New York, New York

Povedal by som, že Letec (2004) z New York New York čerpá mnoho. Napríklad dynamiku, spôsob ostrakizovania hlavnej postavy a jeho perfekcionistického sebazaprenia po základných a materiálnych potrebách. Inak je ale silne nezávislý feelingovo, a to hlavne, nízkorozpočtovo ladený, čím vzdáva hold žánru a dejinám kinematografie (a ukazuje, akú znamenitú vášeň u autora umenie vzbudzuje). Nabáda na to, s akým zanietením a odovzdaním svojho maxima sa dá dosiahnuť kvalitný osobnostný profil vychádzajúci z auto-biografických prvkov bez nutkajúceho prikrášľovania a so silnou dávkou mrazivej irónie. Priebeh filmu až vedecky stupňuje únavu života a zabehnutie významovosti zabehnutých stereotypov a detronizáciu stúpajúcej slávy na postupný duchovný rozklad. Hudobné čísla sú precítené a pôsobia medzi spomínaných konfliktami ako akási nárazníková zóna, ktorou sa čiastočne darí problémy hasiť a naopak, vyostrovať. V celku príjemné prekvapenie pre milovníkov režisérovej tvorby a úctyhodným nenápadným prierezom medzi jeho dvoma najslávnejšími filmami. (12.03.2016)

Nejsem příznivec muzikálů a na rovinu přiznám, že posledních 45 minut bylo dost rozvláčněných. Taktéž hudební čísla neměla tak rozvinutou choreografii jako např. Zpívání v dešti, či My Fair Lady, jenže na rozdíl od nich New York, New York na nich není postaven. Většina filmu se věnuje charakterově zajímavé dvojce Liza Minnelli + Robert De Niro, kdy se zejména šílený De Niro postará o spoustu kouzelných a vtipných scén. Celá úvodní část je fantastický De Nirův koncert a to nemusí ani zrovna hrát na saxofon. Hudební čísla jsou pak vložena do filmu nenápadně a osobně jsou mi docela příjemná, protože jazz můžu... Na filmu je také esenciální atmosféra nočního (a zimního) New Yorku. Zkrátka sympatický film. 7/10 (17.03.2014)

Geny Judy Garland se prostě nezapřou. Liza Minnelli byla, dle mého skromného názoru, dokonce ještě lepší zpěvačka a herečka, než slavná maminka, byla tak zajímavě, netuctově krásná (Slashere, ty jsi idiot) a talentu probrala celé hrstě. Film, točený převážně ve studiích, krásně nasvícený, takže oči se popásly, byl bohužel jeden z největších Scorseseho propadáků, protože biografy se v té době prohnala tsunami jménem Star Wars, a diváci raději dali přednost nekomplikované pohádce před nostalgickým, psychologicky složitým výletem do poválečné éry, kdy ještě pořád vládl jazz. Mé oči a uši se popásly taky, problém bych akorát viděl v postavě De Nira, který je tady i na můj vkus moc velký buran (a zejména v první půlhodině to dává patřičně najevo, že byste ho nejraději přetáhli baseballovou pálkou) a pak ve stopáži, která prostě neospravedlní poněkud řídčí zápletku, o takovou půlhodinu to prostříhat a bylo by to ideální. (01.11.2020)

Veľké sklamanie. Liza Minnelli je v tom nevinne, pretože na ňu som alergický. Martin Scorsese ma so svojou záľubou v uťahaných filmoch, pri sledovaní ktorých čakám na milosrdný koniec, tiež nesklamal. Jazz ani muzikály predvojnového ladenia neobľubujem. Ostáva môj obľúbený Robert DeNiro. Jeho postava sebastredného, konfliktogénneho hajzla je stvárnená výborne, ale mám za to, že patrí do iného žánru. Nejaké prednosti by som určite našiel, ale film ma striedavo nudil a rozčuľoval, takže dve hviezdičky sú akurát. (19.05.2010)

Francine a Jimmy, dva divoký ohýnky, který uměly dohromady roztomile plápolat v souznění, způsobit závažný popáleniny i destruktivně obrátit všechno kolem v troud. Bohužel pro tenhle bezesporu kvalitní film, za 155 minut vyhasne každej táborák, a když se u něj navíc pořád zpívá (a já muzikálům neholduju), vykřesal ze mě onen vznětlivej pár "pouhý" tři velice zápalný jiskry, jež mi žhnoucí v tóninách durových akordů připomněly, že najít ten správnej souzvuk je někdy pěkně Durová kovbojka, co se nedá jen tak Wohnout k obrazu svému. (11.12.2011)