After Life

Úplny opak režisérovho predchádzajúceho filmu. Dlhé zábery vystriedalo množstvo strihov. Zo širokých panorám sme teraz detailnejší. Namiesto ticha tu máme nepretržité dialógy. Namiesto lyrickej chladnosti tu máme množstvo emotívnych etudiek. Film je skĺbením dokumentárnych hovoriacich hláv, metafilmu - točia sa tu totiž filmy - a prvky fantasy. Tie posúvajú samotný príbeh na inú úroveň. Je to akési zamyslenie sa nad smrťou, hodnotou života a tiež toho, čo príde potom. Bez efektov, veľmi komorný, zato vypovedajúci o všetkých dôležitých veciach, čo vás s touto témou napadnú. Korééda natočil perfektné dielo so silným emotívnym nábojom a dôležitou autorskou výpoveďou. (26.12.2014)

Já jsem asi nadšený a zklamaný zároveň. Jinak ty své pocity z tohohle filmu asi nepopíšu, protože je skutečné mám takové... zvláštní. Nápad samotný je natolik geniální, že by pod taktovkou skutečně geniálního režiséra (a těch je skutečně málo) vystačil i na tříhodinovou stopáž a byl plný filozofie, silné psychologie postav i veškerého odhalení ohledně tohoto "Mezisvěta". Wandafuru raifu má tu psychologii, filozofie tak trochu (ale tam to zas tolik neřeším, jelikož Kore'eda chtěl primárně natočit poetický film a to se mu i povedlo) a ta mytologie (řekněme) tam je, ale stejně bych chtěl vědět víc. Ano, chápeme, co za úkol mají ti mrtví, víme, kde jsou ubytovaní, co je jaký den čeká a víme i to, co se stane, když si do neděle nedokáží vybrat jednu vzpomínku. Ale kam přesně ti, co si vybrat dokázali (drtivá většina) odcházejí? A ten Mezisvět, jak vypadá? Je rozdělen jen na různé hotely, kam chodí ti mrtví nebo jen tvořen něčím víc? A proč v Mezisvětě nemají k dispozici vzpomínky mrtvých? Aby se podle nich mohli řídit nebo jim je v sobotu rovnou pustit? Proč vše musí napodobovat a točit štábem? A co když si někdo vybere těžko natočitelnou vzpomínku, třeba výlez na Mount Everest? A ti, co si nevyberou, můžou si někdy vybrat v budoucnu a pak odejít? Ti, co si nevyberou - stárnou, omládnou nebo zůstanou ve stejném věku, kdy přišli (myslím teď ty, co si nevybrali)? A proč se nerozlišuje podle hříchů a třeba Hitler by měl stejný nárok na šťastnou vzpomínku stejně jako někdo hodný? Ono by těch otázek asi bylo ještě víc, ale už tak jich mám dost. Jasně, možná chci vědět až moc, ale existence Mezisvěta mě prostě fascinovala a chtěl bych o ní vědět fakt co nejvíc - nebo aspoň skoro všechno. A tady mi prostě něco chybělo, nemůžu si pomoct. Jinak ten film má podmanivou pomalou poetickou atmosféru, zajímavé postavy (ačkoli těch starých mohlo být víc a taky jsem chtěl vědět, jak umřeli - obzvlášť u těch mladých), skvělou kameru, civilní herecké výkony, dobře se na to kouká a v tom, co vše je tam rozehrané, je to i slušně vedené. Zatím je to to nejlepší, co jsem od Kore'edy viděl (a celkem mě překvapuje, když už je i tady asijská kinematografie celkem oblíbená a Kore'eda vešel do většího podvědomí i v Česku, že tenhle film vidělo málo lidí), ale bohužel ani tady nemůžu být úplně nadšený, i když bych skutečně chtěl ten plný počet dát. Ale na něj mi tam ještě dost věcí chybí... 4* (23.12.2020)

Na člověka po vlastní smrti čeká jediný úkol: vybrat si jednu jedinou vzpomínku ze svého života, kterou mu zaměstnanci jakéhosi "posmrtného úřadu" natočí a kterou si jedinou bude dále pamatovat. Atraktivní námět, ale dogma zpracování Afterlife je strašné, nutí postavy pronášet nesmyslné dialogy, děj v podstatě neexistuje a atmosféra nulová. Povolání - výroba "švédovaných" vzpomínek je stejně zbytečné jako sám film a nejhorší je, že se snaží při tom tvářit vážně a důležitě. Btw: jestli tohle je posmrtný život, tak mě čeká peklo, které bude trvat déle než 2 hodiny. 30 % (17.11.2008)

Film, který slibuje mnoho zábavy a snad i moudrosti a vyjde z něho jen smutné a nicneříkající čekání na konec. Myšlenka toho, že by měl člověk po smrti strávit zbytek věčnosti v jediné vzpomínce mi přijde ohavná. Ať by si ta vzpomínka byla sebevíc příjemná. Když už by člověk měl po smrti existovat, tak ať sakra existuje. Toto pojetí je až prachmizerně impotentní. Zbytek věčnosti ve vzpomínce. A co třeba ve snu o budoucnosti? A co takhle v zavařovačce? Je jedno kde, hlavně že někde. Kéž by pambu dal a nebyl. A s ním aby nebyl ani život věčný. (13.10.2010)

Extraoriginálně pojaté téma posmrtného života - jeho redukce na jednu vzpomínku opakující se v nekonečné smyčce je velmi přesným a čistým motivem, jenž vystihuje jednu z nejzákladnějších existenciálních otázek, tj. systémy hodnot. Pseudodokumentární styl plyne pomalu, rozjímavě a divákovi nic nevnucuje, naopak trpělivě čeká, až si on sám uprostřed proudu myšlenek a pocitů najde model, který odpovídá jemu samotnému (pokud má někdo s nalezením odpovídajícího archetypu problém, patrně bude podobný případ, jako Yusuke Iseya;). Atmosféra je až nevysvětlitelně přitažlivá, realismus a mystično se mísí ve velmi atypickém poměru, výsledné pocity jsou silné, zároveň však nejednoznačné a příjemně dráždivě matoucí. Přesně mezi *** a ****. (01.09.2010)