Voschožděnije
Vzostup
Režie:
Larisa ŠepiťkoScénář:
Larisa ŠepiťkoHudba:
Alfred ŠnitkeHrají:
Boris Plotnikov, Vladimir Gosťuchin, Anatolij Solonicyn, Ljudmila Poljakova, Marija Vinogradova, Larisa Šepiťko, Sergej Jakovlev, Alexandr Pjatkov (více)Obsahy(1)
Mezinárodně uznávané filmové drama z období 2. světové války patří k tomu nejpůsobivějšímu, co sovětská kinematografie vytvořila. Kniha Vasila Bykova, kterou do filmu převedla režisérka Larisa Šepiťková, umísťuje děj do Běloruska okupovaného nacisty. Důstojník Sotnikov a vojín Rybak se uprostřed kruté zimy vydávají na strastiplnou cestu za zásobami pro své kolegy-partyzány. Jejich cílem je malá vesnička, kterou však už předtím dobyli fašisté. Oba bojovníci padnou do zajetí a kromě nemilosrdného mučení musejí podstoupit také boj s vlastní morálkou a přesvědčením. A pohled do vlastního nitra se nakonec ukazuje mnohem bolestivější, než rány nepřítele. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (67)
Zlatý Medvěd ()
Výborné válečné drama ze Sovětského svazu, což jsem od nich ani nečekal, o to víc mě to překvapilo a potěšilo. Vzestup je hra s psychikou postav, která se nádherně daří. Je to také příběh, odehrávající se ve středu války, dost drsný příběh, který začíná a končí prakticky na stejném místě, nikdo se o něm v nedozví, protože ho pořádně ani nebude mít kdo odvyprávět. Zvláštní je na to koukat, o to horší je se v sedadle udržet a psychicky se nesložit, na psychice totiž tento film hodně závisí. Z příběhu je patrné, že tady hlavně půjde o lidi, než o válku samotnou, také to tak nakonec dopadá. Je to síla, hlavně na konci. Jen škoda, že se to k tomu konci tak dlouho táhne, ten konec je totiž neskutečně šílený. Jako kdyby nad náma někdo tahal za nervy tenounkým provázkem, představující právě naše nervy. Opravdu zážitek na tento film koukat. Ani se nedivim, že to je unikát mezi Sovětskou kinematografií. Právem. ()
50. MFF KV ()
Silný příběh, v němž se svádí dva boje - partizánů s němci a boj samotného člověka s vlastní morálkou. Působivé záběry, výborné herecké výkony, bohužel film není moc zábavný, takže výš hodnotit nemůžu... ()
Zdrcující a hodně silné kafe. Škoda tempa, které v posledních 20 minutách doslova vypadne... ()
Hrdinství a zbabělost nikdy nejsou jednoduché a jednoznačné. Málokdy má totiž člověk odpovědnost jen za sebe. Vynikající a velmi syrový film. ()
Velmi úsporně natočené komorní válečné drama o dvojici vojáků, kteří při plnění úkolu padnou do zajetí a čelí krutému zacházení i velmi reálné hrozbě popravy. Vzestup není film, který by se vyžíval v efektních bojových scénách a ukazoval množství dobové bojové techniky. Režisérka se soustředila na psychiku svých hrdinů a film je vlastně psychologickou studií lidských charakterů ve vyhrocené situaci. Odvaha a sebeobětování se může pod tlakem okolností změnit v ošidný obchod s vlastním svědomím. Depresivní snímek podtrhuje ponurá hudba, černobílý materiál i kamera, která zachycuje bezútěšnou ledovou pláň bičovanou větrem. Šepiťková byla i díky tomuto filmu považovaná za nejlepší sovětskou filmařku svojí éry. Celkový dojem: 85 %. ()
