Ostré komando
Blade Runner
Blade Runner
Blade Runner
Blade Runner
Blade Runner
Režie:
Ridley ScottKamera:
Jordan CronenwethHudba:
VangelisHrají:
Harrison Ford, Rutger Hauer, Sean Young, Edward James Olmos, M. Emmet Walsh, Daryl Hannah, William Sanderson, Brion James, Joe Turkel, Joanna Cassidy (více)VOD (5)
Obsahy(1)
Příběh se odehrává v blízké budoucnosti, kdy věda pokročila a společnost začala vyrábět replikanty, kteří jsou od lidí k nerozeznání. Liší se jen tím, že žijí pouze čtyři roky. Replikanti jsou používáni pro nebezpečné mise, ale po krvavé vzpouře v jedné mimozemské kolonii jim byl zakázán vstup na Zemi pod trestem smrti. Na plnění tohoto nařízení dohlíží speciální policejní tým Blade Runner. Rick Deckard, bývalý člen této jednotky, je povolán zpět do akce, když je jeho kolega zákeřně zabit jedním z replikantů. Vyšetřování ho zavede do koncernu, který replikanty vyrábí. Zde se setkává s krásnou Rachael, ačkoliv není skutečným člověkem, ona sama je o svém lidství zcela přesvědčená. Rick na replikanty nahlíží jako na podřadné věci, ale díky sblížení se záhadnou Rachael začíná o svém vyhraněném názoru pochybovat. Jsou skutečně replikanti od lidí natolik odlišní a je třeba je vyhladit, jak to Deckardovi nařizují jeho velitelé? (TV Nova)
(více)Recenze (1 736)
Neuvěřitelné jak se z celkem solidního sci-fi snímku může odebráním zbytečných monologů, tu a tam malou změnou a poupravením závěrečných vteřin stát jeden z atmosféricky hypnotických klenotů světové kinematografie. A zřejmě ten vůbec nejvlivnější film vůbec, protože bez jakékoli nadsázky ovlivnil veškeré sci-fi po něm. Geniální pochmurná noir vize budoucnosti, která ve vás i dnes vzbudí otázky. Nemyslím teď nutně ty, zda tedy je či není Deckard replikantem; což se ostatně stejně liší verzi od verze a ona ambivalentnost je dána tím, že Hampton s Fordem k tomu vždy přistupovali, že jím je, zatímco Ridley jim natruc, že není. Spíše to pokládá otázky "věčného" charakteru, kde je hranice mezi životem a lidstvím a především zda na tom vůbec záleží, kdo je/není replikantem. Blade Runnera se tak řadí po bok Posledního pokušení Krista spíše než ostatních žánrových scifáren. Není to film pro každého (ano, je to p-o-m-a-l-é a málomluvné způsobem, kdy třeba Deckard v závěru dvacet minut vůbec nepromluví, byť nesleze z plátna), ale kdo si k němu cestu najde, tak tomu rozhodně nehrozí, že by se mu vzpomínky na tento skvost vytratily z paměti jako slzy v dešti... Původní kinoverze: 3/5, Režisérský sestřih 1992: 5/5, Final Cut 2007: 5/5 ()
Dan Nekonečný s holubicí, přemetující trans Kocáb a antiherec Ford. Aneb jak si po letech zkazit filmový zážitek. Pamatovala jsem si to MNOHEM sofistikovanější, ale asi se mi tehdy (2006) ještě nedovyvinuly mozkové spoje (nebo jsem si vysnila lepší děj, když jsem si při tom v Aeru dávala dvacet). Rutger každopádně kouzelný. (3,5*) ()
