Wonderful Life
Režie:
Hirokazu Kore'edaScénář:
Hirokazu Kore'edaKamera:
Jutaka JamazakiHrají:
Arata Iura, Erika Oda, Susumu Teradžima, Takaši Naitó, Kjóko Kagawa, Taketoši Naitó, Júsuke Iseja, Reila Aphrodite, Tae Kimura, Kótaró Šiga, Sadao Abe (více)Obsahy(1)
Film sa odohráva v poloschátranom penzióne počas zimy. Personál víta nových hostí, ktorí tu pobudnú jeden týždeň, počas ktorého ich bude čakať náročná úloha - majú vybrať jednu zo spomienok zo svojho života. Táto bude jediná, ktorá im ostane po skončení týždňa v podobe videozáznamu a bude ich sprevádzať počas večnosti. Všetci zúčastnení majú totiž jedno spoločné: sú už po smrti. (muti)
(více)Recenze (23)
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $801,985║Tržby Celosvetovo $-║ ()
Raný Koreeda využívá své předchozí dokumentární praxe k vybudování fikčního světa tak prostého, že sám o sobě nestrhává žádnou pozornost. Vyprávění rytmizuje jen pomocí kamery a slov, hudební doprovod téměř nepoužívá, a pokud s k němu uchýlí, je diegetický, případně se jedná o jednoduchou melodii (zvonkohru), která slouží ke spojení více scén. Stejně jako ve svých dalších filmech se soustředí zejména na člověka a existenciální otázky. Způsob, jakým to činí je opět mimořádně podmanivý, jednoduchý a nenucený. Zajímavé je zejména srovnání se snímky, které se vyprávějí o plnění snů a směřování života. Wandafuru raifu má totiž úmyslně zcela obrácenou dynamiku. Dívat se zpět a směřovat kupředu vychází z naprosto odlišných priorit. ()
Když člověk zemře, putuje do takového velkého domu obklopeného přírodou. Tam je mu přidělen pracovník, jehož náplní práce je dotyčného zemřelého dovést k tomu, aby si ze svého života vybral jednu jedinou vzpomínku. Na to má tři dny. Poté se pracovníci pokusí vybrané vzpomínky natočit a tím zvěčnit.. a právě s touto jedinou vzpomínkou potom zemřelí odchází na věčnost. ____ Po všech těch fimech (co jsem v poslední době viděl), které sázejí nebo alespoň částečně spoléhají na vizuální stránku, je Wandafuru Raifu milým a křišťálově čistým osvěžením. Odehrává se především v tom domě, ten je zařízen velmi skromně a vypadá jako z (cca) 50. let. Žádné velkolepé scény, nečekané zvraty, superkoncentrace emocí... Film si plyne pomalu, svým vlastním tempem, přesto vtahuje člověka dovnitř, uklidňuje ho a obohacuje vnitřní pohodou. Takže vůbec nevadí, že se dá snadno odhadnout, jak se bude vše vyvíjet, a to téměř až k samotnému konci (ten, pravda, jsem ne zcela "uhádl"). K zajímavému a milému příběhu si přičtěte velmi dobré a především přirozené herce a jistou režii...a nemůže vyjít než výborný zážitek. 90% ()
Ešte pomerne vidno, že sa režisér zatiaľ iba hľadal, a to vo svojom v poradí druhom celovečernom snímku, v ktorom sa predovšetkým vyžadovala čo najväčšia trpezlivosť zo strany diváka, aby sa skrátka pripravil na poriadnu spŕšku nekonečných dialógov medzi týmito jednotlivými postavami, až sa to pomaly stávalo naprosto vyčerpávajúcou vlastnosťou tohto počinu... • Síce sa úplne nestotožňujem s tým, že to zároveň bolo i mojim hlavným zdrojom celkovej vyčerpanosti (no, vôbec nemôžem poprieť zrovna ani to, ako som sa strašne tešil na záverečný gong, ktorý vari definitívne oznamoval koniec!), ale