Grief
Žiaľ žien
VOD (1)
Obsahy(1)
Žal nad zničenou krajinou a ignorování životního prostředí se před 30 lety stal jedním ze zdrojů Sametové revoluce. Brzy se Československo nadechlo nejen svobody, ale i čistějšího vzduchu. Po třech dekádách ale zase narůstá žal nad stavem klimatu, naráží na ignoranci a opět se mění v rebelii. Různá klimatická hnutí v poslední době změnila zápas na klimatickém hřišti vysláním silných emocí do útoku. A najednou se věci daly do pohybu. Úvodní film z dokumentární série „Love & Rage“ je o lidech z hnutí Extinction Rebellion (Rebelie proti vyhynutí). Otevřeně zkoumá emoce, které vzbuzuje vidina blízkého kolapsu rovnováhy mezi planetou a lidmi. Je hlavně o ženách, protože při zkoumání emocí zjišťujeme, že ženy vnímají a prožívají ohrožení klimatickou změnou mnohdy naléhavěji než muži. (Duracfilm)
(více)Recenze (8)
Divnoženy v depce.. příhodnější název. ()
Štyri odmietajúce komentáre (stav k 23. aprílu 2021). Zhrnutie týchto komentárov: divnoženy v depke, klapky na očiach, chýbajúci make-up, film podporí ľahostajnosť. Myslím si presný opak. Zastávam názor, že ak má človek akýkoľvek názor na svet okolo, je lepšie urobiť čokoľvek, ako neurobiť nič. Pričom aj nič nerobenie môže byť formou protestu, ktorý môže ľudí riadne nasrať a vyprovokovať k reakcii. Veď to vidieť aj vo filme: "Čo keby ste radšej chodili do práce?", ako častá reakcia na klimatickú hladovku, pri ktorej ženy len sedia alebo ležia na ulici na zemi. Nuž, miestami tie slečny, dámi a páni vytáčali aj mňa. Ale práve to je dobre. Rovnako sú v poriadku tie štyri komentáre kolegov a kolegýň z čsfd. Pretože, ako píšem vyššie, lepšie niečo ako nič. Ako vravieval osvietený Oscar Wilde, že je mu úplne fuk, či sa o ňom hovorí zle alebo dobre, hlavne, že sa hovorí. XR hnutiu fandím. Prajem mu viac performancií, ktoré šokom vyvolajú skôr úsmev, ako prenášanie envirožiaľu do vizuálnej podoby akcií. Ale to je len názor, nie rada. Určite plus za to, že aktéri filmu do značnej miery pootvorili divákom svoje srdcia, možno neisté, smutné, depresívne a občas tápajúce a skúšajúce, ale rozhodnuté stáť si za názorom. Nech je, zatiaľ, akokoľvek menšinový. Pretože, aj keď žiadnu veľkú reakciu nevyvolajú, smelo sa môžu dnes i zajtra pozrieť do zrkadla bez toho, aby sa rovno pri pohľade na svoj postoj vyvracali. ()
Vystudoval jsem ekologii a z těch dat o masové devastaci planety musí mít každý rozumný odpovědný člověk depresi. Ale ty lidi v vystupující v tomto dokumentu mají trochu klapky na očích. Nepadlo jediné slovo o přelidňování planety, překročení únosné kapacity prostředí. Zároveň má paní v dokumentu pravdu , když říká že je u nás malá porodnost a hrozí nám vymírání. Jak jsem se učil na Populačních teoriích a Populační politice, EU to chce vyřešil dovozem 70 milionů migrantů z Afriky a Arábie do roku 2050 (o čemž se samozřejmě oficiálně nemluví). Ale každý den přibude na planetě jedno okresní město. Za deset let přibyla miliarda aut a to je teprve začátek. Denně mizí obrovské plochy pralesů, kde je sice neúrodná půda, ale plocha se využívá k pěstování masného skotu pro vzrůstající populaci. Klimatičtí vědci jsou třicet let financování sponzory, kteří oteplují planetu a až teď museli přeběhnout do nového paradigmatu, protože si změn podnebí začali všímat i obyčejní lidé. Změny klimatu již způsobily na celém světě škody větší než obě světové války dohromady. Ale hodně lidem , zvláště starším ročníkům je to úplně fuk a přijímají se politiky na adaptace na změnu klimatu. Rýsuje se generační střet, protože mladí nebudou chtít platit za generace, kteří si žijí na dluh. Anebo jak říká pan Cílek, mladí mohou udělat nečekaný tah a hromadně se budou přidávat k podobným hnutím jako 100 věcí, koupí si jen židli, stůl, počítač a pár nutných věcí a ekonomika a akcie budou skomírat. ()
