
Režie:
Jiří Sequens st.Kamera:
Miloslav HarvanHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jaroslav Marvan, Josef Vinklář, Josef Bláha, Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý, Bohumil Šmída, Martin Růžek, Bohuslav Čáp, Ota Sklenčka (více)Obsahy(1)
Policejní rada Vacátko znovu přichází! Tentokrát v kasařské romanci podle povídky Jiřího Marka. Jednou z největších postav, které vytvořil Jaroslav Marvan, je vrchní kriminální rada Vacátko. Spisovatel Jiří Marek, autor literární předlohy, napsal tuto postavu podle čtyř skutečných pražských kriminalistů z období první republiky, ale teprve až když jí Marvan vdechl život, zajásal syn jednoho z oněch čtyř pánů radů: „To je přece táta!" Film Pěnička a Paraplíčko bezprostředně navazuje na oblíbený televizní seriál Hříšní lidé Města pražského. Volba padla na povídky z jeho další knihy "Panoptikum hříšných lidí". I zde se vedle pana Vacátka objevují jeho podřízení – detektivové pan Bouše a pan Brůžek v podání Josefa Vinkláře a Josefa Bláhy. Film nesoucí podtitul „kasařská balada" ukazuje s úsměvným nadhledem pražskou „zločineckou galérku". Pěnička je kasař a Anča Paraplíčko chudičká šlapka. Jejich příběh málem vyústí v krvavý masakr, kterému zabrání jen moudrost a životní zkušenost rady Vacátka... (Česká televize)
(více)Recenze (125)
Bohdalka je femka fatalka asi jako Woody Allen Old Shatterhand. Naštěstí všechno ostatní je už v pohodě a i když vrah je znám poměrně brzy, ( zahradníci z toho tentokrát vyšli bez úhony ) film si ponechává tempo i napětí do posledních minut a závěrečná "půdní" partie v podání Jaroslova Marvana má v sobě neskutečnou vnitřní sílu a mohl bych si jí přehrávat do nekonečna......."Dejte jim zahrát, páne inšpektóre....." ()
Tento díl není ani tak detektivkou, jelikož k odhelí vraha dojde poměrně brzy. Jedná se spíše o romanci o nešťastné lásce chudičké prostitutky Anči zvané "Paraplíčko" a charismatického kasaře Pěničky. Naše známá mordparta je odsunuta trošku do pozadí a ona již zmíněná romance má velký prostor. V hlavních rolích dominují nejen skvělé výkony Jaroslava Marvana, Josefa Vinkláře a Josefa Bláhy, ale i neméně skvělé herectví Jiřiny Bohdalové v roli Anči Paraplíčka, Radka Brzobohatého v roli Pěničky a Bohumila Šmídy coby drsného kasaře Mlíka. ()
Poměrně slabý pokus odskočit si z žánru rozšafné detektivky k "vážnějším" polohám... Sequens jakoby spíš chtěl vykreslit prostředí galérky a natočit "milostné drama" z prvorepublikové Prahy, kterým se budou proplétat notoricky známé postavy skvělého seriálu... Podařilo se to tak napůl, herecky je to hodně slušné, ale scénář je suchopárný a prostý vzruchu. Pěnička a Paraplíčko patří rozhodně ty slabší figurky z kumpanie hříšníků v rajónů pánů ze Čtyřky. A ani ten humor nejni, co bejval. ()
Možná nejzávažnější, ale také nejspornější pokus Jiřího Sequense natočit kriminálku s vysokým výpovědním přesahem. Tohle už není jen o panoptiku bizarních figurek pražského podsvětí a mordpartě charismatického pana rady, ale vážně míněná snaha natočit film vypovídající o duchu a podstatě první republiky s přesahy k politice, typům národního charakteru, silné nostalgii i sociálnímu podhoubí tehdejší společnosti. Podobné filmy a seriály: Partie krásného dragouna, Vražda v hotelu Excelsior, Smrt černého krále, Štědrý večer pana rady Vacátka, Hříšní lidé města pražského, Panoptikum města pražského, Hříšní lidé města brněnského ()
Jsou díla diváka spontánně uchopující a pak jsou ta druhá. Ta, která si vynucují vaši opakovanou pozornost, ta, která vás divácky a lidsky nehladí, protože nemilosrdně doléhají na vaši šedou kůru mozkovou. Na váš rozum, na váš cit, na vaši životní zkušenost, styl a orientaci. Jakkoliv např. hudební čísla mohou v PARAPLÍČKU působit rušivě, děj, prvorepublikovou atmosféru postihují a dotvářejí neobyčejně přesně. Filmová vlna šedesátých let se neomezovala jen na filmy o rozervanosti a odcizení dobových současníků a jejich doby, měla opravdu celožánrový dosah do celého tehdejšího národního hraného filmu a spoluspojovala se přitom s ostatními uměleckými tvorbami - literární, výtvarnou i hudební a divadelní. Způsob, jakým je tento nesporně vynikající film hodnocen nejen na tomto fóru, naznačuje, jak nesnadným a obtížně pochopitelným dílem je. Bohdalové vyjádření