som si jednoznačne istý aj v tom, že táto ranná "kore'edovka" , i napriek svojej「mimoriadnej ukecanosti」, mala niečo do seba, i keď sa v podstate neustále krútila zôkol-vôkol intenzívnych rozhovorov v akejsi『posmrtnej agentúre』, áno, vďaka tomu sa práve toto kinematografické dielko, následne posunulo i do ďalšieho rozmeru, a to nielen snáď iba kvôli samotnému dojmu, ako by ste sa proste pozerali na「film vo filme」, čo je tiež ďalšou pridanou hodnotou navyše, konkrétne v tejto vízii, ako si ju vtedy predstavoval v súčasnosti renomovaný Hirokazu Kore'eda. • Totižto, aby som počas písania svojej recenzie,『nechodil iba okolo horúcej kaše』, tak predsa čosi viac načrtnem i zo samotného diania, ktoré disponovalo duchovnou charakteristikou, aj keď to tak akosi ani spočiatku nevyzeralo, že sa už nachádzame niekde mimo nášho chápania (trojrozmerného priestoru), akurátne zrejme myslíte na to isté, čo má taktiež recenzent na mysli, pravdaže v tom prípade, ak ste o týchto súvislostiach aspoň trochu presvedčení, tak sa k nim nakoniec rovnako prikloníte, že by sa potom mohli odohrávať v takejto podobe... • Áno, tým vlastne dosť naznačujem najmä to, že všetky tieto postavy sú už po smrti, a na tomto špecifickom mieste, ktoré som pomenoval o pár riadkov vyššie, čiže na akomsi medzistupni, sa každému z nich budú postupne premietať hádam tie najcennejšie spomienky, na aké si len (ne)spomenú, aby mohli s nimi pokračovať rovno do「posmrtného života」. A od toho sú mimochodom títo sympatickí pracovníci, aby týmto sympatickým zosnulým s tým pomohli. • Osobne som tejto myšlienke určite naklonený, no súčasne s tým rozdielom, že by som ale uvítal oveľa pútavejšie spracovanie, než akurát to, ktoré sa momentálne snažím (o)komentovať. Povedzme, filmových možností, by k priamej dispozícii aj boli, len ich treba smelo vyhľadať...? ()
Téma je výborné, ale bohužel to končí u zajímavé myšlenky. Mrzí mě, že Hirokazu Koreeda na to šel způsobem, který docela nešikovně balancuje mezi dokumentem a fiktivním filmem a jakoby se nedokázal rozhodnout, ke které straně se přiklonit. Vždy, když se objevilo něco zajímavého, co vypadalo slibně, hned to nedotažené zmizelo a nastoupilo něco, co bylo nevýrazné a ploché. Nepochybuji o tom, že by myšlenka šla zpracovat mnohem lépe, dokonce mi během sledování v hlavě běžel celý nový scénář. Do hloubky vypracovat charaktery postav a jejich životy, stejně tak jejich pobyt v onom domě, který pro ně byl po smrti přestupnou stanicí a přidat emoce. Osobně mi ve filmu neseděla skutečnost, že pracovníci a pracovnice v domě se snaží zvěčnit vzpomínky natočením filmu, jistě by se to obešlo i bez toho... Určitě ale stálo za to na film se podívat, protože nám nabízí další způsob, jakým se zamyslet nad životem. ()
Extraoriginálně pojaté téma posmrtného života - jeho redukce na jednu vzpomínku opakující se v nekonečné smyčce je velmi přesným a čistým motivem, jenž vystihuje jednu z nejzákladnějších existenciálních otázek, tj. systémy hodnot. Pseudodokumentární styl plyne pomalu, rozjímavě a divákovi nic nevnucuje, naopak trpělivě čeká, až si on sám uprostřed proudu myšlenek a pocitů najde model, který odpovídá jemu samotnému (pokud má někdo s nalezením odpovídajícího archetypu problém, patrně bude podobný případ, jako Yusuke Iseya;). Atmosféra je až nevysvětlitelně přitažlivá, realismus a mystično se mísí ve velmi atypickém poměru, výsledné pocity jsou silné, zároveň však nejednoznačné a příjemně dráždivě matoucí. Přesně mezi *** a ****. ()