Žalostný je především pohled na tyto ženy. Od věci je argument, že pro jejich téma jsou vzhled a úprava nepodstatné, jelikož jde o věc, která nás všechny přesahuje. I kdyby s nimi člověk stokrát souhlasil, pokaždé veřejnost i jednotlivce vyprovokují k většinovým narážkám stran lesan, biodivoženek a hadrošílenek, které ve svém boji za záchranu světa svým vzhledem širší publikum spolehlivě pobaví a hlavně odradí. Já včera viděla perfektní enviromentální dokument Velká zelená bariéra, kterým nás provedla sympatická, upravená hudebnice a aktivistka Inna Modja, na níž je zajímavé i to, že neváhá používat make-up a hřeben. Dokáže se krásně obléci, usmát a člověka si tak pro svoji věc naklonit. Zdepkované rozcuchaniny v pletených hadrech, o které se neotřela ani Henna, jsou zajisté zodpovědnými ženami a milujícími matkami, které myslí na budoucnost svých potomků v širším kontextu, bohužel vypadají jakoby je někdo vyštrachal od ústředního ohniště z opidda, zaujmou především revoltující šestnáctky v batikovaných lněných maxišatech či čím dál zženštilejšího filosofujícího levičáka nebo osoby stejné krevní skupiny, se kterým mohou svůj žalozpěv sdílet. Dál se fakt nedostanou, protože prostě jejich svérázná propagace na to nestačí. A už by to mohly pochopit. Nemusí mít kolečko vražené zároveň v nose a v uchu a z něho řetízek natažený až kam slunce nezasvítí, stačí bílé triko, jednoduché kalhoty a do vlasů kolíček na prádlo, sandály, základně upravenou tvář makeupem a otočí se za nimi i Francouzka. Tenhle recept byl zadara. ()
Velice silny dokument, dobre ukazuje vhled do komunit ceskych ekologickych aktivistek a obecne lidi, kteri maji klimaticky zal. Doporucuju si najit nejakou jeho projekci. ()
Volání a výkřiky o pomoc? Tímto filmem si k tématu uděláte ještě větší lhostejnost, než doposud. Nic, co je v tomto filmu, co bysme nevěděli. ()
Nečekejte, že dokument Žal žen přinese něco, co byste nevěděli, vědět nemohli nebo neměli. A pokud jeden z recenzentů píše, že film ve vás probudí „ještě větší lhostejnost“ k tématu klimatické krize, rozhodně to není chyba jeho tvůrkyň, tvůrců, aktérek ani aktérů. Žal žen nechává nahlédnout do osobního a občanského, lidského života několika rebelek - členek české větve klimatického hnutí Extinction Rebellion. Jejich vnímání následků nefunkčnosti lidského zacházení s přírodními zdroji, vyprávění o vlastní motivaci přidat se k hnutí XR a zkušenostech ze swarmingů rovnoměrně střídají záběry z tanečních a dramatických akcí, z XR přednášek pro veřejnost o klimatické krizi a z reakcí a rozhovorů s lidmi na ulici. Film není edukační nabídkou faktů, vtáhne vás především svou atmosférou – ať už jde o matčiny rozhovory s dcerkou, intimní zpovědi rebelek, přímé akce nebo jejich zpětné hodnocení zúčastněnými. Název by mohl vzbuzovat dojem, že půjde hlavně o emoce, ale ty jsou prostě organicky přítomny. Bližší seznámení s aktérkami dokument prvoplánově nezatěžuje jejich individuálními příběhy a bolestmi, ale logicky vysvětluje, proč se přidaly k hnutí XR. Díky nim se dostáváme k jeho hodnotám a fungování, motivace jeho členů jsou lidské, blízké, srozumitelné, nehysterické, neextrémistické. Celý dokument je svými prvky vyvážený, vážnost environmentální situace zpracovává pružně, neulpívavě, živě, zároveň neuspěchaně nechává vyznívat detaily krajiny, tváří, rozhovorů rebelek a rebelů s policisty a zúčastněnými lidmi. Ve filmu zazní osobité písně tří členek XR na téma vztahu člověka k přírodě, které posilují niternost a upřímnost sdělení. Uvidíte (nejen) ženy, které si dovolí vědomě vnímat propojenost svého osobního života s tím, co se děje kolem nás a tím i s námi samými, což je, jakožto cítící bytosti, nemůže nechat lhostejnými. Dovolí si neotupět – uvidíte odvahu nechat se natáčet v intimní chvíli bolestného pláče, v propastné úzkosti z nejistoty z toho, co má ještě smysl dělat a nedělat, když vnímáte, že jste v pasti, právě pokud jste vnímavé bytosti: „Co je důležitější – říkat pravdu, nebo držet rodinné (přátelské, společenské…) vazby?