Pěnička a Paraplíčko

Bohdalka je femka fatalka asi jako Woody Allen Old Shatterhand. Naštěstí všechno ostatní je už v pohodě a i když vrah je znám poměrně brzy, ( zahradníci z toho tentokrát vyšli bez úhony ) film si ponechává tempo i napětí do posledních minut a závěrečná "půdní" partie v podání Jaroslova Marvana má v sobě neskutečnou vnitřní sílu a mohl bych si jí přehrávat do nekonečna......."Dejte jim zahrát, páne inšpektóre....." (02.08.2010)

Tento díl není ani tak detektivkou, jelikož k odhelí vraha dojde poměrně brzy. Jedná se spíše o romanci o nešťastné lásce chudičké prostitutky Anči zvané "Paraplíčko" a charismatického kasaře Pěničky. Naše známá mordparta je odsunuta trošku do pozadí a ona již zmíněná romance má velký prostor. V hlavních rolích dominují nejen skvělé výkony Jaroslava Marvana, Josefa Vinkláře a Josefa Bláhy, ale i neméně skvělé herectví Jiřiny Bohdalové v roli Anči Paraplíčka, Radka Brzobohatého v roli Pěničky a Bohumila Šmídy coby drsného kasaře Mlíka. (20.05.2006)

Poměrně slabý pokus odskočit si z žánru rozšafné detektivky k "vážnějším" polohám... Sequens jakoby spíš chtěl vykreslit prostředí galérky a natočit "milostné drama" z prvorepublikové Prahy, kterým se budou proplétat notoricky známé postavy skvělého seriálu... Podařilo se to tak napůl, herecky je to hodně slušné, ale scénář je suchopárný a prostý vzruchu. Pěnička a Paraplíčko patří rozhodně ty slabší figurky z kumpanie hříšníků v rajónů pánů ze Čtyřky. A ani ten humor nejni, co bejval. (15.07.2004)

Možná nejzávažnější, ale také nejspornější pokus Jiřího Sequense natočit kriminálku s vysokým výpovědním přesahem. Tohle už není jen o panoptiku bizarních figurek pražského podsvětí a mordpartě charismatického pana rady, ale vážně míněná snaha natočit film vypovídající o duchu a podstatě první republiky s přesahy k politice, typům národního charakteru, silné nostalgii i sociálnímu podhoubí tehdejší společnosti. Podobné filmy a seriály: Partie krásného dragouna, Vražda v hotelu Excelsior, Smrt černého krále, Štědrý večer pana rady Vacátka, Hříšní lidé města pražského, Panoptikum města pražského, Hříšní lidé města brněnského (20.11.2006)

Jsou díla diváka spontánně uchopující a pak jsou ta druhá. Ta, která si vynucují vaši opakovanou pozornost, ta, která vás divácky a lidsky nehladí, protože nemilosrdně doléhají na vaši šedou kůru mozkovou. Na váš rozum, na váš cit, na vaši životní zkušenost, styl a orientaci. Jakkoliv např. hudební čísla mohou v PARAPLÍČKU působit rušivě, děj, prvorepublikovou atmosféru postihují a dotvářejí neobyčejně přesně. Filmová vlna šedesátých let se neomezovala jen na filmy o rozervanosti a odcizení dobových současníků a jejich doby, měla opravdu celožánrový dosah do celého tehdejšího národního hraného filmu a spoluspojovala se přitom s ostatními uměleckými tvorbami - literární, výtvarnou i hudební a divadelní. Způsob, jakým je tento nesporně vynikající film hodnocen nejen na tomto fóru, naznačuje, jak nesnadným a obtížně pochopitelným dílem je. Bohdalové vyjádření o mikrosvětě prvorepublikové identity a jejích tzv. malých lidech i vzácnosti hereckých příležitostí s tímto zaměřením postihuje podstatu problému. Vymývání mozku, která opakovaně probíhala - a zdaleka bohužel neskončila - počínaje Mnichovem a epizodickou Druhou republikou a konče posledními, dnes už také historickými křečemi pozdní normalizace, byla úspěšná víc, než kdy jejich historicky opakovaně recyklovaní nositelé a inspirátoři mohli a směli doufat. Dějinné pozadí HŘÍŠNÝCH LIDÍ MĚSTA PRAŽSKÉHO je pro odborníka i dnes poměrně snadno rekonstruovatelné a následně doložitelné. Až familiérní vztahy mezi policejní elitou, kterou vždy byli kriminalisté, také nejsou výplodem chorého mozku. Příběh, který Marek se Sequensem z tohoto pozadí dokázali vytvořit, přerůstá hranice detektivního, thrillerového i dobrodružného žánru; velkými zpomalujícími sekvencemi a až hlubinným psychologickým záběrem do vnitřního světa nejen protagonistů příběhu, ale i v některých epizodických rolích (skvělá Štěpničkové Darmovzalová jako Pěničkova nájemnická domácí) dosahuje rozměru srovnatelného s nejlepšími díly např. italského neorealismu (nejvíc se mi tu vybavuje Vittorio Sica) mj. i tím, že PARAPLÍČKO nepostrádá ani výborné humorné - byť epizodicky okamžikové - scény (PARAPLIČČIN vstup do lepšího podniku, kam jde za radou Vacátkem). Probírat se hned malou encyklopedií skvělých hereckých výkonů v tomto rozsahu a na tomto místě nelze. Dopustím se proto jen velmi zběžné mozaiky. Vacátkův part pomohl naznačit skutečný umělecký rozměr Jaroslava Marvana, rozměr, který dalekosáhle přesahuje české národní prostředí; nakolik vlastně, nelze říci, protože srovnání a příležitost tento vynikající herec nikdy žádnou nedostal. Bohdalová se zde dotýká herecké geniality (podobně jako o třicet let později ve FANNY) a jednu ze svých mimořádných příležitostí dokázal využít i Radoslav Brzobohatý. Do této mozaiky je nutné zařadit i Šmídu, Zímu (excelentní pěvecký výkon), Štěpničkovou a Růžka jako majitele domu v celé jeho samolibé sebestředné nařvanosti (scéna sice nepřímo, ale účinně ve své době naznačovala skutečnou "znělou" kvalitu prvorepublikové demokracie ve srovnání s možmostmi, které se člověku komunistické éry nabízely v kontaktu s mírnější odnoží SNB - VB). Stejně až "hvězdně" působí i Sequensova režie; vynikající jsou scény hospodské rvačky mezi Mlíkem a Pěničkou, dobývání břevnovského domu pod střešovickou nemocnicí, zejména Vacátkův a Pěničkův dialog, i pojímání a výtvarné postižení prvorepublikové atmosféry, které svou věcností a střízlivostí nic nekarikuje ani neidealizuje. Divácky zajímavým poznatkem je také postižení prvorepublikové noblesy, jak ji v sobě střídmě a mužně soustředí Vacátkova osobnost. Snaha být lidským a skutečnost, že jsem lidským nejen já, ale i ten na druhé straně, určitě zloděj a určitě muž propadlý kriminálnímu světu, který si přesto uchovává své neposkvrněné lidství, své ideály a hodnoty, své svědomí, skutečnost, že tito lidé jsou navzájem s to toto své lidství si sdělit a propojit se jím a v něm, dává filmu další nadčasový rozměr. A s tím také mravní poselství: policista nemůže přestat být policistou, zločin, třeba s řadou polehčujících okolností, zločinem, a trest trestem. Jedno se nemíchá s druhým do nestravitelné kaše, která působí odpudivě i při velmi povrchním pohledu. Sequensovo a Markovo poselství je nadčasové právě tím, že svou velikost prolíná do zdánlivě nezajímavé šedi někdejších pražských činžáků, jejich oprýskaných zdí i zašlých, ponurých lokálů také zašlé pražské prvorepublikové galerky s její nenapodobitelnou hantýrkou. Bylo nadčasové v době svého vzniku, nadčasovým zůstává i dnes, takřka čtyřicet let poté. (10.03.2008)