Před 20 ti lety jsem tento film viděl poprvé. Nic mi to neřeklo, proto jsem velmi rád sáhl po (letošní) Final Cut , abych zjistil, jak na tom opravdu jsem…. Scott odvádí dobrou filmařinu, o tom bez debat. Vše je podtrženo výtečnou kvalitou disku, remaster nemá chybu. Ale…. Vám se to nezdá strašně vláčný, roztahaný až nudný? PŘÍBĚH:*** klidný, snažící se navodit temnou atmosféru mne prostě neoslovil. Asi zpracováním, protože nechápu, co by mne na aneroidech a pátrání po nich nemělo bavit. Vangelisova hudba je perfektní a z hereckých výkonů mi v hlavě zůstane nejvíc replikant R.Hauer. Jen teď nevím, jestli je to vlastně hodně nebo málo./ HUMOR: ne./ AKCE:** není ji mnoho. Přestřelka s hadí ženou asi po 50ti minutách a pak rozhodně závěrečná pasáž, která má v sobě i napínavý náboj./ NAPĚTÍ:*** otázky, které vedou k odhalení replikantů jsou velice zajímavé. Celý snímek se snaží udržet si ,,svoji hladinu“ napětí, ale mě to nebere. Snad jen, když se H.Ford dá (konečně) do pátrání. Ale že to trvalo…. Asi to bohužel opravdu není pro mne. ()
rozpočet : ? tržby americke : $31,320,441 ()
Brilantná technická slupka, atmosferický hudební podkres, podmanivý vizuál rozvrstvený mezi gotikou a noirem a uvnitř...zoufalé prázdno. Filozofie se nesestává z pár ladně pohozených vět v hodině mezi psem a vlkem... ()
100% súhlasím s Falkom a POMOM. Som jeden z ďalších ktorý pri "Blade Runer" zaspali, no ja by som to nepripisoval k nudnému deju, ale skôr hrozne dlhej stopáži. No ale na rok 1982 veľmi vydarené efekty, ktoré boli snáď lepšie ako v niektorých terajších sci-fi béčkach............... Soundtrack Vangelis: 1. Main Titles [3:41] ,2. Blush Response [5:46] ,3. Wait for Me [5:27] ,4. Rachel's Song [4:46] ,5. Love Theme [4:57] ,6. One More Kiss, Dear [3:57] ,7. Blade Runner Blues [8:53] ,8. Memories of Green [5:04] ,9. Tales of the Future [4:47] ,10. Damask Rose [2:32] ,11. Blade Runner (End Titles) [4:40] ,12. Tears in Rain [3:00] ()
I po takových letech stále záhada. Sci-fi s noirovým nádechem, která se vyžívá v technické i vizuální ponurosti a bohužel i obrazové bizarnosti. Scott se bojí byť jen malinko rozmáchnout a ukázat nám víc ze světa budoucnosti a místo toho jen nechává pršet na Deckarda a vyprávět relativně obyčejný příběh. Replikantům chybí psychika a na konci pořád nevím, proč by mi jejich osudu a údělu mělo být líto. A chtěl bych také vidět Blade Runnerovo průměrné hodnocení, kdyby ho nenatočil právě Ridley Scott. Možná by i můj názor putoval níže, protože díky jeho příjemným vizuálům a hlavně výbornému cynickému Fordovi na podkladu úžasného soundtracku to nakonec nebylo takové zklamání, jak jsem se zprvu mračil. Tuny dešťových kapek, saxofonové melodie a Vangelisova pohádková hudba zůstávají v divákově mysli dlouho. ()
„Všetky spomienky sa stratia v čase. Ako slzy. Dážď. Hodina smrti.“ BLADE RUNNER mi nikdy extra nesadol a tento naoko chladný sci-fi experiment sa mi nikdy nezapísal do srdiečka. A ak mám od Ridleyho Scotta vybrať kultové sci-fi, bez váhania vyberám VOTRELCA. Napriek tomu BLADE RUNNER má veľa do seba: dodnes (!!!) nezostarnutú víziu sveta budúcnosti, ktorá síce zaváňa klišé (lietajúce autá), ale napriek tomu nie je smiešna, ani trápna. Naopak, i vďaka slušným hercom (najmä Ford s Hauerom) dodnes kvalitne funguje. Tou skutočnou bombou je ale práve vizuálna stránka. Či skôr audiovizuálna, pretože i vďaka šialenej Vangelisovej hudbe, geniálnej výprave, fantastickým kostýmom a originálnym rekvizitám úchvatne hypnotická atmosféra nepripomína nič, čo by mohlo vzniknúť na planéte Zem. ()