“ Kolik opravdového soucitu musíte mít, abyste vydrželi tento absurdní rozpor, když zároveň víte, že by přirozeně říkání pravdy a péče o společenské vztahy vůbec v rozporu být neměly? Z jakých všech důvodů se nedostává jasného vidění souvislostí těm z nás, kteří už jen pospícháme do práce, kde plníme úkoly, a domů, kde si na oplátku hledíme dohnat propracovaný čas uspokojením vlastních či úzce rodinných potřeb? Jsme si doopravdy schopni připustit, co se s námi děje, pokud v těch vnímavějších a vědomějších z nás, kteří upozorňují na nebezpečí ignorování následků našich činů, vidíme jenom někoho, kdo nás obtěžuje, zdržuje, ohrožuje, aniž bychom si adekvátně připustili skutečnou povahu věcí? Pokud hnutí XR působí na mnoho lidí extrémisticky, jak jejich členové, a nejen ti, ale kdokoli, všichni, kteří si uvědomují závažnost situace, mají komunikovat s nezúčastněnými lidmi a našimi politickými zástupci, aby je upozornili na společnou odpovědnost? Co dělat dál, jak se propojit, abychom na jedné lodi, na které skutečně jsme, byli i vědomě, přiznaně, svým zájmem, citem, přemýšlením a jednáním? Jak obhajovat, že JE v pořádku, když nám záleží a má záležet na uvědomění nás všech, protože jsme v tomto smyslu na sobě přirozeně závislí? Dokument jsem poprvé viděla při jeho online premiéře na DAFILMS.cz na podzim 2020. Tenkrát si mě získal civilností, citlivostí, pospolitostí. Po roce a půl, kdy jsem ho viděla znovu, ve mně zesílil smutek z vědomí, že zdravý a přirozený zájem o planetu a lidská práva, péče o mezilidské vztahy, potřeba informovanosti, komunikace, společného sdílení odpovědnosti a organizované akce upozorňující na neudržitelnost a sebevražednost naší ignorance, znamená rebelii. V kinech od 8. 3. 2022, v pražském Kině Pilotů 8. 3. v 19.00 s režisérkou Andreou Culkovou. () (méně) (více)
Ti (naštěstí nemnozí) diváci, kteří zde tenhle snímek haní, nebo se vysmívají jeho protagonistům, dost možná viděli jen začátek, první část... Nebo je to každopádně to jediné, co vstřebali, co si pamatují, co hodnotí, první dojem z prvních desítek minut. *** A to je velká škoda, protože se minuli se sdělením i posouváním formy, neboť celý film je mnohem působivější a jeho pointa přichází později. *** Andrea Culková má cit pro dramatickou výstavbu: sledujeme, jak se z nenápadných zrnek prachu, z drobných kapek obyčejných izolovaných lidských snah, emocí, úsilí, které samy o sobě, izolovaně, nic nezmohou a tonou v zoufalství, přičemž mohou ve své obyčejnosti a intimitě působit i směšně, trapně, nevyrovnaně, přepjatě, bezradně, ztraceně, naprosto antihrdinsky, čímž nás spolehlivě vyvádějí z komfortní zóny na mnoho způsobů, postupně sbírá rozeznatelný, silný a dále mohutnící proud, který má ovšem najednou úplně jinou, celospolečenskou výpovědní hodnotu, platnost i přitažlivost - zrnka prachu se spojují a pomalu, pomalu z nich ve vzduchu vyvstává dechberoucí obrazec, do něhož každý nezaměnitelně patří a který už nelze ignorovat, ani odvrhnout - který dokonce má smysl obdivovat, brát vážně, k němuž má smysl se připojit. Z antihrdinek jsou najednou hrdinky. *** Právě tyhle citlivé lidi (zdaleka ne jen ženy, byť ženská citlivost, síla a inklinace k péči a starání, k mateřskosti, k bezpodmínečné lásce a touze po harmonii je tu podstatná a udává tón) totiž dokument odkrývá spíše jako první izolované seizmografy přicházejícího zemětřesení, jako pověstné kanárky v kleci. Ovšem na rozdíl od kanárků v dolech nejsme bezmocní, když se spojíme. A tak se postupně s tím, jak proud sílí, lidé se skrze počáteční zoufalství a bezmoc propojují a jejich kreativita z nezbytnosti nabývá na síle a akčnosti, proměňuje i jejich nálada, nastavení, a také houževnatost, odolnost a vliv, dostavuje se optimismus, naděje, jiskření, vtip i šarm - a proměňují se jejich akce a sílí jejich hlas. Roste moc bezmocných. *** Asi se dnes už nemusíme dohadovat o tom, jestli tu máme klimatickou a ekologickou krizi - jenže tihle lidé se s tím zjištěním, s dopadem záplavy náhle zveřejňovaných faktů, potýkali v roce 2020 mezi prvními - nebáli se (nebo prostě nemohli jinak, často právě jako vzdělané matky dětí nebo ženy spojené s krajinou) si uvědomit racionálně i emočně, co to znamená, a začali se svolávat a pořádat akce burcující k témuž širokou veřejnost - neboť cesta k nápravě - pokud vůbec ještě je, spočívá v prvotní odvaze k beznaději: Teprve když si naplno uvědomíme, jak špatná jsou naše dnešní východiska, a co všechno a jak rychle potřebujeme změnit, když se nebudeme bát toho zoufalství, které nás přitom přepadne, máme ještě šanci k zásadním zásahům. *** Ale i kdybyste nesdíleli premisy snímku a jeho protagonistů, ta dynamika dokumentu, který sleduje, jak něco velice silného nabývá z drobných, nenápadných, až trapně intimních a slině autentických soukromých projevů ve společnosti na síle, je rozhodně magická. *~ () (méně) (více)