Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Policejní rada Vacátko znovu přichází! Tentokrát v kasařské romanci podle povídky Jiřího Marka. Jednou z největších postav, které vytvořil Jaroslav Marvan, je vrchní kriminální rada Vacátko. Spisovatel Jiří Marek, autor literární předlohy, napsal tuto postavu podle čtyř skutečných pražských kriminalistů z období první republiky, ale teprve až když jí Marvan vdechl život, zajásal syn jednoho z oněch čtyř pánů radů: „To je přece táta!"  Film Pěnička a Paraplíčko bezprostředně navazuje na oblíbený televizní seriál Hříšní lidé Města pražského. Volba padla na povídky z jeho další knihy "Panoptikum hříšných lidí". I zde se vedle pana Vacátka objevují jeho podřízení – detektivové pan Bouše a pan Brůžek v podání Josefa Vinkláře a Josefa Bláhy. Film nesoucí podtitul „kasařská balada" ukazuje s úsměvným nadhledem pražskou „zločineckou galérku". Pěnička je kasař a Anča Paraplíčko chudičká šlapka. Jejich příběh málem vyústí v krvavý masakr, kterému zabrání jen moudrost a životní zkušenost rady Vacátka... (Česká televize)

(více)

Recenze (122)

Marigold 

všechny recenze uživatele

Poměrně slabý pokus odskočit si z žánru rozšafné detektivky k "vážnějším" polohám... Sequens jakoby spíš chtěl vykreslit prostředí galérky a natočit "milostné drama" z prvorepublikové Prahy, kterým se budou proplétat notoricky známé postavy skvělého seriálu... Podařilo se to tak napůl, herecky je to hodně slušné, ale scénář je suchopárný a prostý vzruchu. Pěnička a Paraplíčko patří rozhodně ty slabší figurky z kumpanie hříšníků v rajónů pánů ze Čtyřky. A ani ten humor nejni, co bejval. ()

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Bohdalka je femka fatalka asi jako Woody Allen Old Shatterhand. Naštěstí všechno ostatní je už v pohodě a i když vrah je znám poměrně brzy, ( zahradníci z toho tentokrát vyšli bez úhony ) film si ponechává tempo i napětí do posledních minut a závěrečná "půdní" partie v podání Jaroslova Marvana má v sobě neskutečnou vnitřní sílu a mohl bych si jí přehrávat do nekonečna......."Dejte jim zahrát, páne inšpektóre....." ()