Ja si Blade Runnera pamatoval jak totalni nudnou kravinu o nicem, ale je fakt, ze uz to je spoustu let, co jsem to videl, navic urcite v televizi, s dabingem, reklamama a mizernym obrazem. No a ted jsem se k tomu odhodlal znova, originalni zvuk, dvd kvalita a nejakej Final cut. A ono se mi to libilo. Ne ze bych z toho byl uplne hotovej, to urcite ne a mozna to je tim, ze jsem cekal sracku, ale proste me to tentokrat bavilo. Sice jednoduchej, ale dobrej pribeh, paradni temna atmosfera, pekne vykreslena hnusna budoucnost a hlavne na rok vzniku docela vymazleny triky. K tomu mladej dobre hrajici Ford, Hauer v jedny ze svejch nejlepsich roli. Ale co si tak pamatuju, mam dojem, ze v ty verzi, co jsem kdysi videl, byly ruzny pochybnosti hlavniho hrdiny a nejednoznacnej konec, coz se tady nekona. Slabsi 4*. ()
// Natočeno 1982 a přesto dost možná vizuálně nejoslnivější snímek, který jsem dodnes viděl. Kdybych si měl vybrat jednu věc, kterou mě ten film opravdu dostal, byla by to právě ta kamera - nedovedu si představit ten zážitek v roce premiéry. Co mě bohužel neoslnilo, naopak dokonce trochu zklamalo byla příběhová stránka, kde jsem maličko tápal. Marně jsem hledal některé motivy, občas mi to celé přišlo příliš zamotané a tak nějak nedotažené. Možná, že to jen bylo moc abstraktní na můj vkus - a rozhodně to není film na jedno podívání, takže určitě bude mít další šanci mi některé věci dovysvětlit, nicméně... na první shlédnutí to po všech těch slavných ohlasech bylo zkrátka trochu "meh". I know, shoot me, right? 70% // edit: viděno znova a už jdu na plnou sazbu. Ohromnej film. PS. Rutger Hauer je podle mě ve skutečnosti opravdu robot. ()
Co říct poté co jsem to konečně dohnal... pro někoho čarovný, pro mě tahle detektivka s ponurou vizí budoucnosti ubíjející, nicneříkající, plná otřesně teatrálních herců, nijaká. Nějaký filozofický hloubky a přesahy tu nehodlám luštit ani omylem, zkrátka klasika kultovka k zahození. ()
Jeden ze 100 filmů, které musíte vidět, než umřete. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 200 nejlepších sci-fi filmů - 200 Greatest Sci-Fi Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Celosvětově divácky úspěšný film. Temné sci-fi s dokonalou noir atmosférou, bohužel ve střední části není dostatečně zvládnuté tempo a já chvílemi usínal. A Harrison Ford mi taky tak úplně nesedl do role Blade Runnera (navíc přeloženého jako Ostrého Komanda), naopak replikanti v čele s Rutger Hauerem byli typově perfektní. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=4lW0F1sccqk ()
Ridley Scott po Vetřelcích potvrdil, že je skvělý režisér a natočil další kultovní film. Harrison Ford předvádí vynikající výkon, stejně jako ostatní herci hlavně do té doby neznámý Rutger Hauer a Sean Young. Škoda, že snímek byl nominován jen na dva Oscary (Výprava, Vizuální efekty). Po celou dobu na vás dýchá výtečná atmosféra, která je korunována výborným koncem. Ve své době hodně nadčasové a originální..... ()
"Žádný z Bohů biomechaniky na nebesích mi nepomůže." A mně zase nikdo nepomůže s pochopením legendy zvané Blade Runner. Už jsem se s Deckardem za těmi replikanty několikrát proběhl, snad jsem mu jich pár pomohl i zabít, ale pořád mi to připadá jako vizuálně zdařilá leč poměrně vláčná sci-fi. A já mám raději rychlý tempo podobný tomu, který při gymnastický bojový akrobacii vyvinula replikantka Pris. To byl pro mě určitě nejzábavnější moment filmu, ale taky mám rád výslech Rachael nebo dokonalýho naháče Roye v akci. Z toho plyne, že jsem možná taky replikant, takže raději opustím Zemi dřív, než mi nějakej zmatenej Deckard vystřelí čip z hlavy. ()
