poster

Zadními schody

  • německý

    Hintertreppe

Drama

Německá říše, 1921, 40 min

Scénář:

Carl Mayer

Komentáře uživatelů k filmu (3)

  • dwi
    ****

    Scénárista Carl Mayer udával poválečné německé kinematografii tón, kudy se bude ubírat. Tvůrce mnoha populárních námětů k expresionistickým filmům si v roce 1921 uvědomil, že možnosti tohoto směru se postupně vyčerpávají. Sexuální zločiny, prostředí nervových sanatorií, pofidérní zákoutí pouťových atrakcí jako témata vzbuzovala patřičný šokující zájem, od všední reality však byla až příliš vzdálena. Carl Mayer tedy vystoupil s koncepcí tzv. „kammerspielu“, který v opozici k expresionismu upíral svůj zájem k čistému realismu. Sociální problémy v tehdejším Německu prostupovaly celou společností, což se zákonitě muselo projevit i ve filmu. Osudy „malých“ lidí od železničářů po služebné režiséři konfrontovali s každodenními nářky a tragédiemi. Oproti expresionismu chtěl kammerspiel oprostit herecké party od patosu, senzačnosti a naopak se přiklonit k střízlivosti. Žádné pompézní výpravy (děj byl často vtěsnán pouze do několika místností) ani fantastické náměty (Mayer pracoval pouze s obyčejnými zápletkami srovnatelnými se zprávami z „černých kronik“) neměly odtrhovat pozornost od skutečných lidských problémů. Zadními schody Mayer prohlásil za první film, který načrtl dráhu dalšímu ze specificky německých směrů. Na realizaci se z větší části podílel divadelník Jessner, který na ploše 40 minut dokázal rozehrát tragickou romanci pouze se třemi představiteli. Banální zápletka o nenaplněné lásce lehce postiženého pošťáka ke služebné, jež si myslí na jiného je ozvláštněna letmými vtipy (budík) i symbolickými významy některých rekvizit. Vřele doporučuji…(3.12.2006)

  • Sarkastic
    *****

    Po technické stránce asi dost obyčejný film, ale o ni tady vůbec nejde. Je postavený na silném příběhu a možná jednoduché, ale originální a maximálně funkční zápletce. Zadními schody by se dal teoreticky brát za svým způsobem znepokojivý film, mně osobně však připadá především jako ohromně smutný. A jeho konec mě, no proč to vlastně nepřiznat, definitivně citově semlel (neviděl jsem v něm žádné citové vydírání, stejně tak ono gesto hlavní hrdinky nebylo ani trochu patetické, jako spíš nevyhnutelné a vlastně pochopitelné). Pro mě jde o asi nejpůsobivější němý film bez hudby, který jsem kdy viděl, plně si mě získal svou komorností, niterností pocitů, zdánlivou obyčejnosti a jednoduchostí (a v té je síla).(1.6.2015)

  • Marze
    ****

    Těžká témata kammerfilmu (film komorního dramatu) byla spíš pro intelektuály. Normální lidé se šli spíše do kina pobavit. Filmů toho hnutí není mnoho, ale většina jich je dosti významných. Na rozdíl od expresionismu využívá kammerspiel méně dekorací, herectví je realističtější a více užívá psychologii postav. Je zde také absence nebo naprostá minimalizace mezititulků (příběh předveden srozumitelným způsobem). Filmy mají většinou špatné konce (vražda, sebevražda) a jsou to komorní dramata zaměřující se na vnitřek postav.(9.11.2017)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace