Tma přede mnou, tma za mnou

Robert Enrico je filmový mág, který umí kouzlit pestré emoce nejen prostřednictvím rozehraných příběhů, ale i nádherných obrazů. Skoro všechny jeho filmy hodně stojí i na atmosféře, ale tentokrát se Enrico odhodlal natočit čistě psychologický film o jedné čerstvě dospělé dívce, plný lyrických a silně pocitových výjevů. Joanna Shimkus určitě nikdy nepatřila mezi nejtalentovanější herečky Francie, ale měla v sobě jedinečnou jiskru a půvab, který Enrico dokázal zde patřičně využít stejně jako rok před tím v Dobrodruzích. Poetickým vzplanutím křehké dívčí duše v záblescích melancholie, smutku, touhy i naděje Tma přede mnou, tma za mnou výrazně připomene Kachyňu, byť zákoutí pařížského velkoměsta v noci a za úsvitu mají samozřejmě zcela odlišnou atmosférou, než prostředí českých luhů a hájů. Enricův film s osobitým úvodem i závěrem drží dohromady pevně jako hudební kompozice a navzdory směsí barev i emocí tma skutečně obklopuje všechno: noční ulice, nimiž se city poblouděná Annie prodírá, stejně tak atmosféru domku, v němž stále pravidelně doznívají tragedie z války a momentálně rodina čelí smutku v podobě umírajícího člena rodiny... Je až neskutečné, kolik někdy takový obyčejný film s velmi jednoduchým poetickým příběhem dokáže vyvolat pocitů (často protichodných). Nakonec dochází i na humor včetně celé pasáže s groteskní příhodou (vychutnejte si s pány Fressonem a Crauchetem nezapomenutelný hon na splašenou ovci! :)) stejně jako na neotřelé romantické výjevy, jakým je třeba hra na kontrabas u silnice nad jezírkem. François de Roubaix opět zaobstaral hudební doprovod a tentokrát vyloudil stejně tak poetické tóny na mandolíně. Další filmová nádhera 60. let je zde v plné a originální parádě! 90% (09.11.2020)