Je až na škodu, že si tolik uživatelů všímá pouze jednoho dialogu, který je natolik mimo mísu, že prostě musí nést něco filozofického a transcendentálního, a odmítají film vnímat jako celek. Vlastně je zvláštní, že zatímco na filozofii a přesahu Matrixu se shodnou masy diváků, tak Blade Runner osciluje mezi jednoduchou báchorkou a komplexní filozofickou statí. Tam, kde bratři Wachowští servírují filozofii v krabicích popcornu a filozofická moudra vtloukají do diváků těmi nejlacinějšími prostředky, tak Ridley Scott si postačí s pouhými náznaky a nekonečnou dvojsečností. Blade Runner má totiž dost daleko k typickým Fordovským hrdinům (na Hana Sola i Indyho rovnou zapomeňte), ale naopak se blíží k poetice Cronenberga či Lynche. Tady už vůbec nejde o noirovku či prosťoučký příběh, tenhle film vypráví o našem vztahu k Bohu a docela přesně vystihuje naši současnou společnost. V tom je Blade Runner neskutečně působivý a nepotřebuje k tomu ani neustálou hru světla a stínu či poctu niorovému filmu. Tohle je tak trochu jiné sci-fi. ()
Sci-fi a noir. Láska a smrt. Final Cut z Blu-raye je úplně nejvíc. Scottův hypnotický masterpiece s geniální Vangelisovou hudbou. ()
Nové zhlédnutí Blade Runnera bylo o kus uspokojivější. Pořád se ale nemůžu zbavit pocitu, že "hypnotické" scény až moc zaclání odvyprávění příběhu, který je zbytečně osekaný na to nejnutnější, aniž by ale byly pro mě absolutně vtahující. Jde o takový hybrid, který nakonec není o moc víc než hodně krásné obrázky. ()
Film, který mě přesvědčil, že i samotná atmosféra může být obsahem, ono totiž samotné dění Blade Runnera je poměrně chudé, prostá honba lovce hlav za pár hlavami, avšak způsob podání dělá z filmu nezaměnitelný zážitek, ať už v dobrém, špatném, či v mém případě v rozporuplném slova smyslu. Blade Runner je jako perfektně rozestavená šachová partie - dostane se vám zajímavým vstupním informacím, vnoříte se do ohromného, ale zchátralého světa věčné temnoty, deště a kouře, ale když už přijde na samotnou hru, tak ne a ne to rozjet správným směrem. Ovšem zvláštním nábojem nabité finále a překvapivý pat za to stál... 7/10 ()
Říkala jsem si: "Nepouštěj si to. Zítra brzo vstáváš. Slyšíš, jak tě ta škola volá? Musíš se vyspat. Je devět, pokud dáš play, počítač vypneš až v jedenáct. To bude teda plnohodnotný spánek! Tak buď poslušná holčička a vypni to." Odvětila jsem svému schizofrennímu já: "Dobře," a dala jsem play. Často, když si jdu lehnout s hlavou plnou otázek, ráno se probouzím odpočatá. Čím to je? Zítra - a vím to jistojistě - budu odpočatá. Neboť mi bylo do hlavy nasazeno pár brouků. Se zavřenýma očima budu ležet v posteli a přemítat nad tím, jak podivuhodný svět jsem navštívila. Ptám se sama sebe: "Jejich svět byl takový umělý, až to vypadalo, že jediný živý tvor na planetě byl člověk. Co potom takovému člověku zbylo?" A mé druhé já bodře odpoví: "Pocity. Emoce." Pak si přejedu prsty po spáncích. "Možná proto chtěli replikanty zabít. Že i to poslední opravdové, co měli, si přivlastnily organokovové sloučeniny, když to řeknu takhle." S myšlenkou na ten tmavý a upršený svět usnu. Zvláštní. Stále nechápu, co mě nutí, dát filmu 4*. Jsem zmatená - nic necítím. Jenom neurony přenášejí impulsy. Možná proto, že mi Blade Runner daroval inspiraci. Mám námět o čem snít, přemýšlet i psát (a že to dělám setsakramentsky ráda!). Přesto; bylo to tak ponuré... ()
