodl se základní téma filmu zkomplikovat, tím, že trošku zamlží rozdíl mezi dobrem a zlem, spravedlností a šílenstvím a z nekomplikovaného thrilleru udělá thriller psychologický... Sam Bowden už není tím stoprocentním klaďasem, otcem nevinné rodiny, kterou zcela poprávu brání před iracionálně se mstícím, pološíleným zločincem Cadym. Nick Nolte má své stíny minulosti, stejně jako De Niro vás v některých pasážích téměř přesvědčí, že si vlastně svou krutou pomstu zaslouží. Pokud Scorseseho verze v něčem jednoznačně předčí klasickou předlohu je tím něčím výkon Roberta De Nira, který v úloze Maxe Cadyho starší Mitchumovo ztvárnění (také výtečné) překonává o několik koňských délek. On je tou nejsilnější zbraní filmu. Závěrečná scéna na rozbouřené řece sice zaváněla poměrně jasným symbolismem, ale přesto se mi k celému filmu jaksi nehodila, připadalo mi, jako by ho trochu shazovala... Ale to je jen můj osobní problém. 80% (24.01.2007)

Absolutní hodnoty na barometru stylovosti a drastická režie, která čaruje i s vyvařeným námětem. Další z dokonalých důkazů toho, že Scorsese ve 21. století ztratil elán a náboj. Brilantní thrller, který oprašuje odkaz Alfreda Hitchcocka a předvádí Scorseseho na samém vrcholu žánrových hrátek. Mistr filmové režie je dovádí do extrému, a tím balamutí diváka i redefinuje žánrové vzorce samotné (hlavně požadavky na jejich tempo a "rychlost"). Nestoudně geniální! (25.10.2006)