Běloruský spisovatel Vasil Bykav patří k předním světovým autorům. Podobně jako u nás Arnošt Lustig je fascinován šoou sdílí i on tragický osud svého národa (druhou světovou válku nepřežil každý třetí Bělorus a nejde to vysvětlovat jen vysokým podílem židovského obyvatelstva). Bykavovo dílo ve své době stejně jako Šolochovův proslulý OSUD ČLOVĚKA bouralo účinně mýtus o skvělých hrdinech-robotech neznajících hany a vždy plamenně přesvědčených o své věci a takřka radostně pro ni umírajících. VZESTUP je naopak příběhem dna lidských povah, řetězem stupňovaných mezních situací, které nemilosrdně obnažují každý mravní kaz každé lidské povahy. Je těžké říci, kdo je strašnější, zda chrochtavá zločinecká spravedlnost německých okupantů nebo její patologické deriváty zastoupené domácími zrádci či tragičtí partyzáni a jejich nedobrovolné oběti. Vyprázdněnost je vedle množství kvalitních a u nás vesměs neznámých ruských herců hlavním tématem tohoto díla. V případě předčasně zesnulé Larisy Šepiťkové lze říci, že básník pera Bykav v ní potkal stejně zdatnou básnířku stříbrného plátna. Monumentalita a syrovost, které na diváka čiší z každého záběru, partyzáni v nezvyklé úloze štvanců na pokraji bezradnosti, to všechno neztratilo nic ze své brutální působivosti ani dnes. ()
Expresivní drama, které šokuje neviděným a hypnotizuje těžce vstřebatelnou zadumaností. Ač je příběh prostinký, naznačený jen zkratkovitě, symbolicky, vyvolává podivnou nejistotu, pokřivenost a úzkost, kterou ještě zdůrazňuje disonantní hudba a nepřátelskost (cizost) prostředí, do něhož je situován. O minulosti postav nevíme téměř nic, stejně tak o časovém a místním zařazení, jenž se omezuje pouze všudypřítomnou nemilosrdnost 2. světové války a nekonečné ledové pustiny. Velmi zajímavé je nasnímání, které je rozděleno mezi enormně dlouhé, demoralizující záběry a neurotickou metráž ruční kamery. A ústřední herecké duo Plotnikov/Gosťjuchin si zřejmě sáhlo až na samotné dno existence. Vřele doporučuji. ()
Mezinárodně uznávané (film válel na festivalu v Berlíně) syrové válečné drama, které si nicméně cestu k dnešnímu divákovi musí hledat nesmírně obtížně. Komorní, přemýšlivé.. a trochu zdlouhavé!! ()
Moc sa mi do tohto staršieho, čiernobielého filmu z produkcie bývalého Sovietského Zväzu nechcelo. Myslel som, že to bude ďaľší bezduchý propagandistický snímok. Ale ukázalo sa to ako celkom solidná psychologická dráma. Príbeh dvoch patrizánov, Sotnikova a Rybaka, ktorí padli do nemeckého zajatia je skúškou predovšetkým ich charakterov. Nejedná sa o žiaden historický vojnový veľkofilm, ale skôr o komornú drámu o ľuďoch, čo sa ocitli v mimoriadne ťažkej životnej situácii. *** ()
Silná psychologická dráma z 2.sv.vojny, ktorá získala hlavnú cenu na festivale v Berlíne. Nie je v nej miesto pre bojové scény, no napriek tomu je osud dvoch partizánov, ktorí padnú do zajatia, napínavý a plný kvalitných hereckých výkonov. Nádherné exteriéry zasneženej krajiny a všadeprítomná zima, výborné dotvárajú atmosféru. Asi takto to nejak vyzerá, keď niekto zavtipkuje, že je zima ako v ruskom filme. Režisérka Larisa Šepiťkovova, mimochodom manželka E.Klimova/Choď a pozeraj sa/ sa venuje najmä psychológii postáv a premenu charakterov v kritických situáciách.Ešte týždeň po vzhliadnutí som mal v hlave vetu:"Nelez do hovna, nezmyješ ho!"Jeden z nich zradí.Dokáže s týmto vedomím žiť? Hudba podtrháva silné momenty, niekedy je až neznesiteľná/hlavne v závere/, dnes by sa robila asi trošku s citom, no v čase keď spoločnosť Řitka video chrlí desiatky vojnových filmov ročne, ostáva Vzestup spolu so spomínaným Choď a pozeraj sa na vrchole rebríčka ruských vojnových filmov. Film 80%. ()