Související novinky
Zemřel herec M. Emmet Walsh
Ve věku osmaosmdesáti let zemřel v americkém Vermontu herecký veterán M. Emmet Walsh. Výrazný představitel zejména vedlejších rolí ve filmech jako Blade Runner, Zbytečná krutost a Potíže s Arizonou… (více)
Druhý Gladiátor našel záporáka
Ano, opravdu se vám to nezdá. Legendární režisér Ridley Scott (Vetřelec, Marťan) brzy začne natáčet pokračování ke svému obřímu hitu Gladiátor z roku 2000. V něm se tentokrát neobjeví Russell Crowe … (více)
100 nejlepších filmů všech dob podle kritiků
Britský měsíčník Sight and Sound po deseti letech opět požádal kritiky o aktualizovaný seznam nejlepších filmů všech dob, a díky obří anketě, v níž se zúčastnilo rekordních 1639 recenzentů, kinařů,… (více)
Zemřel legendární hudební skladatel Vangelis
Svět filmu a hudby opustila další fenomenální osobnost, jejíž výraznou a zvukově podmanivou tvorbu zná snad každý filmový divák. Ve věku devětasedmdesáti let totiž zemřel legendární řecký hudební… (více)
Antropocentrický, na člověka orientovaný princip kinematografie zapříčiňuje tomu, že jen málokterý film staví aranžmá kulis nad herce, a tudíž že se jen málokterý film s nějakými kulisami vůbec obtěžuje. Vyjma povinně únikových sci-fi a fantasy světů mě napadá pouze Metropolis a Minority Report, u kterých bych se klidně obešel bez postav a donekonečna se obdivoval práci výtvarníka, tvůrce kostýmů, výpravě a scénografii, designu a architektuře. První vyrůstá z Bauhausu a Art Deca, druhý z near-futuristických technologií a průmyslového designu. U většiny ostatních filmů je důmyslné aranžmá scény naprosto ojedinělým jevem, který když už se vyskytne, nepokrývá koncepčně celou stopáž a spíše ční jako muchomůrka rostoucí na hromadě kompostu. Jak protřelí tvůrci a výkonní produkční navíc vědí, nadstandardní výstavbu scény stejně nikdo moc neocení, včetně kritiků, ostatně kdy naposledy vám někdo po odchodu z kina oznámil: „Všiml sis toho oděvu, ergonomie sedací soupravy a etažéru, paravánu z koženky, té garderoby?“ Dneska je navíc trend dát spíše filtr před kameru než si pohrát s tím, co je před ní. Filtr je mnohonásobně levnější a navíc cool. Pozadí je důležité pouze tehdy, je-li k nám postava otočená zády a obdivujeme-li se scéně spolu s ní. Asi to má celé do činění se zrcadlovými neurony, prostě s tím, že nejsme s to odečítat emoce z krajiny, ale z lidí, kteří k nám stojí ve filmech skoro permanentně čelem. Antropocentrismus dostává těžké údery již dlouhou dobu, začalo to ztrátou výlučného postavení ve středu vesmíru a na sklonku minulého století důkazem, že do našeho života lze zvnějšku vcelku úspěšně zasahovat. Malířství opustilo antropocentrismus vlivem fotoaparátu úplně, zato kinematografie, poslední mohykán, se jej stále drží. Postery se mění, ale jedno mají společné, na všech jsou lidé. Kralují i obrazu ve filmech, zpravidla vycentrováni, pak je ohromná propast a pak teprv nějaké dekorace. Sám Harrison Ford, zhýčkaný indian-jonesovskými a star-warskými psími kusy, hudroval nad statičností, kterou mu Ridley opovážlivě přiřkl, aby vynikla scénografie, neboť Blade Runner staví odvěký antropocentrický schéma na hlavu, částečně proto, že vzato do dickovsko-paranoidního extrému jsou tu všichni lidé replikanti a všichni replikanti lidé, a za hlavní postavu volí