o mikrosvětě prvorepublikové identity a jejích tzv. malých lidech i vzácnosti hereckých příležitostí s tímto zaměřením postihuje podstatu problému. Vymývání mozku, která opakovaně probíhala - a zdaleka bohužel neskončila - počínaje Mnichovem a epizodickou Druhou republikou a konče posledními, dnes už také historickými křečemi pozdní normalizace, byla úspěšná víc, než kdy jejich historicky opakovaně recyklovaní nositelé a inspirátoři mohli a směli doufat. Dějinné pozadí HŘÍŠNÝCH LIDÍ MĚSTA PRAŽSKÉHO je pro odborníka i dnes poměrně snadno rekonstruovatelné a následně doložitelné. Až familiérní vztahy mezi policejní elitou, kterou vždy byli kriminalisté, také nejsou výplodem chorého mozku. Příběh, který Marek se Sequensem z tohoto pozadí dokázali vytvořit, přerůstá hranice detektivního, thrillerového i dobrodružného žánru; velkými zpomalujícími sekvencemi a až hlubinným psychologickým záběrem do vnitřního světa nejen protagonistů příběhu, ale i v některých epizodických rolích (skvělá Štěpničkové Darmovzalová jako Pěničkova nájemnická domácí) dosahuje rozměru srovnatelného s nejlepšími díly např. italského neorealismu (nejvíc se mi tu vybavuje Vittorio Sica) mj. i tím, že PARAPLÍČKO nepostrádá ani výborné humorné - byť epizodicky okamžikové - scény (PARAPLIČČIN vstup do lepšího podniku, kam jde za radou Vacátkem). Probírat se hned malou encyklopedií skvělých hereckých výkonů v tomto rozsahu a na tomto místě nelze. Dopustím se proto jen velmi zběžné mozaiky. Vacátkův part pomohl naznačit skutečný umělecký rozměr Jaroslava Marvana, rozměr, který dalekosáhle přesahuje české národní prostředí; nakolik vlastně, nelze říci, protože srovnání a příležitost tento vynikající herec nikdy žádnou nedostal. Bohdalová se zde dotýká herecké geniality (podobně jako o třicet let později ve FANNY) a jednu ze svých mimořádných příležitostí dokázal využít i Radoslav Brzobohatý. Do této mozaiky je nutné zařadit i Šmídu, Zímu (excelentní pěvecký výkon), Štěpničkovou a Růžka jako majitele domu v celé jeho samolibé sebestředné nařvanosti (scéna sice nepřímo, ale účinně ve své době naznačovala skutečnou "znělou" kvalitu prvorepublikové demokracie ve srovnání s možmostmi, které se člověku komunistické éry nabízely v kontaktu s mírnější odnoží SNB - VB). Stejně až "hvězdně" působí i Sequensova režie; vynikající jsou scény hospodské rvačky mezi Mlíkem a Pěničkou, dobývání břevnovského domu pod střešovickou nemocnicí, zejména Vacátkův a Pěničkův dialog, i pojímání a výtvarné postižení prvorepublikové atmosféry, které svou věcností a střízlivostí nic nekarikuje ani neidealizuje. Divácky zajímavým poznatkem je také postižení prvorepublikové noblesy, jak ji v sobě střídmě a mužně soustředí Vacátkova osobnost. Snaha být lidským a skutečnost, že jsem lidským nejen já, ale i ten na druhé straně, určitě zloděj a určitě muž propadlý kriminálnímu světu, který si přesto uchovává své neposkvrněné lidství, své ideály a hodnoty, své svědomí, skutečnost, že tito lidé jsou navzájem s to toto své lidství si sdělit a propojit se jím a v něm, dává filmu další nadčasový rozměr. A s tím také mravní poselství: policista nemůže přestat být policistou, zločin, třeba s řadou polehčujících okolností, zločinem, a trest trestem. Jedno se nemíchá s druhým do nestravitelné kaše, která působí odpudivě i při velmi povrchním pohledu. Sequensovo a Markovo poselství je nadčasové právě tím, že svou velikost prolíná do zdánlivě nezajímavé šedi někdejších pražských činžáků, jejich oprýskaných zdí i zašlých, ponurých lokálů také zašlé pražské prvorepublikové galerky s její nenapodobitelnou hantýrkou. Bylo nadčasové v době svého vzniku, nadčasovým zůstává i dnes, takřka čtyřicet let poté. ()
Galerie (3)
Zajímavosti (14)
- Ve filmu zazní dvě písně – „Píseň flamendrů“ a „Hříšní lidé“. Text k oběma napsal režisér Vladimír Sís a hudbu složil Zdeněk Liška. (sator)
- Když na začátku filmu vytahují četníci z Vltavy mrtvého kasaře, je možné si v pozadí všimnout na druhém břehu řeky tehdy současných jedoucích vozidel a tramvaje, a to i přes pokus o maskování mlhou. (JohnSmith)
- Úvodní skladbu pod názvem "Píseň flamendrů" zpívají Miloš Zavřel, Hana Talpová a Michaela Černá. Ve filmu místo nich účinkují Stanislav Fišer, Jana Břežková a Elena Lindauerová. (Willy Kufalt)
Reklama