Reklama

sportovec 

všechny recenze uživatele

Jsou díla diváka spontánně uchopující a pak jsou ta druhá. Ta, která si vynucují vaši opakovanou pozornost, ta, která vás divácky a lidsky nehladí, protože nemilosrdně doléhají na vaši šedou kůru mozkovou. Na váš rozum, na váš cit, na vaši životní zkušenost, styl a orientaci. Jakkoliv např. hudební čísla mohou v PARAPLÍČKU působit rušivě, děj, prvorepublikovou atmosféru postihují a dotvářejí neobyčejně přesně. Filmová vlna šedesátých let se neomezovala jen na filmy o rozervanosti a odcizení dobových současníků a jejich doby, měla opravdu celožánrový dosah do celého tehdejšího národního hraného filmu a spoluspojovala se přitom s ostatními uměleckými tvorbami - literární, výtvarnou i hudební a divadelní. Způsob, jakým je tento nesporně vynikající film hodnocen nejen na tomto fóru, naznačuje, jak nesnadným a obtížně pochopitelným dílem je. Bohdalové vyjádření o mikrosvětě prvorepublikové identity a jejích tzv. malých lidech i vzácnosti hereckých příležitostí s tímto zaměřením postihuje podstatu problému. Vymývání mozku, která opakovaně probíhala - a zdaleka bohužel neskončila - počínaje Mnichovem a epizodickou Druhou republikou a konče posledními, dnes už také historickými křečemi pozdní normalizace, byla úspěšná víc, než kdy jejich historicky opakovaně recyklovaní nositelé a inspirátoři mohli a směli doufat. Dějinné pozadí HŘÍŠNÝCH LIDÍ MĚSTA PRAŽSKÉHO je pro odborníka i dnes poměrně snadno rekonstruovatelné a následně doložitelné. Až familiérní vztahy mezi policejní elitou, kterou vždy byli kriminalisté, také nejsou výplodem chorého mozku. Příběh, který Marek se Sequensem z tohoto pozadí dokázali vytvořit, přerůstá hranice detektivního, thrillerového i dobrodružného žánru; velkými zpomalujícími sekvencemi a až hlubinným psychologickým záběrem do vnitřního světa nejen protagonistů příběhu, ale i v některých epizodických rolích (skvělá Štěpničkové Darmovzalová jako Pěničkova nájemnická domácí) dosahuje rozměru srovnatelného s nejlepšími díly např. italského neorealismu (nejvíc se mi tu vybavuje Vittorio Sica) mj. i tím, že PARAPLÍČKO nepostrádá ani výborné humorné - byť epizodicky okamžikové - scény (PARAPLIČČIN vstup do lepšího podniku, kam jde za radou Vacátkem). Probírat se hned malou encyklopedií skvělých hereckých výkonů v tomto rozsahu a na tomto místě nelze. Dopustím se proto jen velmi zběžné mozaiky. Vacátkův part pomohl naznačit skutečný umělecký rozměr Jaroslava Marvana, rozměr, který dalekosáhle přesahuje české národní prostředí; nakolik vlastně, nelze říci, protože srovnání a příležitost tento vynikající herec nikdy žádnou nedostal. Bohdalová se zde dotýká herecké geniality (podobně jako o třicet let později ve FANNY) a jednu ze svých mimořádných příležitostí dokázal využít i Radoslav Brzobohatý. Do této mozaiky je nutné zařadit i Šmídu, Zímu (excelentní pěvecký výkon), Štěpničkovou a Růžka jako majitele domu v celé jeho samolibé sebestředné nařvanosti (scéna sice nepřímo, ale účinně ve své době naznačovala skutečnou "znělou" kvalitu prvorepublikové demokracie ve srovnání s možmostmi, které se člověku komunistické éry nabízely v kontaktu s mírnější odnoží SNB - VB). Stejně až "hvězdně" působí i Sequensova režie; vynikající jsou scény hospodské rvačky mezi Mlíkem a Pěničkou, dobývání břevnovského domu pod střešovickou nemocnicí, zejména Vacátkův a Pěničkův dialog, i pojímání a výtvarné postižení prvorepublikové atmosféry, které svou věcností a střízlivostí nic nekarikuje ani neidealizuje. Divácky zajímavým poznatkem je také postižení prvorepublikové noblesy, jak ji v sobě střídmě a mužně soustředí Vacátkova osobnost. Snaha být lidským a skutečnost, že jsem lidským nejen já, ale i ten na druhé straně, určitě zloděj a určitě muž propadlý kriminálnímu světu, který si přesto uchovává své neposkvrněné lidství, své ideály a hodnoty, své svědomí, skutečnost, že tito lidé jsou navzájem s to toto své lidství si sdělit a propojit se jím a v něm, dává filmu další nadčasový rozměr. A s tím také mravní poselství: policista nemůže přestat být policistou, zločin, třeba s řadou polehčujících okolností, zločinem, a trest trestem. Jedno se nemíchá s druhým do nestravitelné kaše, která působí odpudivě i při velmi povrchním pohledu. Sequensovo a Markovo poselství je nadčasové právě tím, že svou velikost prolíná do zdánlivě nezajímavé šedi někdejších pražských činžáků, jejich oprýskaných zdí i zašlých, ponurých lokálů také zašlé pražské prvorepublikové galerky s její nenapodobitelnou hantýrkou. Bylo nadčasové v době svého vzniku, nadčasovým zůstává i dnes, takřka čtyřicet let poté. ()

Radek99 

všechny recenze uživatele

Možná nejzávažnější, ale také nejspornější pokus Jiřího Sequense natočit kriminálku s vysokým výpovědním přesahem. Tohle už není jen o panoptiku bizarních figurek pražského podsvětí a mordpartě charismatického pana rady, ale vážně míněná snaha natočit film vypovídající o duchu a podstatě první republiky s přesahy k politice, typům národního charakteru, silné nostalgii i sociálnímu podhoubí tehdejší společnosti. Podobné filmy a seriály: Partie krásného dragouna, Vražda v hotelu Excelsior, Smrt černého krále, Štědrý večer pana rady Vacátka, Hříšní lidé města pražského, Panoptikum města pražského, Hříšní lidé města brněnského ()

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Pěnička a paraplíčko je nesmírně smutná záležitost. Bohdalová hraje, jako kdyby jí mělo každým okamžikem puknout srdce, mě zas puká při pohledu na Štěpničkovou. Několik drobných dobře zahraných etud takových jako je Růžek nebo Zíma ale celek nezachraňuje od konečného selhání v dobové věrohodnosti. Směšní jsou všichni ti Šmídové a jejich drsní hoši, stejně jako ty umělé třešínky na kloboučku Paraplíčka. ()

Galerie (3)

Zajímavosti (13)

Reklama

Reklama