město, dystopický Los Angeles, jedinečnou fůzi Scorseseho špínou zčernalých, spoře osvětlených newyorských ulic z Taxikáře v dolních patrech obývaných pankáči a Nolanových futuristických chicagských čtvrtí posetých mrakodrapy ze skla a oceli ve vyšších podlažích vyhrazených lepší společnosti. Na jedné straně přírodní materiály, široké cihlové obložení ulic, mrtvé kameny, uprášená stébla trávy, třas různých pachů, vůně nudlí a suši u stánku Chinatownu, na straně druhé syntetické umělotiny, plasty, ocel, sklo a tekutý krystaly. Celé město bychom mohli chápat jako rozhovor či koncert dvou hlasů, z nichž jeden se podobá orkánu, přívalu slepé, ničivé energie multikulti subkultur, zatímco druhý zaznívá jako sladké, něžné, nostalgické blues - to jsou ty tapisérie rozjásaných neonů a červených světel, monstrózní billboardy, pověstný simulakra, OLED displeje a 3D vizualizace, blikající velkoplošné reklamy, tvář japonské ženy ve vrchních patrech a ještě dál mimo neobyvatelnou Zemi zkolonizované planety - věčné mlčení těch nekonečných prostorů mě děsí. Pomine-li se, že v knize je ten ráj krajně ponurý, protože Mars je údajně horší místo k životu než Země, alespoň to tvrdí replikanti a učí nás v to i Total Recall, musí se člověk ptát, jestli je za těmi displeji a mediálními fasádami ve vrchních patrech skutečně nějaký život. Možná se tam nic skutečného neodehrává, podobně jako v zemi Oz, jenže tady chybí i ten obyčejný člověk, který se z čaroděje vyklubal, a to je možná děsivější, než kdyby se tam nějaký podvodník klamající ostatní různými triky nacházel. Celé město připomíná hrad, nebo zámek, s temnou věží nahoře, kde ale nikdo nepřebývá; je jen demonstrativní. Infuzi nové technologie do starého systému – nové budovy jsou vždy stavěny na starých coby nástavby, všechno naše bohatství stojí na krvi a utrpení mnoha lidí, civilizace roste, metaforicky i doslovně, na sedimentech včerejška – ukazuje i závěr se slavným proslovem Hauera odehrávajícím se na střeše, kde registrujeme obrovské ocelové nosníky zaražené do přírodního kamene. Toto charakteristické rozdělení na přírodní a syntetické se ve filmu odráží nejen v konfliktu mezi lidmi/replikaty, slumy/mrakodrapy a low life/high tech, ale kopíruje i žánrové rozpoložení mezi staromódní detektivku a novodobou sci-fi, respektive noirem a cyberpunkem, který z noiru otevřeně čerpá; je jeho nadstavbou. Velkým tématem takovéhoto industriálního města je odcizení a osamělost, jak víme od filozofů – tento fakt symbolizuje osamělý maniak plížící se na předměstí. Těmito hanebnými ulicemi proto musí kráčet muž, který není hanebný (Marlowe, Chandler - kdokoliv). Rick Deckard neřeší příčiny, nebojuje o změnu světa, řeší pouze a jen důsledky, replikanty. Žije v post-ideologickém světě abstraktních kol kapitálu, nadprodukce umělých obrazů a nadnárodních korporací, jejichž mocipáni jsou všude a nikde zároveň a nemůžou být jako Husajn oběšeni nebo zlynčováni jako Mussolini. Z konce filmu není patrný konec fikce, protože z triády „rovnoáha – narušení rovnováhy – obnovení rovnováhy“, na níž stojí každý příběh bez výjimky, posledně jmenované není splněno. Deckard dělá jen svoji práci. Nezachraňuje svět. Fikce žije po skončení v temnotě dál. Proto byl přilípnutý šťastný konec tak nesmyslný, podrývající post-ideologický (tj. zakonzervovaný, dále neměnný) charakter cyberpunkového