Já a sovětská psychologická dramata se asi nemáme rádi. Přijde mi, že vše líčí příliš rozvláčně, moc tlačí na pilu a skrz to sklouzávají až k nudě. Zato válečné filmy (Osvobození, ..a jitra jsou zde tichá, Jdi a dívej, Hořící sníh,....) točit umí a jinak tomu nebylo ani zde. Úvod byl velmi zdařilý a celkově atmosféra sněhu, mrazu, vypáleného stavení a kolaborantů, skrývání se v domě ženy a jejích dětí, to vše bylo výborné, avšak poté pro mě Šepiťkové počin až na občasné záchvěvy (výslech Sotnikova nebo poprava) ztratil kouzlo. Víc jak 3* tedy bohužel dát nemohu. ()
Objektivně vnímám kvality filmu, jak náročné bylo ho natočit, obdivuhodnou vytrvalost režisérky, intenzivní herecké výkony, ale zároven to není film, který by mě "bavil a chytnul". ()
Pováž ty, človek, či skutočným nepriateľom jest muž lebo žena v uniforme národu znepriateleného, abo ty sám si v skrytu duše svojím nemesis. Lebo len v najťažšej chvíli spoznáš pravdu, a vyjavíš svoju pravú tvár sebe i ostatným. A možnože budeš prekvapený tým, čo odhalíš. A možnože privedie ťa to na okraj priepasti, z ktorej niet úniku... Jeden z nespochybniteľných vrcholov ruskej školy sugestívneho vojnového filmu. Zámerná čiernobiela kamera len prispieva aj po rokoch rovnako pôsobivému zážitku aj vďaka technicky/reštaurátorsky vynikajúco odvedenej práci, vďaka ktorej je komornosť snímky a centralizácia príbehu čisto na postavy a motivácie výrazným kladom. Psychologická rovina postupného vynárania pravej osobnosti toho-ktorého ne-hrdinu (k tomu sa hneď dostanem) dá tuzemskému divákovi spomenúť na obdobne silné literárne dielo Ivana Bukovčana Kým kohút nezaspieva. Dôsledným rúcaním hrdinského obrazu partizánov, ale aj obyčajných ľudí-kolaborantov sa stavia do priamej opozície voči Bondarčukovmu Судьба человека, ktorý je až gýčovou ódou na hrdinstvo vojnovými útrapami ťažko skúšaného, ale nepoddajného prototypu statočného Rusa-vlastenca. Tým, ako otvorene a dôsledne kritizuje chamtivú a pokryteckú podstatu povahy ruského človeka a jeho náchylnosť k zlu zožal posledný film Larisi Šepiťkovej ako dôstojná bodka za jej kariérou medzinárodný kritický úspech a viem si predstaviť, ako kontroverzne musel na domácej pôde pôsobiť. Dosadenie obľúbenca Andreja Tarkovského, Anatolija Solonicyna do zvrátene zápornej role bývalého učiteľa, teraz nacistického kolaboranta bez milosti vypočúvajúceho zajatcov, pričom scenár neudáva dôvod jeho vnútornej zmeny, ale necháva ju pôsobiť na psychiku ústrednej dvojice zajatcov sa ukazuje ako strategický ťah hodný majstra intertextuality a psychológie diváckych asociácií (kto videl aspoň jeden Tarkovského film s ním, vie presne, čo mám na mysli). Záverom dodám len jedno - pokiaľ ste ešte nemali tú česť, napravte to. 100% (Poslednou dobou začína byť pre mňa omnoho lepším doporučením filmu nie počet Oscarov, ale skôr Zlatá palma z Cannes a ešte viac berlínsky Zlatý Medveď. O to viac, keď sa jedná o filmy s datovaním spred roku 1980. Ale zanechajme témy ocenení - tak či tak, keď som si kupoval DVD Восхождение, nemal som tušenia ani o Zlatom medveďovi, ani o tom, že je zaradený do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než zomriete. Teraz viem, že právom.) ()
