Osudové lásky

Anny a Max (2020) (E01) 

To je těžko. Pan Motl není žádný velký řečník a ačkoli nám sděluje informace poutavé, nekouká se na to snadno. Příběh okouzlující Anny a Maxe nesporně zajímavý je, byly to osobnosti, které se bouřím dvacátého století neměly šanci vyhnout a až čas ukázal, že to ustáli s odřenýma ušima, ale se ctí. Následuje už jen můj osobní výlev na adresu zveřejněných názorů a dojmů madam Baarové. Takto: přiznávám bez mučení, jsem ze stáje lidí jako Pavel Taussig nebo Zdenka Procházková, kteří mají Babkovic Lidušku vyřešenou už dávno. První protože má hlavu na krku a nenechal se zaslepit nevšední krásou, druhá, protože ji pamatuje a ví svoje. Slovní spojení jako : „měla jsem ji ráda“ či „bylo mi jí moc líto“ vyznívají ve spojení s charakterem Baarové úsměvně, neboť tato osoba měla v sobě tolik citu a zájmu o jiné lidi, asi jako betonový schod. Jediné, co jí neupírám (a račte si povšimnout, že jsem jedna z mála), že ten vypočítavý, chladný, povýšený stroj uměl hrát. Vážně. Hrála báječně. Nejen ve filmech, bohužel i na stará kolena, kdy přiožralá Třeštíkové se zasněnými ledovými zraky zahrála na kameru strhující onanii nad vlastní zašlou slávou a taky tu blbou, která se prostě jen nezištně zamilovala do kulhajícího nevídaně nevzhledného pidimužíka, láska to čistě křišťálová strhla se taková, že ani noc křišťálová zraky ji nikdy více neotevřela. Inu, lidé mají rádi pohádky, tak proč se o to neopřít. Srát na mrtvou Zorku, na mrtvou matku, využít všechny a všechno co to jde, pověsit se na prvního, kdo se slituje a ono ejhle? Ono to funguje! A ještě ten věčný odér hitlerovské slávy do toho, to by v tom byl čert, kdyby mi to nezbaštili, protože já jsem NĚKDO! Dle mého úsudku se spíše přikláním k názoru, že věřila, že Německo vyhraje a vsadila na to vše. Ve své ambiciozní, sobecké nátuře se beztak domnívala, že se pak Pepa Magdě trhne a společně nám budou panovat, nebo si narazí jiného vlivného. Vychcaná na to byla dost. Vcelku zábavné mohlo být rozuzlení, kterak ji Amíci chytili v Německu s ošatkou plnou prachů a šperků, hloupoučkou, nevinnou vlastenku. „Kampak paninko, kampak máme namířeno? A pročpak utíkáme z Prahy s bandou skopčáků? Aha! Prohraná válka jim nevoní? Tak si madam račí přejít do cely.“ Citovat tuto všelijakou osobnost v jakémkoli kontextu, do toho bych osobně raději nešla. Navíc nevěřím, že by se bystrá Anny Ondráková, která rovněž oslnila Dolfiho i Goebbelse, svěřovala zrovna téhle přemotivované zlatokopce. Ty dvě nespojovalo nic. Jen ta Babková to opět viděla maličko jinak. (28.03.2020)