fikčního universa. ____ O porodních bolestech Blade Runnera kolují celé fámy, stojí na nich i onen dokument Dangerous Days malinko ubrečených tvůrců, kteří překonali všechny překážky a otiskli nohy do historie kinematografie. Není ale právě tohle, stižené podmínky vzniku, nezbytnou podmínkou každého velkého kulturního díla? Není tohle pravý problém Hollywoodu? Problém Hollywoodu není v nedostatku talentovaných lidí. Vždycky říkám, že tam na těch filmech, včetně takových Transformerů, dělají nejlepší mozky Ameriky, co mají červený diplomy a od začátku do konce narvaný portfolio, viz ty dlouhatánský desetiminutový titulky – odsud pramení mimochodem největší paradox celých dějin filmové kritiky, kde proti tisícům odborníku stojí jeden jediný kritik, na rozdíl od literatury, výtvarného umění nebo architektury, kde to je na férovku 1v1. Problém Hollywoodu je jinde, v maximální kontrole, přísných osnovách, obřadnosti a vypočítavosti, která vznik filmů provází. Německé „ordnung muss sein“ znamená nanejvýš dílo mistra, ale nikdy masterpiece. Znásilnění a maximální kontrola se může zdát rychlejší než námluvy, avšak mnoho lásky nepřináší. Proto se těší větší oblibě postklasický Hollywood než klasický, známý svou urputnou schematičností. Dílo se tehdy odebralo tvůrci a šlo do střižny, o nějaké kontrole nad filmem po celý jeho životní cyklus od záměru přes realizaci po postprodukci nemohlo být řeči, režiséři si odvedli svoje a pak se pakovali. Ohlédneme-li od toho, že postklasický Hollywood je lepší čistě proto, že je nám časově bližší (film se, na rozdíl do knih, který jsou, aniž bych chtěl urazit typografy a sazeče, 500 let stejný, neustále vyvíjí, proto jsem nikdy nerozuměl lidem, co se dívají na ranou kinematografii – staré knihy jsou stále jako nové, nové filmy už v době vzniku zastaralé), jsou mi mnohem bližší nikoliv klasický noiry ze 40. a 50. let, které byly obdobou staropanenských moralit, novelizovaných vulgárním freudismem, ale moderní neo-noiry ze 70. let (Čínská čtvrť), 80. let (Blade Runner) a 90. let (Poslední skaut) a drzé meta-žánrově noiry z poslední dekády (Muž z Londýna, U Turn, Kiss Kiss Bang Bang). Ta hegelovská písnička je pořád stejná – z prvního extrému (pravice), se přejde do druhého (levice), načež syntézou obojího vzkypí kompromis jako třetí cesta Tonyho Blaira. Totéž slavný spor Fukuyama versus Huntington, z něhož se dnes vyklubalo nejednoznačné kmitání mezi obojím, protože definitiva západní liberální demokracie je stejně pravděpodobná jako její úpadek pod náporem muslimské a čínské kulturní civilizace. To samý názorový vývoj v otázce kolonialismu, dříve něco strašného, viz práce Hannah Arendtové, došlo pozitivní revize v Britském impérium od Fergusona, podle něhož imperiální mocnosti neožebračovaly národy, které se ocitly pod jejich nadvládou, ale naopak zajišťovaly jejich ekonomický blahobyt, a tak jsme dnes svědky syntézy, bipolárně vyostřené vnímání kolonialismu přešlo v šedou zónu; kolonialismus byl dobrý i špatný. Hollywood posledních třiceti let představuje zdárné sjednocení starých konvenčních časů klasického Hollywoodu a hipísácké nevázanosti Hollywoodu nového, čili už tu samozřejmě je místo pro určitý chaos, z něhož může vyrůst velké dílo, ale pořád se sráží s vůlí k dozoru a s řízením kinematografie managementem jakosti a rizika. () (méně) (více)