Recenze (2)
Dlouhá léta jsem Vinohradům odolávala, no nemohla jsem si přát lepší vstup, než Čapkova Loupežníka. Kouzelné je sledovat Satoranského a Maciuchovou, půvabné je přijmout některé poněkud archaické inscenační metody. A jako obyčejně jsem si konečně mohla srovnat hru s filmovým přepisem Kodíčka (1931) a našla jsem si cestu k oběma řešením. Od té doby navštěvuji Vinohrady pilně a v době karantény se spokojeně nořím do jich archivu. ()
„Proč jste chtěla toho loupežníka zastřelit? Možná zrovna proto, že už nejsem mladá a že mi přišlo líto….mýho ztracenýho mládí.“ Asi nemusím moc zdůrazňovat, čeho je dnes zas pro změnu líto mě… Hanička Maciuchová v roli sloužící Fanky v Loupežníkovi opravdu exceluje, především v poloze rázovité prosťáčky. Ale ten melancholický závěr s ní je opravdu dojemný. V téhle Čapkově hře se zajímavě mísí komediální prvky s těmi dramatickými a veselost zas střídá melancholii. V obou těchto polohách též výborný Jaroslav Satoránský. PS.: Psáno jako připomínka zemřelé Hany Maciuchové. ()