Úplny opak režisérovho predchádzajúceho filmu. Dlhé zábery vystriedalo množstvo strihov. Zo širokých panorám sme teraz detailnejší. Namiesto ticha tu máme nepretržité dialógy. Namiesto lyrickej chladnosti tu máme množstvo emotívnych etudiek. Film je skĺbením dokumentárnych hovoriacich hláv, metafilmu - točia sa tu totiž filmy - a prvky fantasy. Tie posúvajú samotný príbeh na inú úroveň. Je to akési zamyslenie sa nad smrťou, hodnotou života a tiež toho, čo príde potom. Bez efektov, veľmi komorný, zato vypovedajúci o všetkých dôležitých veciach, čo vás s touto témou napadnú. Korééda natočil perfektné dielo so silným emotívnym nábojom a dôležitou autorskou výpoveďou. ()
Tento film krute pokousel mou trpelivost. ()
Ako som pisal v komentari Linda LInda Linda, Ak Nobuhiro Yamashita natahuje staticke zabery do neumorna, tak Hirokazu Koreeda stoji na opacnej strane barikady, trasie rucnou kamerou tak velmi, ze ma clovek dojem, ze pije prilis vela kavy. Kazdy ma svoj styl a Koreeda rad toci detaily a polocelky z ruky. Podobne vsak ako Nobuhiro Yamashita alebo ako aj ini velki reziseri, aj Koreeda dava postavm vlastny zivot, sleduje ich z povzdialy. A aj ked sa zaobera vazno vaznymi temami zivota a smrti, stale je tu trocha nepatrneho cierneho humoru. Ale len trocha. Tak, na jednu spomienku. ()
Já jsem asi nadšený a zklamaný zároveň. Jinak ty své pocity z tohohle filmu asi nepopíšu, protože je skutečné mám takové... zvláštní. Nápad samotný je natolik geniální, že by pod taktovkou skutečně geniálního režiséra (a těch je skutečně málo) vystačil i na tříhodinovou stopáž a byl plný filozofie, silné psychologie postav i veškerého odhalení ohledně tohoto "Mezisvěta". Wandafuru raifu má tu psychologii, filozofie tak trochu (ale tam to zas tolik neřeším, jelikož Kore'eda chtěl primárně natočit poetický film a to se mu i povedlo) a ta mytologie (řekněme) tam je, ale stejně bych chtěl vědět víc. Ano, chápeme, co za úkol mají ti mrtví, víme, kde jsou ubytovaní, co je jaký den čeká a víme i to, co se stane, když si do neděle nedokáží vybrat jednu vzpomínku. Ale kam přesně ti, co si vybrat dokázali (drtivá většina) odcházejí? A ten Mezisvět, jak vypadá? Je rozdělen jen na různé hotely, kam chodí ti mrtví nebo jen tvořen něčím víc? A proč v Mezisvětě nemají k dispozici vzpomínky mrtvých? Aby se podle nich mohli řídit nebo jim je v sobotu rovnou pustit? Proč vše musí napodobovat a točit štábem? A co když si někdo vybere těžko natočitelnou vzpomínku, třeba výlez na Mount Everest? A ti, co si nevyberou, můžou si někdy vybrat v budoucnu a pak odejít? Ti, co si nevyberou - stárnou, omládnou nebo zůstanou ve stejném věku, kdy přišli (myslím teď ty, co si nevybrali)? A proč se nerozlišuje podle hříchů a třeba Hitler by měl stejný nárok na šťastnou vzpomínku stejně jako někdo hodný? Ono by těch otázek asi bylo ještě víc, ale už tak jich mám dost. Jasně, možná chci vědět až moc, ale existence Mezisvěta mě prostě fascinovala a chtěl bych o ní vědět fakt co nejvíc - nebo aspoň skoro všechno. A tady mi prostě něco chybělo, nemůžu si pomoct. Jinak ten film má podmanivou pomalou poetickou atmosféru, zajímavé postavy (ačkoli těch starých mohlo být víc a taky jsem chtěl vědět, jak umřeli - obzvlášť u těch mladých), skvělou kameru, civilní herecké výkony, dobře se na to kouká a v tom, co vše je tam rozehrané, je to i slušně vedené. Zatím je to to nejlepší, co jsem od Kore'edy viděl (a celkem mě překvapuje, když už je i tady asijská kinematografie celkem oblíbená a Kore'eda vešel do většího podvědomí i v Česku, že tenhle film vidělo málo lidí), ale bohužel ani tady nemůžu být úplně nadšený, i když bych skutečně chtěl ten plný počet dát. Ale na něj mi tam ještě dost věcí chybí... 4* ()
Film, který slibuje mnoho zábavy a snad i moudrosti a vyjde z něho jen smutné a nicneříkající čekání na konec. Myšlenka toho, že by měl člověk po smrti strávit zbytek věčnosti v jediné vzpomínce mi přijde ohavná. Ať by si ta vzpomínka byla sebevíc příjemná. Když už by člověk měl po smrti existovat, tak ať sakra existuje. Toto pojetí je až prachmizerně impotentní. Zbytek věčnosti ve vzpomínce. A co třeba ve snu o budoucnosti? A co takhle v zavařovačce? Je jedno kde, hlavně že někde. Kéž by pambu dal a nebyl. A s ním aby nebyl ani život věčný. ()
Na člověka po vlastní smrti čeká jediný úkol: vybrat si jednu jedinou vzpomínku ze svého života, kterou mu zaměstnanci jakéhosi "posmrtného úřadu" natočí a kterou si jedinou bude dále pamatovat. Atraktivní námět, ale dogma zpracování Afterlife je strašné, nutí postavy pronášet nesmyslné dialogy, děj v podstatě neexistuje a atmosféra nulová. Povolání - výroba "švédovaných" vzpomínek je stejně zbytečné jako sám film a nejhorší je, že se snaží při tom tvářit vážně a důležitě. Btw: jestli tohle je posmrtný život, tak mě čeká peklo, které bude trvat déle než 2 hodiny. 30 % ()
Nakonec ty příběhy do sebe zapadnou, ale není to film, který bych si pustila podruhé. ()
Pripadá mi zvláštne, že pri dnešnom boome filmov z Ázie tento pozná len tak málo ľudí, pretože pre mňa je to jednoznačne to najlepšie, čo z krajiny vychádzajúceho slnka poznám. Podmanivý film pre všetkých, ktorí sa nikde neponáhľajú a chcú si užiť filmové umenie bez zvláštnych efektov. Myšlienka filmu je jednoduchá a zaujímavá. Vybrať si po smrti jedninú spomienku zo svojho života, ktorú si zo sebou zoberieme na večnosť. Zatiaľ čo niektorí v tom majú jasno, iní ostávajú blúdiť v dome. Jedni z nerozhodnosti, druhí z dôvodu, že si zo svojho života nemajú čo vybrať. A to všetko je natočené pomaly plynúcou kamerou v retro nádychu v uvoľnujúcej amtosfére, s príjemnými hercami. Filmu naozaj nie je čo vytknúť. PS: A akú spomienku by ste si po smrti vybrali vy? :) ()
Téma je to milé, poctivé, o patosu bez patosu. Mám nutkání tam tu melancholičnost hledat, ale ono nic, je to suché a to myslím, že nechci moc. Nepřeju si kvanta nasládlé hudby, hezká slova ani vroucná setkání. Chci jen cítit tu atmosféru a tady se mi to nedaří. K postavám nemám žádný vztah, jsou mi ukradené. To fakt mělo vyznít takhle antiemotivně? Jestli to byl účel, pak nechápu. ()