Vzostup odráža hrôzy Veľkej vlasteneckej vojny tak trochu inak. Viac ako na boj partizánov s Nemcami sa snímok sústreďuje na vnútorný boj človeka a jeho slabosti, ale aj na jeho hrdinskosť a odvahu. Jednotlivé charakterové vlastnosti sú tu reprezentované dvomi ústrednými postavami - Sotnikom a Rybakom, pomocou ktorých má divák možnosť pomerne sugestívnym spôsobom sledovať ich vývoj k jednej alebo druhej možnosti. Čiernobiela farba príhodným spôsobom zvýrazňuje túto poetiku a napomáha tak celkovej skľučujúcej atmosfére, pričom na záver má zas divák možnosť pokochať sa nádhernou ukážkou ľudskej nemohúcnosti a ľútosti. To čo vykonáme je často nevratné, nie všetko sa dá v živote napraviť, niektoré chyby zostanú chybou a človek si ich už so sebou ponesie naveky... Nádhera. 85/100 Viedené v rámci - Project 52 Films by Woman. ()
Nepříjemně pod kůži zalézající existenciální drama z války. Na jedné straně odvaha, která se může rodit z mladické nerozvážnosti, z horlivosti, z nedostatku informací o hrozícím nebezpečí a která se tváří v tvář smrti promění v chvění. Na druhé straně statečnost, méně okázalá, ale opírající se o nejhlubší základy člověka a neselhávající ani při pohledu na oprátku. A byť je hrdinou Rudoarmějec, film se chová vůči materialismu přímo subverzivně. V okamžik krize se totiž jedná o odpověď na otázku, čemu skutečně věřím. Kdo jsem já? Soubor tkání, které teď náhodou drží při sobě a ještě pár chvil budou, ale potom ne? Je-li tomu tak, co je větší hodnotou než přežít? Vyšetřovatel hraný s děsivou jemností A. Solonicynem si je toho dobře vědom. Jeden z vyšetřovaných vyznává tutéž nejvyšší hodnotu přežití, ale halí ji do iluzí, aby se nemusel děsit sám nad sebou. Druhý je mučitelům schopen říci: „Život není to nejdůležitější“. Odkud je mu dána síla k takovému vyznání? Opravdu těžko se na to kouká… Člověk o sobě leccos neví, dokud se skutečně neocitne třeba tváří v tvář hlavni, a jak pokořující pak často bývá to poznání. Věřit Bohu, sobě nedůvěřovat. ()
Ubohý český dabing není jediným hereckým selháním tohoto snímku. Nápaditá kamera, přesná hudba i skvělý námět dostávají na frak především kvůli naprosté herecké bezradnosti Plotnikova a Poljakové. Oba natolik přehrávají, že jsem jim nevěřila ani jeden jediný záběr. ()
Zaujímavý film z obdobia druhej svetovej vojny, ktorý má dve odlišné polovice a aj tie by sa dali rozčleniť na ďalšie dve rozdielne polovice, možno dokonca aj tretiny. Tým je Vzostup aj veľmi umne rytmizovaný a diváka neustále drží pri pozornosti. Pri sledovaní Vzostupu vás určite napadne viacero slávnych vojnových snímok, ale napríklad aj "ten príbeh najväčší", kde nie je ťažké si za jednu postavu dosadiť Krista a za ďalšiu Judáša, ale o tom primárne Šepiťkovej scenár zrejme nie je. Neprívetivý plochý čiernobiely obraz umocňuje všetku tú morálnu skazu navôkol, až máte dojem, že smrť na popravisku je tým jediným vykúpením. A možno to tak skutočne aj je, výčitky svedomia totiž môžu predstavovať omnoho horšie utrpenie, než predčasná smrť. ()
70% Některé filmy stárnou rychleji než jiné - a Vzestup to postihlo taky. Když už válečné psychologické drama, tak už spíš o dekádu mladší horor Larisina manžela Elema Klimova Jdi a dívej se. ()