Král komedie

Další herecký koncert DeNira, tentokrát v podobě obsedantního, nadaného a inteligentního komika, který chce ukázat veřejnosti za každou cenu že opravdu umí to co umí, trochu jsem viděl v Robertu Pupkinovi sebe, poněvadž stejně jako já má i on problémy s lidmi kteří špatně vyslovují jeho příjmení, takže tenhle film je pro mě trochu víc, spolupráce Scorseseho s DeNirem nemůže nikdy dopadnout špatně, celkový dojem mi však kazila Sandra Bernhard, která mi vyloženě překážela a znechucovala tento úžasný snímek, velká škoda, zas jsem poznal další ksicht který nemůžu ani vidět :) (06.11.2009)

Nedoceněný, asi až moc jiný... Jízlivý snímek byl ze strany Martina Scorseseho v jistém směru hazardní podnik. Přiměl ho představit jinou podobu „špinavých ulic“ (špína není na ulici, kde se lidé ušpiní, neboť lidé ulici špiní) a pokaždé výrazný projev Roberta De Nira vést do vyloženě sebeshazujících poloh. Jeho Pupkin není odporný charakter v autoritářském významu toho slova, daleko spíše zoufalcem, u kterého provokuje hlavně neústupná tupost, s jakou prosazuje velikášské záměry. Scorsese podřídil vizuální stránku odlehčené stylizaci první poloviny, v níž průběh do té doby jednoznačné zápletky s přemírou dialogů nedovoluje ani pro autora tak typické hudební výplně. Experimenty však neopouští, kupříkladu Pupkinovo nacvičování výstupu zamrazí čistě subjektivním vstupem do jinak neuchopitelné mysli. Důležitý je moment Pupkinových objektivně prezentovaných představ, ukazujících se vzápětí jako liché (tj. subjektivní, zase tato hra). Souvisí to s náhlým přechodem do ještě vyhrocenější druhé poloviny, vystavující stále se rozšiřující konglomerát pokleslé zábavy na tak trapný odiv, že se té trapnosti nejde nesmát. To už nejsou toliko média, hvězdy a idoly, čili tvůrci, ale také konzumenti. Zásadní je divácký přístup – vcelku nečekaný závěr vychází s posedlosti kultem hvězd v určité míře. Nadto předestírá, jak laxní je v životě posuzování určitých lidí (ve filmu postav) na základě útržků a prvotních dojmů, vyplívajících zde s autorem předložených událostí. Divák má vlastně přejímat směrem k Pupkinovi rétoriku velkých šéfů obrazovky a mistrovství Scorseseho spočívá v několikerém přehazování „objektivního“ přístupu. Moc se mi líbí ono vrstvení, ve světě televize, kde vítězí okamžik, není vůbec nemístné. (01.12.2011)

Tenhle film jsem původně vůbec neplánovala komentovat a říkala jsem si, že tři hvězdy mu budou stačit - jenže jak se snímek blížil konci, získával si mě čím dál tím víc - ovšem né konkrétními postavami (ačkoli herci byli skvělí), nýbrž samotným svým vyzněním, poselstvím, náladou - před závěrečnými titulky jsem se přistihla, jak se usmívám od ucha k uchu a mám podivně optimistickou náladu - a to mi vydrželo až do konce titulků. Vskutku milý film. (3,5* zaokrouhluji za ten krásný závěr nahoru) (25.01.2007)

Chameleon Robert De Niro tentokrát jako nesmírně otravný fanoušek, který nebere ne jako odpověď a považuje se na nedoceněného komika. Pro mě osobně jeden z nejslabších filmů dvojice De Niro & Scorsese. Asi i proto, že byl Robert "The King of Comedy" Pumpkin tak neskutečně vlezlou postavou, že mi po půl hodině začal lézt na nervy. (25.05.2009)

Jak jednou napsal Oscar Wilde „Somehow or another I'll be famous, and if not famous, I'll be notorious.“ A ačkoliv to samozřejmě nebylo myšleno doslovně (protože zrovna Wilde si svoji slávu zasloužil úctyhodným talentem), od dob televizní zábavy se tento postoj stal, nebál bych se říci, motem obyčejného „západního“ člověka. Čím více se pak rozšiřuje počet platforem, které jsou na reprezentaci založeny (např. facebook, instagram, atd.), tím více se stává podobná problematika „vše pro pohledy druhých“ aktuální. Nejen, že dobré věci musejí být vidět, ono musí být viděno úplně všechno. Už nezáleží takříkajíc na obsahu, ale na sledovanosti. Avšak, domnívat se, že sám předmět prezentace bude této nenasytné touze po pozornosti ušetřen, by byl na druhou stranu omyl. Protože mnoha věcem (a řekl bych, že i samotnému lidskému charakteru), prospívá spíše tiché dozrávání než velkohubá halasnost. Právě snaha o viditelnost za každou cenu devalvuje mnoho věcí, které sami o sobě nesou pozitivní konotace. Vezměte si jen ty davy tvůrců, jejichž potřebou již není tvořit, ale mnohem spíše být při tvorbě obdivován (nebo ještě lépe vůbec netvořit, ale mít pouze umělecké manýry). Jak k takovému umění, které ztratilo cele svoji původní funkci přistupovat? Nebo, abych uvedl ještě jeden příklad, taky se ve vašem okolí množí počty bojovníků za lidská práva, jejichž snaha o pomoc druhým začíná (a často i končí) u pouhého ústního projevu o jejich vlastní solidaritě? Vtipné. (06.10.2016)