Jeden z najkrajších filmov o živote, ktoré som videl, sa odohráva po smrti. Bolo mi fajn. ()
Dala bych 4,5 ale víc k pěti *, za ten hezký nápad o životě po smrti. Osobně by mi tento způsob trávení věčnosti vůbec nevadil. ()
Čím méně o ději víte, tím lépe. (něco víc napíšu později, ale chtěl jsem jen na to upozornit. Těch prvních deset minut nejistoty o co vlastně jde mě tak bavilo. A další rozvíjení pravidel fikčního světa. Ještě že mě o to takový Jhershawův komentář neochudil, protože jsem ho nečet). ()
Druhá celovečerná snímka japonského režiséra Hirokazua Kore-edu z roku 1998 je dramatickou poetikou života po živote. V akejsi ustanovizni majú nebohí ľudia necelý týždeň na to, aby si zvolili jednu jedinú spomienku zo svojho života, ktorá s nimi zostane naveky v posmrtnom svete, zatiaľ čo všetky ostatné zabudnú. Kore-eda čoby majster sociálneho filmu aj vo svojej rannej celovečernej tvorbe jasne dokazuje, že prácu s človekom a emóciami dokáže jemne, ale pevne a poctivo tvarovať do úchvatnej podoby. V prípade tohto kúsku ukazuje, hoci ide o fikciu, že najlepšie príbehy píše život sám. Miestami takmer až dokumentárne poňatie snímania jednotlivých protagonistov pri ich spomínaní na dlhý, krátky, pestrý či nebohatý život je u diváka schopné vyvolať pocit prežívania ich spomienok spolu s nimi, pričom ho akosi podvedome núti spomínať aj na život vlastný. Takýmto spôsobom je divák nielenže naplno vtiahnutý do deja, ale zároveň sa Kore-edovi darí takpovediac vtiahnuť film do diváka, čím vzniká akási dvojitá paralelná reflexia znásobujúca celkový zážitok zo snímky. Jemná príbehová poetika sa nikam neponáhľa a na ploche necelých dvoch hodín dostáva dostatočný priestor na to, aby v rámci nej dokázala rozpovedať fragmenty spomienok postáv a vytvoriť z nich jeden celistvý prvok, v ktorom sa zrkadlí dielo ako také. Blížiac sa ku koncu, kedy má divák možnosť vidieť proces tvorby spomienok, sa dynamika filmu spomaľuje ešte o čosi viac, čo je snáď jediná výčitka, ktorú možno voči Kore-edovmu kúsku vzniesť. Našťastie táto skutočnosť výraznejšie filmu neškodí. Poetika, nesúca sa naprieč celým dejom, sa zároveň premieta do atmosféry. Hoci sa pohybujeme na pomedzí smrti a tým, čo nasleduje potom, nepôsobí snímka vôbec depresívnym či skľučujúcim dojmom. Práve naopak. Film na diváka pôsobí pomerne uvoľnenou a príjemnou atmosférou s umeleckými prvkami jemnej komornosti. Koniec koncov, kedy inokedy si už človek môže dopriať skutočný pokoj, ak nie po smrti? Rovnako príjemné je aj herecké obsadenie, zaujme najmä mladá Erika Oda. After Life alebo Wandafuru raifu je na prvý pohľad filmom o smrti. Ak je však čokoľvek o smrti, musí to byť najprv o živote. A Kore-edov film je v tomto prípade viac o živote ako o smrti. Poetické stvárnenie toho, že to jediné, čo nám skutočne nakoniec (na konci) zostáva, sú spomienky. Bohužiaľ, aj to nie všetky a všetkým. Nikto síce netuší, čo v skutočnosti "po tom" je alebo nie je, Kore-eda však ponúka aspoň príjemnú a filmovo vysoko kvalitnú predstavu. ()
Nechal bych opravit žánrový popisek k tomuto filmu. After Life není žádné drama. Je to spíše meditativní film, který ční nad ostatními především propojením fantaskního námětu s naprosto civilní až dokumentární atmosférou. ()