Imitation of Life

Melodrama, kde jsou city propírány ze všech stran. Ona je mladá vdova - talentovaná ambiciózní herečka s dcerou. Spřátelí se s černošskou ženou, která má také dceru, která ale na rozdíl od matky jako černoška nevypadá, takže je zaděláno na rasový problém. Při finální scéně (hvězdička navíc za zpěv Mahalie Jackson) má pak každý povinně vyždímat kapesník. Herecky vynikají dospívající dcery Sandra Dee a Susan Kohner. (03.06.2008)

Jestliže Sirkovi dříve stačilo komorní seskupení, ve svém posledním americkém filmu vytáhnul do boje s celým symfonickým orchestrem. Imitation of Life je pro klasické melodrama zhruba tímtéž, čím jsou Stopaři pro klasický western. Krize následuje krizi, muži diktují, jaké role mají ženy ztvárňovat (někdy doslova), matky trpí, dcery je nenávidí a zdaleka nejohmatanějšími objekty v ložnicích jsou sloupky postelí. Být ve filmu ještě víc žánrových emblémů, stává se jeho sledování zdraví nebezpečným. Jde především o pestrobarevnou učebnici toho, jak využívat hollywoodského stylu k subverzivním sdělením (která doznívají mnohem déle než explicitní poselství tezovitých „filmů o problémech“). Tradiční dyádu třídní a genderové neslučitelnosti Sirk doplnil tématem rasových rozdílů. Zatímco bílá matka své dceři dokáže dát díky kariérnímu vzestupu všechno kromě mateřské lásky, na vztahu černé matky a dcery můžeme sledovat, že sebevětší mateřská láska v sociálně nerovnoprávné společnosti nestačí. První žena ztrácí dceřinu přízeň vinou vlastní seberealizace, od druhé, které barva kůže v seberealizaci brání, se dcera, popírající svůj rasový původ, naopak odvrací pro její nesmírnou obětavost. Obě cesty, směrem ke kariéře i směrem k rodině, jsou slepé. Každá z linií skepticky doplňuje tu druhou tam, kde se v ní objeví náznak naděje. Výsledkem je maximálně deziluzivní obrázek společnosti, která přežívá jen díky pomýlené představě o vlastní síle a nezničitelnosti. K radikálním společenským změnám, jimž by mohl Imitation of Life v alternativním vesmíru klidně posloužit jako umírněný předobraz, přitom zbývalo už jenom pár let. 90% (29.11.2012)

Co k tomu rict... Lana Turner - bozska :-)), John Gavin v roli jakehosi hodneho polostrycka mne moc nebavil, dej zmateny (chvilema mi prislo, ze se divam na nekolik ruznych filmu), ale na druhou stranu jsem u toho celou dobu vydrzel. Mozna mi pomohl trening v ramci asijskych melodramat, nevim...Mahalia Jackson na konci me vlastne uz ani neprekvapila... Padesata leta. (07.07.2008)

Dlouho jsem si k Sirkovým melodramatům hledal cestu, ale tenhle skvost mě naprosto uhranul. Jistě, realita je zámyslně pokroucená (šťastné chvíle jsou jak cukrkandl a nešťastné zase přehně tragické), jak se na melodrama sluší. Jenže vše táhnou skvělí herci a záběry jsou komponované tak uhrančivě, že jde přimo o vizuální hostinu. (06.12.2014)

Na rozdíl od spousty filmů poloviny minulého století je Imitation of Life vyzbrojeno něčím, co mezi ostatními vyniká. Logicky je řeč o scénáři, který má co říct i dnes a řeší zajímavé téma. Stopáž to skoro pohřbila do průměru (a i tak k němu není daleko), ale nakonec převážil fakt, že se mi to líbilo víc než většina podobných snímků. 70% (09.08.2017)